Vítězem letošního ročníku Eurovize, tedy soutěže, které Češi nemohou přijít na jméno, se stal Rakušan JJ. Jeho operně-popové číslo Wasted Love nakonec zvítězilo nad druhým Izraelem. Jak moc je Eurovize apolitická? Jak funguje v zákulisí? A kdo byl na hudebním klání ve švýcarské Bazileji nejvýraznější?

„Upřímně mě tento rok až tolik věcí nezaujalo,“ přiznává baskytaristka kapely Vesna Tereza Čepková, podle které si JJ ocenění v nepříliš výrazné konkurenci zasloužil. „Připadá mi to téměř jedna ku jedné k loňskému vítězi Nemovi,“ namítá Tereza Povolná, novinářka z pořadu Šťastné pondělí a dlouholetá divačka Eurovize.

Estonec Tommy Cash se svým parodickým italo songem Espresso Macchiato, švýcarka Zoë Më s odvážně intimním stagingem nebo vystoupení lotyšských Tautumeitas, hudebních příbuzných kapely Vesna - to řadí hosté podcastu Kulturák mezi best of Eurovize roku 2025. Co ale s druhým Izraelem?

„Po hudební stránce se letošní číslo hodně podobá loňskému, zase poslali baladu, krásně zazpívanou, ale reprezentantka se stává nástrojem státní propagandy,“ říká Tereza Povolná o zpěvačce Yuval Rafael, která přežila útok ze 7. října 2024 a na Eurovizi vystoupila s písní New Day Will Rise. „Vím, že se schovávala pod mrtvými těly, proti tomu ani popel. Ale to, že ji tam pošlete s tímhle pozadím, není náhoda. Pro mě to úplně přebíjí hudební stránku.“

„Eurovize si říká apolitická soutěž, ale vůbec to tak není,“ myslí si Barbora Juránková, houslistka a vokalistka kapely Vesna. „Od interpretů se požaduje, aby přinesli silná témata. To je to, co společností zarezonuje. My jsme také nechtěly přijít s plytkou věcí. Protože jsme vystupovaly v době, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Chtěly jsme se postavit za ty utlačované. Nesměly jsme to dávat úplně najevo, v metaforách jsme tam tuhle zprávu ale potřebovaly dostat.“

Barbora Juránková zároveň připomíná, že kdyby o svých záměrech a pocitech mluvily příliš otevřeně, Evropská vysílací unie (EBU), která soutěž pořádá, by Vesnu vyloučila.

Jak to tedy s Eurovizí je? Je to víc legrace, nebo politické klání? Festival dvojsmyslných songů a falických mikrofonů? „Já myslím, že je to všechno dohromady, kdybys to hodil do mixéru. A navrch přidal třpytky,“ hodnotí soutěž Tereza Čepková z Vesny.

Poslechněte si speciál podcastu Kulturák o festivalu politiky a třpytek. A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Bože, já jsem Daniel, už jsem done,“ rapuje James Cole na nové desce, která zní jako obrat k sobě samému. Přichází po letech vymýšlení superhrdinských postaviček a rapování plného drog, alkoholu i misogynie.

„Mám chuť říkat věci,“ svěřil se před časem rapper s civilním jménem Daniel Ďurech svému spolupracovníkovi, producentovi známém jako Idea. „Věci, které mají silnou relevanci k mému životu. Věci nepohodlné, bolavé.“ Společně začali tvořit skladby, které byly podle Colea „víc v souladu s životní zkušeností posledních let“.

„Mám rodinu a žiju vlastně dost klasický, usedlý život. Přestal jsem se cítit dobře v superhrdinských rapových postavách, už jsem nechodil po večírcích. Všechno se to začalo rozcházet. Vesnický rodinný život versus budování image hustého rappera. Začalo mě to vnitřně trhat,“ přiznává Ďurech.

Nová hudební cesta jde podle rappera ruku v ruce s jeho abstinencí. I o té v rozhovoru mluví. „Chodil jsem po ulicích a měl jsem zvláštní stavy, které jsem nikdy předtím nezažil. Byl jsem přeplněný emocemi, smutkem a žalem. Měl jsem dny, kdy jsem brečel a vůbec jsem nevěděl proč,“ říká Cole o stavech těsně před tím, než přestal s návykovými látkami.

Vzpomíná i na okamžik, který ho zásadně ovlivnil v rozhodnutí abstinovat. „Po nějaké kalbě jsem přišel v pět ráno, žena potřebovala někam jít a já měl hlídat děti. Měl jsem za sebou dvě hodiny spánku. Byli jsme spolu na zahradě a já jsem tam někde blil do křoví. Nastavilo mi to zrcadlo. Uvědomil jsem si, že jakmile člověk chlastá nebo hulí, s dětmi prostě není.“

„Samozřejmě jsem to pomáhal vytvářet,“ říká Cole o spojení rapové kultury s návykovými látkami. „Na obalu předposlední desky jsem s brkem v puse.“ Propagace takového životního stylu je jen zoufalá reprodukce neštěstí, myslí si teď rapper. „Všechny věci, které máš řešit, přechlastáváš. Člověk se nenaučí žít, nepřevezme zodpovědnost za svůj život a nedospěje. Zakonzervoval jsem se v patnácti letech. Nejtěžší bylo vylézt z té kádě lihu.“

Jak Jamese Colea na nové desce ovlivnily děti? Proč ho nebaví soutěživost? A čeho se u nové desky nejvíc obával? Poslechněte si Kulturák o nové desce DONE.

A nezapomeňte pro svůj oblíbený podcast **hlasovat v anketě Podcast roku. Díky!
**
---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Samozřejmě na tebe dopadne smutek, že už je to jinak,“ říká Márdi z kapely Vypsaná fiXa o devadesátkách. Nechce ale být ten, kdo říká „za nás to bylo lepší.“ V rozhovoru mluví o ráji i peklu života v kapele.

Loni Vypsaná fiXa oslavila třicet let existence. A ještě tak dalších deset by prý mohla zvládnout. Alespoň to Márdimu, frontmanovi kapely, říká jeho dcera. Sám Michal Mareda ale ví, že život v dodávce, která už víc než třicet let objíždí kluby po celém Česku, není tak jednoduchý.

„Někdy se lekneš své nenávisti k druhému člověku,“ přiznává zpěvák. „Potom ti ale udělá dobře, že jste ze sebe tenhle pocit dostali ven. Kapela jsou jako čtyři Hobiti, kteří jdou do Mordoru a zažívají dobrodružství. Ten prsten, co nesou, je těžký. A čekají na ně průšvihy.“

Co je pro kapelu nejtěžší? „Podle mě je tvrdé, když jedeš šňůru a všude spíš v hotelech. Přijedeš do klubu, víš, že tam spíš, tudíž máš pocit, že spát jít nemusíš. Paříš. Na hotel přijdeš ve tři, čtyři, pět ráno, někdo nepřijde vůbec. V deset dopoledne tě vyhodí, motáš se pak venku a snažíš se přežít. Večer máš další koncert, takhle se to opakuje, lidi jsou vyčerpaní a vznikají hádky, ponorky, rozpady,“ vypráví Márdi. „Jednoho dne jsme si řekli, hele, vždyť Pardubice jsou uprostřed, tak se budeme odevšad vracet a nepřespávat na místě.“

V rozhovoru mluví Márdi také o svém ambivalentním vztahu k devadesátkám. „Cejtils tu vibraci, ale zároveň tě to vysálo. Že se časy mění,“ říká. „Kdybych měl stroj času, strašně bych tam chtěl zaletět. Samozřejmě tam ale byly věci, které dobré nebyly. Skinheadi. A různé kasty. Teď mi připadá, že všichni vypadají víceméně stejně. A že jsou více vyzrálejší, než jsem byl já v devadesátkách. Zároveň tehdy byla větší legrace, šly věci, které už dneska nejdou.“

Jak se bránit nostalgii? Mají to kapely dnes těžší než dřív? A kdy si naposledy ve Vypsané fiXe udělali naschvály? Poslechněte si rozhovor s Michalem „Márdi“ Maredou.

---

Kulturák

Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.

Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Pravidelně se umisťují v žebříčcích nejnavštěvovanějších filmů roku. Proč tak rádi chodíme na české romantické komedie? Čemu se v nich smějeme? A opravdu v nich nacházíme romantiku?

Nejnavštěvovanějším českým filmem po roce 1993 je romantická komedie Ženy v běhu (2019), kterou v kinech vidělo milion a půl diváků. Milionovou hranici překonaly také Ženy v pokušení (2009), lehce pod ní pak byly snímky Líbáš jako bůh (2009) nebo Muži v naději (2011). Proč tak rádi chodíme na české romantické komedie, které podle filmových kritiků nejsou ani vtipné, ani romantické? To jsme probírali na veřejné debatě kulturní rubriky Seznam Zpráv se socioložkou Irenou Reifovou a standup komičkou Natálií Schejbalovou alias Tady Tali.

„Přikláním se k tomu, že to opravdu nejsou romantické filmy,“ říká Irena Reifová. „Když už, tak jsou to filmy o vztazích. Ze všeho nejvíc jsou o ženských a mužských rolích,“ doplňuje socioložka, která se specializuje na sociologii popkultury.

Reifová dodává, že v posledních letech se ve filmech tohoto žánru proměnila role žen. Ty se v příbězích dostaly do centra dění. Pořád jsou ale zobrazovány jako nepřítelkyně romantiky. „Naplňují své ženské role špatně, jsou posedlé dokonalostí, perfekcionismem. Muži jsou uvolnění pohodáři, kteří by chtěli mít život v klidu, říkají ženám: prosímtě už si sedni a polož ten hadr.“

„Smějeme se tomu, jak jsou ti lidé ubozí,“ myslí si Natálie Schejbalová. „Jako když se díváme na reality-shows. Říkáme si, ještě že na to nejsem takhle.“ Reifová souhlasí: „Jedna z věcí, která definuje komedii, je to, že umožňuje odklonit bolest. V českých romantických komediích se to dělá karikaturou a cynismem spíš než empatií s postavami. Ty jsou vlastně oběti naší útěchy.“

Živá debata v pražském prostoru Tempo ale nakonec dochází k nečekaným závěrům. Z části i díky speciálnímu hostu večera, herečce Elizavetě Maximové, která nabídla vhled do toho, jak se oblíbený žánr české kinematografie tvoří. „Je mi fakt vždycky smutno, když vidím ten výsledek a není takový, jaký jsme doufali. Když točíte romantickou komedii, sami žijete romantickou představou, že to dopadne mnohem lépe,“ říká herečka, která debatu oživila také scénkou z oblíbeného českého seriálu.

Jak moc si české romcomy rozumí se sociologickými daty? A dá se z nich něco naučit? Které jsou nejzoufalejší, které naše hosty rozesmály a které o lásce říkají něco pravdivého? Poslechněte si záznam z živé debaty kulturní rubriky Seznam Zpráv.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Druhá řada úspěšného post-apokalyptického seriálu Last of Us přišla s nečekaným zvratem. Proč dál sledovat příběh o světě, kde jsou nejdůležitější komoditou mezilidské vztahy?

Kdo už viděl druhý díl nové řady The Last of Us, seriálu HBO podle světoznámé videohry, zažívá nejspíš krušné dny. Pokud vás nová epizoda teprve čeká, měli byste dál nečíst a neposlouchat.

Pokud jste ale druhý díl již viděli, nejspíš vás také trápí následující otázka: Může pokračovat příběh i bez nejoblíbenější postavy?

„Myslím, že především musí,“ říká publicistka Táňa Zabloudilová. „Neil Druckmann a Craig Mazin jsou tak dobří vypravěči, že se na seriál bude do konce koukat drtivá většina diváků,“ dodává.

„Pro mě teď teprve začíná ta zajímavější část příběhu,“ doplňuje spisovatel a seriálový fanoušek Jakub Stanjura, který dává novou řadu jednoho z nejsledovanějších seriálů z produkce HBO do souvislosti s jeho videoherní předlohou. Zatímco první série Last of Us řešila otcovství, ta druhá bude zkoumat pomstu. Pokud se mu podaří alespoň částečně udržet videoherní předlohy, čeká nás ještě propracovanější a bude mít ještě zajímavější poselství, myslí si Stanjura.

Dodává také, že zásadní dějový zvrat způsobil už ve své videoherní předloze bouřlivé reakce. Právě proto ale šlo o nezapomenutelný zážitek. „Člověk byl vystavený něčemu nepříjemnému a musel se s tím vypořádat. Pro hráčstvo to bylo tak nepříjemné, že se to vymklo a skupina lidí dokonce vyhrožovala tvůrcům smrtí,“ vysvětluje Stanjura.

Last of Us je další z řady pop kulturních výletů do post-apokalypsy. To, jak v seriálech, filmech, knihách či videohrách vnímáme život po konci civilizace, se ale proměňuje. Z post-apo kultury už není eskapistická zábava pro kluky, ukazují díla jako Last of Us. Čím to je?

„Posunula se doba. Viděli jsme už spoustu post-apokalyptických věcí,“ myslí si Jakub Stanjura. „The Last of Us sleduje spoustu lidí, kteří z jiných příběhů vypadávají. V první sérii jsme měli díl o queer vztahu. Záběr seriálu je tak široký, že pro mě mnohem víc odpovídá realitě. Působí autentičtěji.“

„Jednak je televizní zábava komplexnější než dřív a za druhé myslím, že konec světa si prostě teď dovedeme lépe představit,“ doplňuje Táňa Zabloudilová.

Proč tvůrcům Last of Us vyhrožovali fanoušci? A jak se vymanit z „divácké nenávisti”? Poslechněte si rozhovor o seriálu, jehož nové díly se těžko rozdýchávají.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Mám tu postavu čím dál víc rád, i když není jednoduché s ní žít,“ říká Jakub Štáfek o Juliusi Lavickém, fotbalistovi, který nejhorší neduhy českého fotbalu dokázal přetavit do nejzábavnější podivané. Poprvé se Lavi zjevil v internetovém seriálu Vyšehrad před téměř deseti lety. Pak přišel Vyšehrad: Fylm, který do kin přilákal více než sedm set tisíc diváků.

Teď se Lavi vrací v celovečerním pokračování Vyšehrad Dvje. Dekadentní večírky ze začátků své fotbalové kariéry vyměnil za party s kyblíky smažených kuřat. „Štáfek a Lavi mohli mít společné faktory, ale to je deset let nazpátek,“ přiznává tvůrce, který se poprvé před kamerou ocitl ještě jako mladý chlapec. Role Matěje Jordána v seriálu Ulice mu vydržela třináct let.

Jaký vztah má Jakub Štáfek, autor jedné z nejúspěšnějších komedií posledních let, k humoru? „Každý to máme hozené úplně jinde, ale sedm set tisíc lidí má hranici humoru na podobném místě jako já,” myslí si herec. „Není to žádný kalkul. V prvé řadě jde o to, jestli to baví nás.“

Posouvá se někam debata o humoru? Štáfek si myslí, že ne: „Čtyři roky nazpátek jsme si říkali, že vládne korektní doba. V každém filmu musel být černoch, homosexuál. Byla chvilka, kdy se to v Čechách řešilo také, jestli to už není moc. Ale připadá mi, že vůbec. Naopak. Když někoho slyším mluvit o tom, že tady máme novou totalitu, tak bych ho napálil.“

V rozhovoru mluví také o tom, jak být dobrým tátou a mužem. „Jsem z rozvedené rodiny, správný chlapský vzor jsem nikdy neměl.“ Ale dodává, že možností, kde hledat správné příklady je dnešní doba plná. „Nejsem úplně blbej, i když to tak může vypadat,“ směje se Štáfek.

Koho představitel Laviho považuje za špatné vzory? A jak mu ke správnému mužství pomohl bojový sport? Poslechněte si rozhovor s Jakubem Štáfkem.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

Vznikl narychlo jako výplň do časů covidové pandemie, dnes však Bílý lotos patří k nejúspěšnějším seriálům posledních let. Jeho koncept, za kterým stojí scenárista a režisér Mike White, je jednoduchý. Skupina bohatých Američanů se sjíždí do snového hotelového resortu, kde řeší své duševní jizvy nebo dávají průchod vlastním extravagantnostem i úchylkám - od incestní touhy či krevní msty až po proteinové koktejly. A dovolenkovou idylu hned na začátku každé série naruší předzvěst tragédie. Na tu ale divák často rychle zapomene, protože Bílý lotos není detektivka, nýbrž hlavně komedie o životním plahočení, které se nevyhýbá ani bohatým.

„Je super koncept točit o bohatých lidech, kteří jezdí na dovolenou, musí na ní dojít blíže k sobě a objevují o sobě zneklidňující věci. Tvůrce Mike White je mistr v tom, jak dokáže pozorovat lidi,“ myslí si filmová novinářka Táňa Zabloudilová. Dodává, že bohatí a úspěšní hosté hotelového resortu jménem Bílý lotos jsou stejně zasekaní jako my, obyčejní diváci. Snaží si koupit radost i novou identitu. A stejně jako nám jim to nejde. „Dítěti jde taky radost koupit jen na chvíli. Snaha dosáhnout pocitu, že jsem dobrý člověk, je legrační. Mike White se tomu rád směje,“ říká Zabloudilová.

Aktuální třetí sezóna seriálu, který se po Havaji a Sicílii přesunul do Thajska, u ní ale zatím vyvolává rozpaky. Zabloudilová má pocit, že Mike White je jako hotelový host, který se zdržel na návštěvě až moc dlouho. „Jako by White seděl na gauči v mém hotelovém apartmá a vyprávěl mi hrozně zábavný, zajímavý příběh, ale už by tam seděl potřetí a navíc moc dlouho. Jestli to na konci nebude mít fakt dobrou pointu, tak už mám chuť ho poslat domů, zhasnout a jít spát.“

Bílý lotos pomohl nastartovat trend satiry o bohatých, jakou dobře reprezentoval také Boj o moc nebo třeba oceňovaný snímek Rubena Östlunda Trojúhelník smutku. Možná už ale oblíbenému trendu odzvonilo. „Žijeme v době, kdy se satira vytváří sama. Je těžké imitovat něco ostřejšího,“ glosuje filmová kritička z Českého rozhlasu Kristina Roháčková.

Co potřebuje každá dobrá satira o bohatých? Jakou roli má v nové sezóně Bílého lotosu Thajsko? A dá se koupit radost? Poslechněte si rozhovor s Táňou Zabloudilovou a Kristinou Roháčkovou.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Outsider nejsem. V devadesátkách jsem docela vystřelila,“ připomíná s nadsázkou Monika Načeva rok 1994, kdy vydala svou debutovou desku Možnosti tu sou… - a rázem se stala tuzemskou hvězdou. Jenže zjistila, že to není cesta, kterou se chce vydat. „Nelákal mě pop. Takže jsem z toho vyskočila a začala si to dělat po svém.“

O více než třicet let později má za sebou jedenáct alb, na nichž se etablovala jako jedna z nejosobitějších osobností české hudební scény. „Umění není o tom hledat úspěch ani trendy. Musíš najít uvnitř sebe to, co tě opravdu zajímá, a v tom se začít hrabat. Proto si myslím, že jsou pro lidi některé mé písně až moc temné. Jsou pro ně moc hluboké,“ říká Načeva, jejíž poslední deska Jdem temným dnem je aktuálně nominovaná na cenu Anděl. Vítězové budou známi příští sobotu 5. dubna.

Na nejnovější nahrávce zpěvačka pokračuje v konceptu, který tvořil už předchozí album Zdivočelí koně. Zhudebňuje písně básníků - outsiderů. Umělců, kteří za života nebyli dostatečně uznáni, jak vysvětluje. Proč vlastně nepíše vlastní texty? „Protože nejsem básnířka. Jsem médium,“ odpovídá stručně Načeva. „Vybírám si básně, protože si žijí svým životem. Když je zpívám, pořád v nich nacházím nové významy.“

Nejslavnější píseň Udržuj svou ledničku plnou s textem od Jáchyma Topola nijak nezestárla. Splňuje to, co od básní Načeva chce: aby byly nadčasové. Jen jedno slovo písně teď na koncertech není slyšet. „Když přijde tohle slovo, vždycky dělám pššt. Pořád jsem to hrdě zpívala, ale poslední dobou mi to nejde do pusy,“ přiznává Načeva. „Řešili jsme, čím to nahradit, ale nejde to. Sám mi navrhl, abych byla zticha.“

Proč má Načeva pocit, že lidstvo „jde temným dnem?“ Poslechněte si aktuální rozhovor s českou zpěvačkou.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil z kulturní rubriky Seznam Zpráv se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Musela jsem se odnaučit všechno dokumentovat. A že štěstí není v tom, kolik mi to přinese lajků,“ říká bývalá youtuberka a herečka Gabi Heclová, která v minisérii Král Šumavy ztvárňuje partnerku převaděče Josefa Hasila.

Na televizní obrazovky se vrátila úspěšná minisérie Král Šumavy, vyprávějící o osudech legendárního převaděče, který pomáhal na svobodu lidem utiskovaným totalitou. Své milence Marii, budoucí matce Hasilova syna, ale pomoci nedokázal.

„Ve výsledku je mi nejvíc líto právě Marie. Zůstala na všechno sama,“ myslí si herečka Gabriela Heclová, která postavu Marie ztvárnila už v první sezóně televizní minisérie. „Zpočátku se může zdát jako naivní, zabouchnutá holka, která neví, o čem život je, co ji čeká. Postupem času ale dospívá mílovými kroky,“ říká Heclová o Marii. „Myslím, že máme mnoho podobného. Rychlé dospívání i to, že se cítí hodně sama.“

Přestože patří ke generaci narozené do svobody, pětadvacetiletá herečka mluví o svém vztahu k minulému režimu. „Pro mě je ta doba strašná. Děsím se toho, když vidím, že se komunisti vrací zpátky do politiky,“ říká Heclová. „Byla jsem tak vychovaná. Režim měl dopad na naši rodinu, je tam určitá trpká zkušenost.“

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.

„Celá kauza s Filipem Turkem, Andrewem Tatem a MAGA šílenstvím v USA? To by byly úplné žně,“ říká herečka Tereza Dočkalová, kterou proslavil satirický pořad Branky, body, kokoti. O cenu Prasák týdne by prý dnes nebyla nouze.

S odstupem času se teď ukazuje, že jsme Branky, body, kokoty točili v relativně klidné době,” myslí si herečka a moderátorka Tereza Dočkalová, když vzpomíná na satirický pořad o genderové nerovnosti v Česku i ve světě. „Chvíli to přece vypadalo, že otěže patriarchátu drží odstupující generace. Že to časem odejde samo. Ale ukazuje se, že lidi jako Andrew Tate a Filip Turek lákají úplně mladé lidi. To je game changer, se kterým jsem nepočítala. Je to alarmující.“

Herečka čerstvě nominovaná na Cenu divadelní kritiky za roli v monodramatu dramatičky Esther Bol Máma mluví také o komplikované ekonomické situaci v divadelním provozu a o tom, jak ovlivňuje její mateřství. „Mám jedno dítě, bydlíme v pronajatém bytě, protože jsme mileniálové a náš sen o vlastním bydlení skončil s avokádovým toastem. Sama přemýšlím, jestli to není důvod, proč pořád nemám jasno, jestli chci druhé dítě,“ říká Dočkalová. „Tlustými maminkami to fakt není,“ dodává ještě na adresu diskuze o nízké porodnosti v Česku.

Může se situace v kulturním oboru vylepšit? „Nevím, jestli se povede mít s někým rozhovor, kdo pak řekne: Tak jo, tak my té kultuře nasypeme jednou tolik. Máte pravdu, je příšerné, v čem ty lidi žijou. Takového rozhovoru se asi nikdy nedožijeme,“ obává se Dočkalová.

Rozhovory Jonáše Zbořila

• Jonáš Zbořil, šéf kulturní rubriky Seznam Zpráv, se baví s lidmi, kteří bez kultury nemohou žít. Společně probírají umění, kulturu i popkulturu, vkus, emoce a další věci, které hýbou lidmi, ale ve zprávách se o nich nedočtete.
• Další články, recenze a reportáže z kulturní rubriky Seznam Zpráv čtěte zde.