Do šesti let měl idylické dětství. Pak ale v Jugoslávii vypukla válka. S rodinou utekl a nakonec se usadil v Praze. Tam také založil Dům zotavení pro lidi se závažným duševním onemocněním, kde mají prostor vzít svůj život zpátky do vlastních rukou. Jak Adi Hasanbašić rozumí tomu, co jako dítě prožil? Jak ho ovlivnila válečná a uprchlická zkušenost? A proč se rozhodl věnovat psychologii?

Vladimír Masařík je dlouholetým mistrem zvuku v Českém rozhlase Brno. Podílel se na rozhlasových hrách nebo živém vysílání. Jako nadšený dárce krve inicioval vůbec první akci Daruj krev s rozhlasem, která se následně z Brna rozšířila i do dalších regionálních a celoplošných stanic. Jak jej napadlo přivést dárce krve jinam než na transfuzní stanici? Jak by rád trávil čas se seniory v domově důchodců? A proč si jej pamatují všichni sousedi?

Ve svých pětadvaceti letech založila nadaci na podporu opuštěným a znevýhodněným dětem. Nepomáhá v ní jen svojí známou tváří, ale především časem a každodenní prací. Tereza Maxová, světově proslulá česká topmodelka a zakladatelka Nadace Terezy Maxové. Poslední prázdninový den slaví své narozeniny. Proč už na nikoho neukazuje prstem? Co je pro ni v pomoci druhým nejdůležitější? A jak její úspěšný život ovlivnilo dětství strávené v Ústí nad Labem?

Žil život, od kterého se dnes distancuje. Rvačky a podnikání na hraně zákona vyměnil po odpykání trestu za službu Bohu a pomoc lidem v nouzi. S řadou pomocníků v Brně sytí, šatí i ubytovává lidi na ulici. Zároveň se jako člen vězeňské duchovenské péče vrací mezi vězně. Co ho nasměrovalo na současnou cestu? Umí skutečně milovat každého bližního? A proč si udělal průkaz na řízení autobusu?

Jako dítě toužila po jevišti, baletní škatulka jí ale byla malá. Proto dnes svou tvorbou pomáhá, dává hlas neviditelným ženám a objevuje talenty mladých tvůrkyň a tvůrců. Nebojí se překračovat hranice žánrů a dávat prostor tématům, která by ve společnosti měla být slyšet. Může podle ní zpracovávání těžkých otázek ozdravovat? Jak skrze umění reflektuje dětskou paliativní péči? A proč jí dělá radost být sama?

Někdejší olešnický starosta Zdeněk Peša je ředitelem tamní základní i mateřské školy a učí dějiny. Rodnému místu a dětem se věnuje i jako regionální historik a sběratel tamních verzí lidových pověstí a pohádek. Proč věří v to, že lidé nejsou zlí? Které nejkrizovější momenty jej poznamenaly? A proč by si je paradoxně chtěl prožít znovu?

Řadu let se podílí na organizaci Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Předsedá spolku Memoria, který se zasazuje o důstojné využití uherskohradišťské věznice s pohnutou historií. Jako provozní ředitelka vede brněnské HaDivadlo k udržitelnosti, pořádá v něm kavárny pro seniory a umožňuje zviditelnění neziskovým organizacím a občanským iniciativám. Jak podle Anny Stránské kulturní instituce pomáhají zlepšovat svět? A proč je pro ni důležité připomínání minulosti?

Když bylo Veronice třiadvacet let, poprosil ji starosta kambodžské vesnice o pomoc. Myslela si, že půjde o léky nebo pastelky, ale dětem chyběla škola. I bez předchozích zkušeností dokázala projekt uskutečnit. Nadále jej rozvíjí a podporuje charitativní značkou oděvů. Jak dokázala vybrat první peníze pro vzdělání kambodžských dětí? Proč měla blízko k józe a východním kulturám už od dětství? A kam si chodí pro odpovědi na složité životní otázky?

Je potomkem starobylého šlechtického rodu, vyrostl však v paneláku ve Francii. Dlouho nevěřil, že by se na své rodové sídlo ještě někdy vrátil. Dnes je Constantin Norbert Octavian, hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, ve Žďáře nad Sázavou doma a o rodový majetek pečuje. S manželkou podporují kulturu a na zámku mimo jiné vybudovali interaktivní Muzeum nové generace. Jaké to je vyrůstat odtržen od domova? A co pro něj znamená odkaz předků?