Lucy Topoľská je germanistka. Vystudovala německou a ruskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Univerzitě Karlově v Praze. Do češtiny přeložila díla Ödöna von Horváth, Lea Perutze, Paula Celana, Romana Karla Scholze a dalších autorů. Němčina je její rodný jazyk. Když nastoupila do první třídy v české škole, téměř se nedokázala domluvit s učiteli ani se spolužáky – a přiznává, že tehdy se u ní „vyvinula potřeba překladu“, jemuž se věnuje celý život.

Ludvík Armbruster vyrůstal v rodině, která do kostela nechodila, přesto se ve dvaadvaceti letech stal řeholníkem a následně i knězem. Ačkoliv pocházel z rodiny zámečníka, vystudoval prestižní univerzity a přednášel jako profesor filozofie a teologie po celém světě, přednášel nejen ve svém rodném jazyce, ale i latinsky, italsky, anglicky, německy a japonsky. Hlásil se k české národnosti, měl rakouské a japonské občanství, tady se stal v době komunismu nežádoucí osobou.

V roce 1954 vyšel v podnikových novinách Třineckých železáren článek, v němž se psalo o pracovnících sportovcích. „Plní vzorně své povinnosti, a proto je můžeme dát jako dobrý příklad všem ostatním členům našeho Sokola. Soudružce Gertrudě Lachsové je 19 let. Je krajskou přebornicí v kajakářství, získala i titul okresní přebornice v lyžařství v běhu na 6 kilometrů. Je oblíbena pro svou upřímnou povahu a kamarádského ducha,“ stálo tam. Poslechněte si její příběh.

Před 70 lety vstoupila v Československu do poslední fáze nucená kolektivizace zemědělství. V letech 1955–1960 tak vyvrcholil proces komunistického ničení venkova, jehož důsledky jsou citelné dodnes. Historici obvykle člení kolektivizaci od 1948 na několik částí. Asi nejděsivějším rozměrem této státem organizované krádeže olbřímých rozměrů byla kriminalizace větších sedláků, podle propagandy venkovských boháčů, a vyhánění celých rodin z domovů, a to hlavně v 50. letech.

Československo nás zradilo, tvrdí Rusíni neboli obyvatelé Podkarpatské Rusi, která byla za první republiky součástí země. „Za připojení Podkarpatska k SSSR jsme nebojovali! Bojovali jsme za svobodné Československo,“ říká na nahrávce pro Paměť národa Ivan Mohorita, bývalý vězeň sovětského gulagu, veterán z východní fronty.

Příběhy 20. století se tentokrát vrací k události, jejíž výročí nikdy neopomíjí: před 81 lety, v noci z 8. na 9. března 1944, zavraždili nacisté v Osvětimi Birkenau téměř 3800 lidí z takzvaného rodinného tábora terezínských Židů. Oběti v naprosté většině pocházely z českých zemí. K vězňům rodinného tábora patřila také Anita Franková.

Drobná stařenka. Krátké vlasy do zrzava. Starší, takový typicky babičkovský pršiplášť. Elegantně, ale nijak luxusně oblečená. Ráčkující, přitom precizní a přesná ve vyjadřování. Taková byla Doris Grozdanovičová. Tak jsem ji viděl naposledy, na podzim roku 2015 za výjimečných okolností – v Terezíně, kde ji trýznili hladem, zavraždili jí maminku, bratra a tatínka transportovali do Osvětimi.

Ve středu 19. února měl v Praze pohřeb někdejší disident a signatář Charty 77 Viktor Parkán. Zemřel 11. února ve věku 78 let. Nepatřil k mediálně známým postavám, ale na tom jen málo záleží, od známosti se význam člověka neodvíjí – díky lidem, jako byl on, se v Čechách dařilo udržet úsilí o svobodný život ve velmi nesvobodných podmínkách. Jeho osudům se už před lety Příběhy 20. století věnovaly, teď se k nim vrací v aktualizovaném pořadu.

Skoro 4000 žáků osmých a devátých tříd se loni zapojily do novinářského projektu, v rámci něhož zdokumentovali vzpomínky 620 pamětníků. Tato projektová výuka doplňující dějepis či občanskou a mediální výchovu začíná mít v českých školách značnou popularitu. Před lety nejčastěji pamětníci dětem vyprávěli dramata z druhé světové války. Dnes převažují příběhy z 50. let, především o kolektivizaci, jak zažili sovětskou invazi v srpnu 1968 a sametovou revoluci v listopadu 1989.