Druhá řada úspěšného post-apokalyptického seriálu Last of Us přišla s nečekaným zvratem. Proč dál sledovat příběh o světě, kde jsou nejdůležitější komoditou mezilidské vztahy?

Kdo už viděl druhý díl nové řady The Last of Us, seriálu HBO podle světoznámé videohry, zažívá nejspíš krušné dny. Pokud vás nová epizoda teprve čeká, měli byste dál nečíst a neposlouchat.

Pokud jste ale druhý díl již viděli, nejspíš vás také trápí následující otázka: Může pokračovat příběh i bez nejoblíbenější postavy?

„Myslím, že především musí,“ říká publicistka Táňa Zabloudilová. „Neil Druckmann a Craig Mazin jsou tak dobří vypravěči, že se na seriál bude do konce koukat drtivá většina diváků,“ dodává.

„Pro mě teď teprve začíná ta zajímavější část příběhu,“ doplňuje spisovatel a seriálový fanoušek Jakub Stanjura, který dává novou řadu jednoho z nejsledovanějších seriálů z produkce HBO do souvislosti s jeho videoherní předlohou. Zatímco první série Last of Us řešila otcovství, ta druhá bude zkoumat pomstu. Pokud se mu podaří alespoň částečně udržet videoherní předlohy, čeká nás ještě propracovanější a bude mít ještě zajímavější poselství, myslí si Stanjura.

Dodává také, že zásadní dějový zvrat způsobil už ve své videoherní předloze bouřlivé reakce. Právě proto ale šlo o nezapomenutelný zážitek. „Člověk byl vystavený něčemu nepříjemnému a musel se s tím vypořádat. Pro hráčstvo to bylo tak nepříjemné, že se to vymklo a skupina lidí dokonce vyhrožovala tvůrcům smrtí,“ vysvětluje Stanjura.

Last of Us je další z řady pop kulturních výletů do post-apokalypsy. To, jak v seriálech, filmech, knihách či videohrách vnímáme život po konci civilizace, se ale proměňuje. Z post-apo kultury už není eskapistická zábava pro kluky, ukazují díla jako Last of Us. Čím to je?

„Posunula se doba. Viděli jsme už spoustu post-apokalyptických věcí,“ myslí si Jakub Stanjura. „The Last of Us sleduje spoustu lidí, kteří z jiných příběhů vypadávají. V první sérii jsme měli díl o queer vztahu. Záběr seriálu je tak široký, že pro mě mnohem víc odpovídá realitě. Působí autentičtěji.“

„Jednak je televizní zábava komplexnější než dřív a za druhé myslím, že konec světa si prostě teď dovedeme lépe představit,“ doplňuje Táňa Zabloudilová.

Proč tvůrcům Last of Us vyhrožovali fanoušci? A jak se vymanit z „divácké nenávisti”? Poslechněte si rozhovor o seriálu, jehož nové díly se těžko rozdýchávají.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Mám tu postavu čím dál víc rád, i když není jednoduché s ní žít,“ říká Jakub Štáfek o Juliusi Lavickém, fotbalistovi, který nejhorší neduhy českého fotbalu dokázal přetavit do nejzábavnější podivané. Poprvé se Lavi zjevil v internetovém seriálu Vyšehrad před téměř deseti lety. Pak přišel Vyšehrad: Fylm, který do kin přilákal více než sedm set tisíc diváků.

Teď se Lavi vrací v celovečerním pokračování Vyšehrad Dvje. Dekadentní večírky ze začátků své fotbalové kariéry vyměnil za party s kyblíky smažených kuřat. „Štáfek a Lavi mohli mít společné faktory, ale to je deset let nazpátek,“ přiznává tvůrce, který se poprvé před kamerou ocitl ještě jako mladý chlapec. Role Matěje Jordána v seriálu Ulice mu vydržela třináct let.

Jaký vztah má Jakub Štáfek, autor jedné z nejúspěšnějších komedií posledních let, k humoru? „Každý to máme hozené úplně jinde, ale sedm set tisíc lidí má hranici humoru na podobném místě jako já,” myslí si herec. „Není to žádný kalkul. V prvé řadě jde o to, jestli to baví nás.“

Posouvá se někam debata o humoru? Štáfek si myslí, že ne: „Čtyři roky nazpátek jsme si říkali, že vládne korektní doba. V každém filmu musel být černoch, homosexuál. Byla chvilka, kdy se to v Čechách řešilo také, jestli to už není moc. Ale připadá mi, že vůbec. Naopak. Když někoho slyším mluvit o tom, že tady máme novou totalitu, tak bych ho napálil.“

V rozhovoru mluví také o tom, jak být dobrým tátou a mužem. „Jsem z rozvedené rodiny, správný chlapský vzor jsem nikdy neměl.“ Ale dodává, že možností, kde hledat správné příklady je dnešní doba plná. „Nejsem úplně blbej, i když to tak může vypadat,“ směje se Štáfek.

Koho představitel Laviho považuje za špatné vzory? A jak mu ke správnému mužství pomohl bojový sport? Poslechněte si rozhovor s Jakubem Štáfkem.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Vznikl narychlo jako výplň do časů covidové pandemie, dnes však Bílý lotos patří k nejúspěšnějším seriálům posledních let. Jeho koncept, za kterým stojí scenárista a režisér Mike White, je jednoduchý. Skupina bohatých Američanů se sjíždí do snového hotelového resortu, kde řeší své duševní jizvy nebo dávají průchod vlastním extravagantnostem i úchylkám - od incestní touhy či krevní msty až po proteinové koktejly. A dovolenkovou idylu hned na začátku každé série naruší předzvěst tragédie. Na tu ale divák často rychle zapomene, protože Bílý lotos není detektivka, nýbrž hlavně komedie o životním plahočení, které se nevyhýbá ani bohatým.

„Je super koncept točit o bohatých lidech, kteří jezdí na dovolenou, musí na ní dojít blíže k sobě a objevují o sobě zneklidňující věci. Tvůrce Mike White je mistr v tom, jak dokáže pozorovat lidi,“ myslí si filmová novinářka Táňa Zabloudilová. Dodává, že bohatí a úspěšní hosté hotelového resortu jménem Bílý lotos jsou stejně zasekaní jako my, obyčejní diváci. Snaží si koupit radost i novou identitu. A stejně jako nám jim to nejde. „Dítěti jde taky radost koupit jen na chvíli. Snaha dosáhnout pocitu, že jsem dobrý člověk, je legrační. Mike White se tomu rád směje,“ říká Zabloudilová.

Aktuální třetí sezóna seriálu, který se po Havaji a Sicílii přesunul do Thajska, u ní ale zatím vyvolává rozpaky. Zabloudilová má pocit, že Mike White je jako hotelový host, který se zdržel na návštěvě až moc dlouho. „Jako by White seděl na gauči v mém hotelovém apartmá a vyprávěl mi hrozně zábavný, zajímavý příběh, ale už by tam seděl potřetí a navíc moc dlouho. Jestli to na konci nebude mít fakt dobrou pointu, tak už mám chuť ho poslat domů, zhasnout a jít spát.“

Bílý lotos pomohl nastartovat trend satiry o bohatých, jakou dobře reprezentoval také Boj o moc nebo třeba oceňovaný snímek Rubena Östlunda Trojúhelník smutku. Možná už ale oblíbenému trendu odzvonilo. „Žijeme v době, kdy se satira vytváří sama. Je těžké imitovat něco ostřejšího,“ glosuje filmová kritička z Českého rozhlasu Kristina Roháčková.

Co potřebuje každá dobrá satira o bohatých? Jakou roli má v nové sezóně Bílého lotosu Thajsko? A dá se koupit radost? Poslechněte si rozhovor s Táňou Zabloudilovou a Kristinou Roháčkovou.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Outsider nejsem. V devadesátkách jsem docela vystřelila,“ připomíná s nadsázkou Monika Načeva rok 1994, kdy vydala svou debutovou desku Možnosti tu sou… - a rázem se stala tuzemskou hvězdou. Jenže zjistila, že to není cesta, kterou se chce vydat. „Nelákal mě pop. Takže jsem z toho vyskočila a začala si to dělat po svém.“

O více než třicet let později má za sebou jedenáct alb, na nichž se etablovala jako jedna z nejosobitějších osobností české hudební scény. „Umění není o tom hledat úspěch ani trendy. Musíš najít uvnitř sebe to, co tě opravdu zajímá, a v tom se začít hrabat. Proto si myslím, že jsou pro lidi některé mé písně až moc temné. Jsou pro ně moc hluboké,“ říká Načeva, jejíž poslední deska Jdem temným dnem je aktuálně nominovaná na cenu Anděl. Vítězové budou známi příští sobotu 5. dubna.

Na nejnovější nahrávce zpěvačka pokračuje v konceptu, který tvořil už předchozí album Zdivočelí koně. Zhudebňuje písně básníků - outsiderů. Umělců, kteří za života nebyli dostatečně uznáni, jak vysvětluje. Proč vlastně nepíše vlastní texty? „Protože nejsem básnířka. Jsem médium,“ odpovídá stručně Načeva. „Vybírám si básně, protože si žijí svým životem. Když je zpívám, pořád v nich nacházím nové významy.“

Nejslavnější píseň Udržuj svou ledničku plnou s textem od Jáchyma Topola nijak nezestárla. Splňuje to, co od básní Načeva chce: aby byly nadčasové. Jen jedno slovo písně teď na koncertech není slyšet. „Když přijde tohle slovo, vždycky dělám pššt. Pořád jsem to hrdě zpívala, ale poslední dobou mi to nejde do pusy,“ přiznává Načeva. „Řešili jsme, čím to nahradit, ale nejde to. Sám mi navrhl, abych byla zticha.“

Proč má Načeva pocit, že lidstvo „jde temným dnem?“ Poslechněte si aktuální rozhovor s českou zpěvačkou.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Musela jsem se odnaučit všechno dokumentovat. A že štěstí není v tom, kolik mi to přinese lajků,“ říká bývalá youtuberka a herečka Gabi Heclová, která v minisérii Král Šumavy ztvárňuje partnerku převaděče Josefa Hasila.

Na televizní obrazovky se vrátila úspěšná minisérie Král Šumavy, vyprávějící o osudech legendárního převaděče, který pomáhal na svobodu lidem utiskovaným totalitou. Své milence Marii, budoucí matce Hasilova syna, ale pomoci nedokázal.

„Ve výsledku je mi nejvíc líto právě Marie. Zůstala na všechno sama,“ myslí si herečka Gabriela Heclová, která postavu Marie ztvárnila už v první sezóně televizní minisérie. „Zpočátku se může zdát jako naivní, zabouchnutá holka, která neví, o čem život je, co ji čeká. Postupem času ale dospívá mílovými kroky,“ říká Heclová o Marii. „Myslím, že máme mnoho podobného. Rychlé dospívání i to, že se cítí hodně sama.“

Přestože patří ke generaci narozené do svobody, pětadvacetiletá herečka mluví o svém vztahu k minulému režimu. „Pro mě je ta doba strašná. Děsím se toho, když vidím, že se komunisti vrací zpátky do politiky,“ říká Heclová. „Byla jsem tak vychovaná. Režim měl dopad na naši rodinu, je tam určitá trpká zkušenost.“

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Celá kauza s Filipem Turkem, Andrewem Tatem a MAGA šílenstvím v USA? To by byly úplné žně,“ říká herečka Tereza Dočkalová, kterou proslavil satirický pořad Branky, body, kokoti. O cenu Prasák týdne by prý dnes nebyla nouze.

S odstupem času se teď ukazuje, že jsme Branky, body, kokoty točili v relativně klidné době,” myslí si herečka a moderátorka Tereza Dočkalová, když vzpomíná na satirický pořad o genderové nerovnosti v Česku i ve světě. „Chvíli to přece vypadalo, že otěže patriarchátu drží odstupující generace. Že to časem odejde samo. Ale ukazuje se, že lidi jako Andrew Tate a Filip Turek lákají úplně mladé lidi. To je game changer, se kterým jsem nepočítala. Je to alarmující.“

Herečka čerstvě nominovaná na Cenu divadelní kritiky za roli v monodramatu dramatičky Esther Bol Máma mluví také o komplikované ekonomické situaci v divadelním provozu a o tom, jak ovlivňuje její mateřství. „Mám jedno dítě, bydlíme v pronajatém bytě, protože jsme mileniálové a náš sen o vlastním bydlení skončil s avokádovým toastem. Sama přemýšlím, jestli to není důvod, proč pořád nemám jasno, jestli chci druhé dítě,“ říká Dočkalová. „Tlustými maminkami to fakt není,“ dodává ještě na adresu diskuze o nízké porodnosti v Česku.

Může se situace v kulturním oboru vylepšit? „Nevím, jestli se povede mít s někým rozhovor, kdo pak řekne: Tak jo, tak my té kultuře nasypeme jednou tolik. Máte pravdu, je příšerné, v čem ty lidi žijou. Takového rozhovoru se asi nikdy nedožijeme,“ obává se Dočkalová.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Tenhle ročník nepatří k povedeným,“ shodují se filmoví kritici v oscarovém podcastu. A dodávají, že ne každý rok má svého Barbenheimera. Jsou Oscary ještě relevantní? Nebo ztrácí relevanci celý Hollywood?

Vítězným filmem 97. Oscarů se stala temná romance Seana Bakera Anora, která si na konto překvapivě připsala i sošku za nejlepší ženský herecký výkon pro teprve pětadvacetiletou Mikey Madison. To bylo největší překvapení jinak poněkud nudného večera, kterému chyběly zásadní politické statementy.

„Poněkud vykastrované politické gesto byla nominace pro dvojici herců z filmu The Apprentice: Příběh Trumpa,“ myslí si filmová publicistka a akademička Šárka Gmiterková, „ten film měl velmi složitou cestu na americký trh. Vědělo se, že tyhle dvě nominace jsou absolutně bez šance, protože se k filmu nikdo nechtěl přiblížit. Představa, že by zrovna tihle herci šli přebírat sošky a měli volné pole pro jakýkoliv proslov, byla velmi nepříjemná.“

Politickým tématům se filmaři letos povětšinou vyhýbali. „Hollywood teď opravdu není v nějaké silné pozici,“ vysvětluje filmový kritik Martin Šrajer, „i proto se mohlo operovat s tím, aby večer byl co nejméně kontroverzní a spíš upomínal k nostalgii muzikálů, k takovým věcem, na kterých se shodne velká část diváctva i lidí v sále.“

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Nejsem žádný správňák. Jsem průserář,“ přiznává chirurg, podnikatel a spisovatel Tomáš Šebek, který v knize Obejktivní nález otočil skalpel sám na sebe.

„Myšlenka, že jsem možná všechno podělal, se mnou byla od té doby, co jsem začal pobírat rozum,“ říká Tomáš Šebek v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Proslavil se jako autor reportážních knih o misích, které absolvoval jako člen týmu Lékaři bez hranic. Šebkova aktuální kniha, Objektivní nález, nese podtitul Moje nejtěžší mise. Nepíše tentokrát o pacientech z Haiti nebo Afghánistánu, ale o sobě, svých rodičích - a hlavně pak o vlastních chybách.

„Zcela jistě nejsem hrdina. Snad jsem se čtenářům přiblížil jako člověk z masa a kostí,“ říká Tomáš Šebek. O chybách chtěl mluvit protože mu připadá, že se to v Česku nepraktikuje. Musíme si přitom dovolit spolu komunikovat i o nepříjemných věcech, myslí si oblíbený chirurg a spisovatel. „Zabývám se fyzickým zdravím. Osobně si ale myslím, že v Česku máme výrazně pochroumané duševní zdraví.“

Proč chtěl sám sebe dostat z piedestalu, to je jedna otázka. Nejsou ale Češi příliš posedlí uctíváním hrdinů? Podle Tomáše Šebka určitě. „Freneticky hledáme někoho, kdo to za nás všechno spraví. A zároveň se tak vzdáváme odpovědnosti,“ říká. Blaničtí rytíři nikdy nevyjednou, myslí si Šebek.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Do kin se vrací zmatená a rozcuchaná femme fatale Bridget Jonesová. Čtvrtý díl komedie s Renée Zellweger se povedl, myslí si filmové kritičky Jindřiška Bláhová a Kristina Roháčková. Proč nemohou být české romcomy víc jako Bridget?

Před 24 lety se v kinech objevila komedie, která natrvalo ovlivnila způsob, jakým se popkultura dívá na ženy po třicítce. Deník Bridget Jonesové fandil romantickým holkám, které se občas spustí na večírku, občas provedou hloupost v práci, nebo se ztrapní na rande. Bridget Jonesová učí své fanoušky mít se rád.

„Je to příběh o sebepřijetí,“ myslí si filmová kritička z Českého rozhlasu Kristina Roháčková. „Když jsem si ten film teď připomínala, zjistila jsem, že kritika ze strany mužů nikdy nepřijde. Byla ta věčně rozcuchaná, žila chaotický život. Přesto dosáhla toho, aby ji Mark Darcy řekl, že jí má rád takovou, jaká je. A to zůstává vrcholem romantiky.“

Jindřiška Bláhová z týdeníku Respekt dodává, že Jonesová přinesla do popkultury cosi specificky britského. „Vychází to z anglosaské kultury osmdesátých let. Objevila se nová generace žen, které měly jinou představu o tom, jak žít své životy. Oddalovala manželství i děti. Nastával konflikt mezi tím, co chceš, a co se od tebe očekává. Dostalo to do veřejného prostoru otázky, které se do té doby nekladly.“

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Ve své hudbě spojuje rap a folk, zpívá o hraniční poruše i o koních. „Vždycky jsem byla upřímná,“ říká hudebnice Arleta a tvrdí, že celá společnost víc naslouchá duševnímu zdraví.

Na domácí scéně se pohybuje od roku 2020 a za tu dobu se už stačila etablovat jako nejosobitější rapperka v Česku a získat několik nominací na hudební ceny Apollo i . Po několika EP se teď prezentuje s debutovým dlouhohrajícím ablem Toxic Rodeo. Ukazuje se v něm v nekonečném množství poloh - jako sebevědomá interpretka a girl boss, ale i jako křehká duše, která ohledává bolesti z vlastního dětství a dospívání. To bylo mimochodem pevně spjato s koňmi.

„Ještě v prepubertální fázi jsem byla koňařka. Zatímco spolužačky nosily první push-upky, malovaly se a řešily kluky, já jsem psala blog o koních,“ přiznává Arleta, která na desce kombinuje zdánlivě nespojitelné žánry folku a rapu. V rozhovoru mluví o inspiraci rapperem Lil Nas X a jeho hitem Old Town Road, který Arletě pomohl nasměrovat svůj styl blíž ke kytarám a krajině vlastního dospívání.

Desku Toxic Rodeo natočila na chatě v jižních Čechách, nedaleko od místa, kde vyrůstala - možná i proto zní křehké polohy alba tak přesvědčivě. Arleta se ale nikdy nebála o svých emocích i traumatech mluvit. „Když člověk tu věc dokáže popsat, vysloví ji nahlas, procesem nahrávání a poslouchání se s problémem dost seznámí,“ vysvětluje hudebnice, která do českého rapu přinesla otevřené emoce. A dodává, že se o nich nikdy nebála mluvit.

„Nikdy jsem to neřešila. Vždycky jsem byla upřímná. Na terapie chodím už od střední, nikdy jsem se nebála mluvit o svých pocitech. Byla jsem z těch sezení učená, že všechno musím popsat,“ říká Arleta.

Žánr, který byl proslulý tvrdými řečmi o penězích a slávě, se podle ní v posledních letech proměňuje. „V rapu se víc mluví o citech. Celá společnost víc naslouchá duševnímu zdraví. Je super, že se to propisuje i do tvorby.“

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.