Jakou barvu má modlitba? Možná má barev spoustu. Nekonečně moc. Možná naopak žádnou. Nebo tahle otázka postrádá smysl? Napadla mě každopádně při pohledu na kostelní okno, které hýří postavami a výjevy. Lidé, zvířata, hudební nástroje, předměty, všechno tak nějak létá vzduchem a vyzařuje z toho pocit naprostého štěstí. Cosi jako završení příběhu.

Bylo nebylo – jedno pražské divadlo. A nebylo to Národní. I když této scény se má úvaha taky týká. O co jde? O nic menšího, než o masivní a patrně globální návrat realismu. A ne ledajakého, realismu doslovného, kopistického, kochajícího se v nápodobě. Na divadle i ve výtvarném umění, ve volné tvorbě, u scénografie, portrétní fotografie, designu a plakátů.

Knihu Svět včerejška napsal Stephan Zweig v Brazílii, ve svém domě v Petropolis u Rio de Janiera, kam se uchýlil z Londýna v roce 1941 před Hitlerem. Tam také krátce pro dopsání knihy spáchal se svou ženou v šedesáti letech sebevraždu.

Právě jsme naše plně naložené auto proti jeho vůli odtlačili ke krajnici na čtyřproudé dálnici z Bologne směr Modena, Lago di Garda a dál, Rakousko a domů. Uprostřed silnice začalo zpomalovat a B. nezbylo než ho bravurně přibrzdit na ostrůvku s nápisem SOS na kraji automobilového pekla. Civilizace na nás, na chvíli vyvržené na území nikoho, ze kterého nejde jen tak odejít, tlačí neúprosnou silou.

Kutnohorská výstava světoznámého českého umělce Jana Švankmajera a jeho manželky Evy už vzbudila dostatečnou mediální pozornost. Režisér, animátor, všestranný výtvarník a spisovatel zde formou specifického obsáhlého kabinetu kuriozit prezentuje svou minulou i současnou tvorbu.

Vrátila se zima. Vtrhla do léta, které se předtím z budoucnosti nemístně nacpalo do doby určené jaru. Rozkvetlo, co mohlo; od petrklíčů k pivoňkám. Setřely se rozdíly mezi měsíci. Teď to vše udiveně stojí v tuhém vzduchu zimy. Pro mnohé květy je to první setkání s ní. Potkalo se, co se potkat nemělo.

Současnou západní kulturu si spojujeme s materialismem, ale jak si povšimla feministická filosofka Lucy Irigaray, Západ je spíše racionalistický nežli smyslový. Ekocida, v jejíž časech žijeme, to manifestuje víc než přesvědčivě. Tělo s velkým T začíná být západními ekofilosofy a vědci doceňováno teprve v poslední době.

Labská Florencie, Benátky za Alpami. Město krásy a umění. Saská kurfiřtská metropole: Drážďany. Dodnes se sem jezdí především do muzeí všeho druhu.

Napadlo vás někdy, že skutečnost je metaforicky strukturovaná? Chápu, že pokud máte teprve před první kávou, může to znít jako poněkud nejapná otázka. Takže na ni zkusím odpovědět sám.

To pravidlo má jistě, jako všechno na světě, i světlé výjimky. Ale v osmdesáti případech ze sta platí: pravidlo úpadku mluveného slova ve veřejném prostoru. Přitom optimismus do budoucna zrovna nebudí fakt, že s klesajícím věkem úpadek nemizí, ale roste: v podcastech, debatách, u moderátorů, youtuberů, komentátorů i politiků.