Bývala zemí doutníků, tanečnic a veselí. To už ale o Kubě neplatí. Pod tíhou ropné blokády zemi dochází jídlo, léky i elektrická energie. „Žije se tam strašně. Na venkově lidé nemají proud týden, dva, někdy i déle,“ líčí reportér.

„Hladomor to ještě není, ale každopádně aspoň všichni moji přátelé dost výrazně zhubli,“ vypráví zahraniční reportér Seznam Zpráv Eduard Freisler, který byl hostem nejnovějšího dílu podcastu Mediální cirkus.

Freisler na Kubu jezdí už 25 let, naposledy tam byl letos na jaře. Na přelomu roku o zemi vydal knihu Kubánské tango v rytmu blues, za kterou dostal Cenu Hanzelky a Zikmunda za nejlepší cestopis roku.

„V rámci příjmového potravinového systému mají od vlády takové knížečky, ‚libreta‘, a když se do ní člověk podívá, vidí, že každý Kubánec by měl mít nárok na tohle, na tohle, na tohle. Ale pak zjistíš, že většina kolonek je prázdná, že spousta lidí měsíce nedostala zubní pastu nebo šampon,“ popisuje s tím, že nejtíživější jsou výpadky elektrické energie.

„V Havaně vypnou proud klidně na 72 hodin, 100 hodin. Každý večer město úplně potemní, protože nemají palivo. Svítí se jenom v několika oblastech, kde jsou turistické hotely. Je dobré se po osmé, deváté večer vrátit někam k hotelu, protože jinak člověk uvízne někde v totální tmě a není jak hledat cestu domů,“ líčí novinář.

Dělala to už moje máma i babička

Jeho poutavě psaný cestopis o Kubě stojí na příbězích obyčejných Kubánců a zážitcích z mnoha cest na karibský ostrov, ale i z několika let soužití s kubánskou manželkou.

„Vždycky připomínám příběh ‚jineteras‘, což jsou takové prostitutky. Přijíždějí z venkova, kde je opravdu hlad, není elektřina a práce s cílem najít si nějakého bělocha, který by jim pomohl ven. Jedna z nich mi teď na jaře řekla: ‚Ona to dělala už moje máma a moje babička. Už tehdy měly nějaký materiální nedostatek a chtěly se odsud dostat.‘ “

Kuba trpí především desítkami let vlády diktátorského režimu. Teď ji navíc srazila ropná blokáda, kterou na ostrov uvalil americký prezident Donald Trump. Cílem bylo oslabit tamní komunistický režim, omezit jeho vliv v regionu a potrestat Havanu za podporu Venezuely.

Šokuje mě Trumpismus

Freisler pracoval pro řadu českých redakcí, pravidelně ale pobyt v Česku prokládá dlouhými epizodami v zahraničí. Teď by ho lákaly Spojené státy americké.

„Šokuje mě trumpismus. A to, co všechno se v té zemi za pár let událo a jak to i země údajně silných institucí, která nedovolí, aby to tam jeden člověk začal radikálně měnit, neustála. Mám pocit, že tam je spousta příběhů, které by se daly sledovat a dobře by to ilustrovaly,“ přemítá reportér.

„Mě tam asi nejvíc ohromilo to, že desítky milionů Američanů ti řeknou, že by chtěli diktátora víc než demokracii. Když jsem jel v Arkansasu po venkově, tak Američani měli před domem stožár, kde mají americkou vlajku, ale na některých obydlích nad tou americkou vlajkou byla vlajka Trumpa, jako kdyby byl víc než Amerika,“ popisuje.

A proč si jako práci vlastně vybral právě novinařinu?

„Můj život je nekonečná honba za příběhem, tím nejlepším příběhem, který můžu najít. A myslím si, že ten kubánský se pro mě stal jedním z vrcholů,“ odpovídá Eduard Freisler a oklikou se tím vrací ke své oblíbené Kubě.

Jak se píše z Venezuely pro americká média? Proč americké noviny nechtěly vydat pozitivní článek o Trumpovi? A má Kuba šanci na světlou budoucnost?

--

Mediální cirkus, podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

„Pro politiky jsou podcasty strašně jednoduché a pohodlné. Nedivím se jim. Zároveň musím celkem otevřeně říct, že to je často strach z jejich strany nekomunikovat s novináři napřímo,“ myslí si tvůrce Vinohradské 12 Matěj Skalický.

„Pro lidi to musí být strašně matoucí. Je naší rolí jim vysvětlovat rozdíl,“ pokračuje novinář, který byl hostem Mediálního cirkusu.

Reportér a moderátor Českého rozhlasu Matěj Skalický pracuje ve veřejnoprávním médiu patnáct let, od března 2022 vede a moderuje oblíbený zpravodajský podcast Vinohradská 12. Za svoji práci letos na jaře získal prestižní ocenění Novinářská křepelka. S pořadem také pravidelně boduje v soutěži Podcast roku.

„Je dobře, že je ten podcast nejen slyšet, ale i oceňován, protože máme ročně dvacet milionů stažení, to je naprosto impozantní číslo. K tomu mám možná větší respekt než k těm cenám, ale je to něco, co mě těší. Myslím, že to je dobré ohodnocení celého týmu Vinohradské 12,“ říká novinář.

„Vinohradskou 12 dělá denodenně přes deset lidí. Ne každý díl dělá deset lidí, ale ten tým je více než desetičlenný. A ti lidé tam nechávají srdce, protože to je práce na minimálně čtrnáct hodin denně a je to někdy hodně náročné.“

Ty jsi blázen, proč bys to dělal?

Ročně tým Vinohradské 12 vyrobí zhruba 250 dílů, až na pár výjimek drtivou většinu z nich moderuje Skalický.

„Je to sedm dní v týdnu, dvanáct měsíců v roce. Je to strašné, ale právě tak to má být. Podle mě je hrozně důležité, že to moderuje jeden člověk. První tři měsíce jsem si myslel, že vydržím tři měsíce. Pak jsem si myslel, že šest. Pak, že rok. A teď to už držíme čtyři roky a kus. Je to náročné, ale nestěžuji si, dělám to strašně rád. Vnímám to jako extrémně důležitou službu,“ vypráví moderátor, který každý všední den se svými hosty v podcastu rozebírá jedno z klíčových domácích nebo zahraničních témat. Na víkendy zároveň chystá speciální podcastové série.

„Každý mi říkal: ‚Ty jsi blázen, proč bys to dělal?‘ Ale já v tom vidím to, že se toho děje strašně moc, tak proč bych měl ochuzovat posluchače a posluchačky o jeden den zpravodajských událostí? Tak jim ten speciál dám na víkend. Třeba o víkendu někam cestují, tak si něco nadčasového rádi poslechnou,“ vysvětluje Skalický.

Vinohradskou 12 převzal Matěj Skalický v rozhlase před čtyřmi lety po původní zakladatelce projektu Lence Kabrhelové, která se svým týmem odešla do Seznam Zpráv pracovat na zpravodajském podcastu 5:59.

„Měl jsem tehdy jet jako zpravodaj za Český rozhlas do Spojených států a přišla tato nabídka. To byla taková Sofiina volba, ale overchoice efekt, že máte strašně moc dobrých nabídek a teď si máte jednu vybrat. Já jsem za to samozřejmě hrozně vděčný, ale byl to tlak. Samozřejmě jsem vstupoval do vod - a všechna čest Lence, že sem ten formát z Ameriky přinesla - o kterých jsem věděl, že jsou a budou hrozně populární. A že budu určitě víc vidět, víc slyšet a že nesmím selhat,“ vypráví novinář.

"Pro mě bylo důležité navázat na to, co dělala Lenka, i s ohledem na to, že si ji extrémně vážím za to, co udělala. Takže tam nebylo pochyb, jakou cestou se vydat, “ dodává Skalický. Zároveň neskrývá, že začátky byly velmi těžké.

„Už jsem v té době studoval podcasty na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a zpravodajské podcasty zvlášť, ale nevěděl jsem, jak se to dělá. Je to je trochu jiné rádio, takové rádio 2.0 a musíte tomu hodně přizpůsobit styl komunikace, výrobní procesy. A já jsem si skládal celý tým znovu,“ vzpomíná.

„První tři měsíce byly strašné. Epizody jsme dělali déle než den. Jezdil jsem se domů na čtyři hodiny vyspat a jel jsem tam zpátky. Měl jsem vysoké nároky. Uměl bych natočit rozhovor a vydat ho, ale takto se podcasty formátu The Daily od New York Times, což je trochu modifikovaná Vinohradská 12, nedělají. To chce píli, to chce zručnost a to se musíte naučit. A já si myslím, že se to doteď učím,“ popisuje novinář.

„Z 26 hodin, co nám trvala první epizoda, to si doteď pamatuji a už bych se k tomu v životě nechtěl vracet, tak jsme na takových 10, 16 na jednu epizodu. Já jsem to chtěl tolikrát vzdát, ale tolikrát. Ale nevzdali jsme to, za to jsem rád. Teď říkám všem, ať nikdy nic nevzdávají,“ dodává.

Publikum na Spotify a na YouTube stárne

Popularita podcastů v Česku v posledních letech stále roste a každý rok přibývají nové pořady. Ve velkém si je už oblíbili také politici a politické strany v čele s premiérem Andrejem Babišem (ANO), který ve veřejném prostoru i v médiích na svá videa pravidelně odkazuje.

„Podcasty a videocasty dělají všichni, nejen hnutí ANO, ale naprosto všichni. Pro lidi to musí být strašně matoucí. Je naší rolí jim vysvětlovat rozdíl,“ myslí si novinář.

„Pro politiky je to strašně jednoduché a pohodlné. Já se jim nedivím, že to dělají, protože současná doba to umožňuje a pro ně je to přece mnohem méně složité jít si někam něco říct třeba s parťákem ze strany, než být konfrontován novinářem někde na rozhovoru. Zároveň musím celkem otevřeně říct, že to často je strach z jejich strany nekomunikovat s novináři napřímo anebo neodpovídat na otázky a jenom si to říct někde v podcastu.“

Měl by Český rozhlas vyrábět i podcasty žánru true crime? Jaké trendy na tuzemské podcastové scéně stále chybí? A bude boom podcastů ještě pokračovat?

--

Mediální cirkus, podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Čeští fotbalisté odjeli z mistrovství světa v Mexiku s ostudou. Ve skupině získali pouhý jeden bod a sklidili kritiku fanoušků. „A lepší to nebude, obávám se,“ říká k tomu sportovní novinář Luděk Mádl, který se specializuje právě na fotbal.

„Na fotbalové asociaci se už dvacet let nedělá sport. Přestala se rozvíjet metodika, přestali se starat o mládež, vzdělávání trenérů se zaseklo,“ vypočítává neduhy českého fotbalu šéfkomentátor časopisu Hattrick Luděk Mádl, který byl hostem podcastu Mediální cirkus.

Je tady obrovská díra

Národní tým se dostal na šampionát po dvaceti letech. Ani přes příznivý los ale nedokázal postoupit ze skupiny. Češi si tak odváží z mistrovství pouhý jeden bod za remízu s týmem Jihoafrické republiky.

„Je tady obrovská díra, kdy se opravdovému fotbalu na Strahově nikdo nevěnoval. Nešly do toho peníze, fotbalová asociace tady má obrovský dluh. Fotbal tady prostě je s prominutím 100 let za opicemi,“ pokračuje ve své analýze Mádl, který se psaní o fotbale a fotbalové novinařině věnuje už 32 let.

„Už se teda začalo hovořit o tom, že by se nějaké věci měly v tomhle duchu rozjíždět, ale zatím se o tom jenom hovoří.“

Zlepšení úrovně českého fotbalu bude navíc práce na dlouho.

„Děti začínají s fotbalem zhruba v šesti letech. A zlepšení bude tak 15 až 20 let od momentu, kdy se postaví nějaký systém práce s mládeží, metodika, vzdělávání trenérů, financování trenérů. To tak prostě je,“ vzkazuje zklamaným fanouškům fotbalový novinář.

Výjimka v klubech

Na jiné úrovni je český fotbal, pokud jde o klubové výsledky. Tam se totiž tuzemským týmům daří, někdy dokonce velmi dobře.

„To je dané tím, že na několika málo adresách se naučili pracovat s tím, co bylo k dispozici úplně s absolutně maximální efektivitou a objevily se tam i peníze. Teď mluvím zejména o Slávii a bude to platit i o Plzni. Nějakým způsobem komplikovanější situace byla v tom ohledu dlouhodobě na Spartě. Ale co je důležité, ty kluby můžou dolepovat sestavy cizinci, což je zejména v posledních letech úplně zásadní jev,“ pokračuje v hodnocení stavu současného českého fotbalu Mádl.

Luděk Mádl se jako jeden z mála sportovních novinářů důsledně věnuje i politice kolem sportu a sportovnímu zákulisí. V roce 2005 dostal cenu Novinářská křepelka za odhalení a popsání asi nejslavnější úplatkářské aféry v českém fotbale okolo Ivana Horníka.

„Já si pamatuju ještě 90. léta, což byl brutální divoký východ. Různí podnikatelé najednou vnesli do českého fotbalu násobně násobně vyšší sumy, než co se tam točily předtím. Rozhodčí měli v té době opravdu žně. Víceméně ta Horníkovská aféra z toho tak jako vyplynula,“ vypráví Mádl a pokračuje:

„V té době byl naprostý standard zápasy ovlivňovat. Navázalo to na léta 80., ale bylo zvykem ošetřovat každý zápas. Tehdy vystoupil majitel Benešova, pan Švarc a mluvil otevřeně o tom, že rozhodčí minimálně takzvaně za rovinu, aby neškodil, bral 100 tisíc korun. Jenom že kluci přijedou, tak aby dostali na svačinu. A když to chtěl někdo vylepšit, tak 500 tisíc, milion.“

Matchfixing aneb poslední skandál fotbalu

Takové skandály má ale už český fotbal za sebou. Hlavní rozdíl je podle Mádla v tom, že vyšetřování nejnovější aféry s ovlivňováním zápasů kvůli sázkám, takzvaný matchfixing, spustilo samo vedení Fotbalové asociace České republiky (FAČR). Dříve to bylo naopak.

„Tady právě došlo k zásadní změně, a sice v tom, že se fotbalová asociace poprvé v historii ocitla na správné straně barikády. Když to srovnám s časy Romana Berbra, tak Strahov v podstatě ze strachu fungoval jako centrála organizovaného zločinu. Odsud se manipulovaly zápasy a určovalo se, kdo má vyhrát, prohrát podle toho, jestli je s panem místopředsedou spřátelený, nebo ne, a jestli je z Čech nebo z Moravy,“ popisuje Mádl divoké časy fotbalu, které mimo jiné národní tým přivedly do současného stavu a také stojí za nelichotivou pověstí českého fotbalu.

„Když je ve fotbale nějaká aféra, tak to má obrovskou mediální penetraci a lidi mají pocit, že fotbal je nejzkaženější součástka ve vesmíru. Aniž bych se chtěl fotbalu nějak extra zastávat, tak si myslím, že je na tom podobně jako zbytek společnosti,“ myslí si Mádl. Ostatně podobně jsou na tom podle něj i jiné sporty.

Jaké týmy sleduje na mistrovství světa? Proč byla předchozí mistrovství v Kataru a v Rusku? A jak složité je dělat sportovní novinařinu a u toho psát o korupci a skandálech funkcionářů?

--

Mediální cirkus, podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.

Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.