První dva světové tituly získali českoslovenští hokejisté ve čtyřicátých letech 20. století. Přesně v roce 1947 a 1949. Na další ale čekali dlouhých 23 let. Až do pražského šampionátu v roce 1972. „Už jako malej kluk jsem věděl, že naše národní mužstvo získalo poslední zlaté medaile v roce 1949. Jak jsem dorůstal, tak jsem si říkal, že by bylo krásné se dočkat zlaté medaile s naší generací,“ vzpomíná Jiří Holeček. S reprezentačními parťáky se mu to povedlo právě v roce 1972.

Když v roce 1969 odjížděla hokejová reprezentace na světový šampionát do Stockholmu, nebylo jejím hlavním cílem vyhrát. Hokejisti už dopředu vyhlašovali jiný cíl, porazit nenáviděné Rusy a dát najevo nesouhlas s okupací z loňského srpna. To se nakonec povedlo. Československo kvůli dvou prohrám skončilo na třetím místě, fanouškům doma to nevadilo. Zpětně se hokejisté dozvídali, co výhra 4:3 nad Sbornou znamenala. „Vy nám tanky, my vám branky,“ provolávalo se v Česku.

Byli první zlatou československou hokejovou generací. Vyhráli titul v roce 1947, získali stříbro o rok později a v roce 1949 vybojovali další zlato. Jenže další už Modrý, Bubník, Roziňák a spol. nepřidali. Přitom ještě při návratu ze šampionátu ve Stockholmu nic nenasvědčovalo tomu, že by hokejové mistry měly čekat roky těžkého žaláře. Jak moc ale politika ovlivňovala tehdejší sportovní dění? Brankář Modrý dostal dokonce trest 15 let vězení.

Šampionát, na kterém se Čechoslováci radovali ze zlata vůbec poprvé, se konal na pražské Štvanici a poslední zápas se hrál 23. února 1947. „V roce 47 to bylo trochu s problémy. Mladí, kteří tam měli přijít, tak kouč Buckna nechtěl,“ říkal Zábrodský s 29 góly nejlepší střelec mistrovství světa. Čechoslováci v předposledním utkání skupiny prohráli se Švédskem a zlato se zdálo být ztraceno. Národnímu týmu nakonec pomohli Rakušané, kteří v posledním duelu porazili Švédy.

V seriálu Radiožurnálu Sport se budeme v následujících dnech věnovat úspěchům českých potažmo československých hokejistů. Ti na světových šampionátech vybojovali celkem 47 medailí. Tu vůbec první hned na premiérové mistrovství světa v roce 1920. Konal se v rámci olympijských her v Ledovém paláci v belgických Antverpách. Jaký hrací systém se hrál? Kolik na ledě nastupovalo hráčů? Co tehdy znamenalo play off s opravami? Poslechněte si.

Vladimír Růžička je posledním trenérem, který dovedl českou hokejovou reprezentaci k vítězství na mistrovství světa. Na lavičce národního týmu těžil hlavně ze svých hráčských zkušeností. Jaké problémy měl v roce 2010 při sestavování týmu? „Vláďa byl tak trochu blázen. On měl v hlavě několik sestav na zápas,“ vzpomíná na Růžičku Procházka. Od národního týmu Růzičku odtáhla až korupční kauza, za kterou byl odsouzen v roce 2015 v pokutě 400 tisíc korun.

Na přelomu tisíciletí kraloval český hokej světu. V roce 1999 a 2000 dovedl národní tým ke dvěma titulům jako hlavní trenér Ivan Hlinka. Hned po té odešel zkusit štěstí do zámoří, kde vedl Pittsburgh. Národní tým ale dál válel. Tentokrát pod taktovkou Josefa Augusty, který se z Hlinkova asistenta vyhoupl na post hlavního trenéra. „Jádro sestavy zůstávalo. S asistentem Martincem do toho pan Augusta moc nezasahoval,“ vzpomíná Martin Procházka.

Měl za sebou velmi úspěšnou hráčskou kariéru, během které získal tři tituly mistra světa. Hned po jejím skončení se ale Ivan Hlinka vydal na dráhu, která mu přinesla možná ještě větší úspěchy. Ten hlavní zažil při olympijských hrách v Naganu v roce 1998, kdy s českým týmem triumfoval. „Emoce prožíval, ale nedával to tolik najevo. Asi to prožíval spíš vnitřně. Vždy se snažil držet chladnou hlavu a držel si svůj glanc,“ vzpomíná na charismatického kouče Martin Ručinský.

Jelikož šampionáty doma samostatnému českému výběru nepřály, poslední cenný kov z domácí půdy pamatuje časy federace. „Cítili jsme obrovskou podporu, Bratislava byla neuvěřitelně skvělá,“ připomíná její atmosféru brankář Petr Bříza. Ve čtvrtfinále přešel československý tým hladce přes Američany poměrem 8:1, avšak v semifinále mu stopku po nájezdech vystavili Finové, kteří měli v Praze paradoxně víc fanoušků. „Strašně moc jsme chtěli vyhrát zlatou medaili doma,“ lituje Bříza.

Jednou z nejvýraznějších postav mezi českými hokejovými trenéry byl Luděk Bukač. K národnímu týmu přišel v roce 1979 jako asistent, o dva roky později už byl hlavním trenérem a měl jediný úkol, vrátit československý hokej znovu na výsluní. „Luděk měl přirozený respekt, který si ostatní trenéři museli budovat. Prostě přišel, něco řekl a to platilo. V současném českém hokeji mi někdo takový chybí,“ říká Jiří Hrdina, který pod Bukačem získal titul v roce 1985.