- Podcasty
- Jak to bylo doopravdy
Poslechněte si podcast: Zpravodajská hra komunistické StB vyvolala několik politických procesů, připomíná historik
V prosinci 1948 schválilo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv, pro hlasovalo 48 z 58 členských zemí. Československo nesouhlasilo, přesto se dokument stal závazný i pro nás. Totalitní státy ale tuto dohodu považovaly za cár papíru. Porušování lidských práv, které zahrnovaly zákaz zásahu do soukromého života nebo třeba do korespondence, bylo tehdy běžné. Nabízíme příběh dopisu, který adresát nikdy nedostal – přesto spustil tragédii.
Jak to bylo doopravdy
Odhalujeme mýty, polopravdy, dezinformace či lži z naší historie.
Nezávislost státu jde ztratit lehce, znovu ji získat je daleko složitější, připomíná historik
Nacistická okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava na jaře 1939 byly definitivní tečkou za prvorepublikovým Československem. Do exilu se vydali politici, vlastenci-vojáci, novináři atd. Jejich společnou snahou bylo nejen porazit hitlerovské Německo, ale také obnova Československa. Německá vojska v ulicích, padající sníh, smutek a pláč. Většina německých spoluobčanů reagovala přesně naopak a vojáky vítala.
Seriál 30 případů majora Zemana už lidem nic neříká. Ani to nebylo přesvědčivé, myslí si historik
Hned na začátku potřebovala propaganda divákům sdělit, že už v Československu nemáme policisty nebo prvorepublikové četníky, ale „příslušníky“. „Komunističtí politici už po jednání v Moskvě na jaře 1945 pochopili, že jako svůj nástroj boje o moc mají bezpečnostní složky. Místo prvorepublikových policistů, kteří se stali nepřáteli lidu, si našli své lidi – a poprvé je využili při převratu v únoru 1948,“ popisuje historik Jiří Pernes.
Seriál 30 případů majora Zemana výrazně pokřivil naši minulost, naznačuje historik
Po srpnu 1968 se komunisti rozhodli změnit obraz policistů, resp. tehdy ještě členů Sboru národní bezpečnosti (SNB). I proto například nechali natočit seriál 30 případů majora Zemana. „Normalizačními čistkami ovládaná Československá televize fungovala pod přímou kontrolou ideologů KSČ, obsahová i dramaturgická část byla řízena a kontrolována lidmi z federálního ministerstva vnitra,“ upozorňuje historik Jan Kalous.
Dobré filmové řemeslo se u majora Zemana dostalo do vleku lží, připomíná historik Michal Stehlík
Domácí nepřátelé podporoval, podle tehdejšího našeho totalitního vedení státu, hlavně ten zlý imperialistický Západ. Ve stejném duchu postupovali i tvůrci politického seriálu 30 případů majora Zemana. „Nic v seriálu ale není samoúčelné,“ zdůrazňuje historik Michal Stehlík ve speciální sérii pořadu Jak to bylo doopravdy.
O natáčení 30 případů majora Zemana rozhodovalo vnitro. I režiséra vybral ministr, říká historik
V lednu roku 1976 se objevil na televizních obrazovkách seriál 30 případů majora Zemana. Tehdy šlo o prvních deset dílů, druhá série byla odvysílána v roce následujícím, ale na poslední desítku si diváci museli počkat až na konec roku 1979. Celý seriál měl evidentně ukázat skvělou práci Sboru národní bezpečnosti (dnešní policie) a očernit údajné „zločince, kteří nepřáli socialismu“. Ve skutečnosti šlo o čistou manipulaci a propagandu, ale „řemeslně“ dobře zpracovanou.
Jak to bylo doopravdy s 30 případy majora Zemana? Poslechněte si celou debatu Českého rozhlasu Plus
Měsíc majora Zemana – tak se jmenuje celoměsíční cyklus historických pořadů ve vysílání Českého rozhlasu Plus, který uvede na pravou míru některá zažitá klišé spojená s tímto normalizačním seriálem a připomene jeho škodlivost pro současnou dobu z pohledu zkreslení historie, šíření dezinformací a vytváření falešné glorifikace práce tehdejšího Sboru národní bezpečnosti. Odstartovala ho veřejná debata v Radiocafé na pražské Vinohradské třídě.
Přemysl Otakar II. byl obětí svého velikášství. Ale šlo o schopného politika, připomíná historička
Původně s tím nikdo nepočítal, protože se narodil jako druhý syn, takže pro zemi a historii měl být „bezvýznamný“. Okolnosti související se smrtí jeho bratra a následníka trůnu Vladislava, ho ale přivedly na královský trůn. Možná i proto byl nejprve „synem ztraceným v pramenech“, pak ale moravským markrabětem a vůdcem odbojné šlechty, a to až k pozici rakouského vévody a evropského krále.
Čeští kápové z koncentračních táborů? Byli to kriminálníci a vynikali brutalitou, popisuje historik
Velké štěstí měli ti, kteří přežili koncentrační tábory a vrátili se domů – za sebou ale měli fyzické i psychické útrapy. Za ty ale nemohli pouze Němci, byli tady Češi, „naši“ lidé, kteří se aktivně zapojovali do brutální likvidace vězněných v koncentrácích. Jejich usvědčení nebylo jednoduché, někdy trvalo desítky let. „Válka není černobílá, je to mezní situace, která naruby otáčí běžný život a lidské chování, mění se i charaktery,“ tvrdí historik Vojtěch Kyncl.
Odsun Němců už dnes hodnotíme jinak než po válce. Historická paměť se proměňuje, uvádí historik
Hledání viníků během 2. světové války i v období poválečném se soustředilo také na německé obyvatele tehdejšího Československa. Mezi ně byli zařazeni, a to takřka jednomyslně, také Němci, kteří na našem území žili. Čekal je odsun, který byl ve znamení principu kolektivní viny. Bohužel právě tento neospravedlnitelný princip byl pak po únorovém převratu 1948 využíván proti dalším skupinám obyvatel.
Politický vliv na soud s protektorátní vládou? Komunisté žádali aspoň „tři špagáty“, říká historička
V poválečné období bylo třeba nejen obnovit fungování států, zajistit hospodářský chod, ale také potrestat válečné zločince a kolaboranty. V Československu k tomu byly vydány zásadní dekrety prezidenta Edvarda Beneše a zřízeny mimořádné soudy. Před soudními tribunály se ocitli i ti, kteří byli ministry protektorátní vlády.