Sočská fronta dostala jméno podle řeky Soči, která se vine alpskými údolími na dnešní slovinsko-italské hranici. Konalo se tam celkem 11 bitev. Podmínky vojáků bojujících ve vysokohorském terénu byly velmi obtížné. Ve skalách nebylo možné kopat běžné zákopy, ale musely se dolovat kaverny – jakési jeskyně přímo v kamenných stráních. Až desetimetrové závěje znesnadňovaly zásobování. A zrovna Václav Kasal, 34letý obchodník ze Žiželic, sloužil v zásobovacím útvaru...

Přeběhnutí na italskou stranu, vstup do československých legií a boje o legendární Doss Alto. To jsou hlavní momenty příběhu Václava Fleischmanna. Do války byl poslán začátkem roku 1917, aby pracoval jako vedoucí sanitní služby na tzv. sočské frontě. Tam v Julských Alpách a na Krasu probíhaly v letech 1915–1917 těžké boje, ve kterých padlo přes milion vojáků. Z toho 30 000 Čechů.

O osudech vojáků bojujících za první světové války dnes vypovídají pouze archivní dokumenty. Nemáme pamětníky a většinou ani zvukové záznamy jejich vyprávění. O to zajímavější je, když díky bádání historiků jejich osudy ožijí. To je případ příběhu Alfreda Schosse, lesníka, který současně fotografoval, maloval a zapisoval poznámky ke dnům stráveným na frontě. Pocházel z Javorníku. Německy zachytil zajímavé momenty a cenné detaily z haličské a později z italské fronty.

Jen Rakousko-Uhersko povolalo do první světové války 4,5 milionu mužů. Ženy tak musely zastat veškerou práci. Dopisy Josefy Stloukalové přinášejí svědectví o obyčejném životě.

Sochař Otto Gutfreund se jako dobrovolník stal členem Francouzi vysmívaných cizineckých legií. Sloužil v setnině Nazdar! Francouzi se svým koloniálním vojskem nejdřív vymetali ty nejtěžší úseky fronty. Jenže nakonec titíž legionáři jako občané Rakouska-Uherska, tedy pozdějšího nepřítele Francie, šli ze zákopů do vězení. A s nimi i Gutfreund. I tohle je první světová válka.

Fenomén nebeských jezdců vznikl už za první světové války. Nejdříve se letadla používala jen při průzkumu. Jenže pak si stratégové uvědomili, že pokud je nepřítel vidět, je možné ho i zasáhnout... První pumy byly vlastně dělostřelecké granáty vyhazované přímo z kabiny letadla. Od roku 1915 se začaly používat první specializované bombardovací dvouplošníky. Na jednom z nich létal i Václav Růžička. Jeho dopis z Terstu líčí dramatický den při bombardování italských pozic.

Na 130 narůžovělých lístků polní pošty a válečných pohlednic si v letech 1914–1917 vyměnili František Jindřich, posel Zemského úřadu v Praze, a jeho žena Gabriela. Nehledanými slovy a s mnoha pravopisnými chybami se tu píše o smutku z odloučení a zoufalství, ale i o naději a lásce v těžkých časech. František musel na tři a půl roku obléknout uniformu a bojovat na tzv. Sočské frontě, území současného Slovinska. Poslechněte si příběh lásky, které nepřála válka.

Barevně popisuje krajinu a atmosféru Haliče jako jeden velký obraz, který ale už nikdy nenamaluje. Většina dopisů, které mu posílala jeho láska, byly adresovány mrtvému.

Příběhy z války vyprávějí většinou muži. Ale jak válečné běsnění vnímaly ženy? Jako manželky, matky, dcery nebo jako zdravotní sestry... V Pardubicích vznikla za první světové války jedna z největších nemocnic v Rakousko-Uhersku. Říkalo se jí Karanténa. Léčili se tam pacienti mnoha národností: „naši“ vojáki, nepřátelé i zajatci. Zde také pracovala dcera budoucího prezidenta Alice Masaryková. Její téměř neznámý deník z té doby představuje silnou výpověď o hrůzách války.