Jedním z nejčastějších křestních jmen v Gruzii je Nino. Ač v evropských jazycích bývá koncovka -o spojována s mužskými jmény, je to jméno ženské. Svatá Nino, u nás známá taky jako svatá Nina nebo Kristýna, je pro Gruzínce nejvýznamnější světicí a na její jméno člověk naráží v každém koutě Gruzie. Její odkaz si připomínají věřící třeba i v klášteře Bodbe na východě země.

V Lichtenštejnsku roste réva kousek od dva tisíce metrů vysokých horských štítů a taky na dohled od knížecího hradu. Vinařství Hofkellerei nepůsobí nijak okázale – žádné brány ani zlaté erby, jen několik hektarů vinice pod horami a sklep pár kroků vedle. Ale víno, které tu vzniká, má prý chuť, na kterou se nezapomíná. Říká se, že je to jako pít Alpy stočené v lahvích.

Kafkovy knihy desítky let sbíral francouzský chirurg Thierry Bouchet. Když v 70. letech navštívil Prahu, přelezl dokonce zeď, aby se mohl podívat k hrobu slavného spisovatele. Některé spisy z jeho sbírky se teď v Paříži prodaly i za víc než dva miliony korun.

Krajané v Chorvatsku udržují nejrůznější české zvyky a tradice a se stejnou péčí přistupují i k tradičním receptům svých babiček. Jedním z nich jsou bramboráky, pro které mají dokonce vlastní slavnost. Česká beseda Horní Daruvar o víkendu uspořádala už 10. ročník Dnů bramboráků.

Na hranicích mezi Gruzií a Ruskem, které tvoří pohoří Velký Kavkaz, jsou jen tři hraniční přechody, z toho dva vedou do Rusy okupované Abcházie a Jižní Osetie. Rusko a Gruzii tak de facto spojuje jediný hraniční přechod a jediná silnice. Vede skrz průsmyk podél 5tisícové hory Kazbek a řeky Aragvi a dnes je to především klíčová obchodní tepna, po které jezdí kamion za kamionem. V minulosti měla ale hlavně vojenský význam, proto se jí dodnes říká Gruzínská vojenská cesta.

Vstup do galerie Na dvorku v centru litevského Kaunasu působí nenápadně, přesto na první pohled zaujme. Na bráně totiž stojí křeslo, které dává tušit, že díla umístěná za průchodem budou často až výstřední. Extravagantní kombinace oprýskaných omítek, pestrobarevných plastických fasád a zdánlivě nesourodých portrétů známých i neznámých lidí má hlubší význam. Část děl totiž připomíná místní židovské obyvatele, kteří se stali obětmi holokaustu.

Když ostatní hledali úrodné doliny, Walserové stoupali do strmých svahů vysoko v Alpách. Do Lichtenštejnska kdysi přišli za lepším životem. Místo pohodlných údolí se ale usídlili tam, kde bylo víc kamení než půdy. Postavili si salaše, vytvořili vlastní pravidla, a dokonce i domov tam, kde jiní nepřežili. Jejich potomci žijí v lichtenštejnských Alpách dodnes a svou historii představují ve vlastním muzeu.

Portugalským turistickým letoviskem Albufeira se v noci prochází dvojice záchranářů s batohem na zádech. Pomoc poskytují hlavně návštěvníkům, kteří to přehnali s alkoholem.

Světová výstava, nemocnice za první světové války a naposledy i dějiště olympijských her. To je Grand Palais neboli Velký palác – secesní perla uprostřed Paříže, která letos slaví 125 let. Ohromná prosklená střecha dělá z této budovy největší skleník na světě. A teď se po čtyřech letech generální rekonstrukce opět otevírá veřejnosti.