Člověk není nikdy dost chytrý, říkala moje babička Marie. Proto využívám možnosti vzdělávat se občas v nějakém televizním pořadu. Není jich zrovna nejvíc. Seriály, kriminálky a vaření jsou mnohem četnější, ale takové klání kvarteta soutěžících s některým z chytrých lovců, si rád pustím.

Jaro u mě s sebou nese touhu po změnách. Člověk se konečně vybalí z vrstev zimního oblečení. Příroda se ze dne na den mění, nabídne čerstvé barvy a vůně. Proč bych měla být pořád stejná? Nejjednodušší způsob osobní změny nabízí nové oblečení. Nejtěžší pak změna myšlení. K lepšímu, samozřejmě. Někde uprostřed se nachází sezónní změna barvy vlasů a obměna obvykle používaných šperků.

Je to každoročně se opakující rituál. Když dubnové slunce definitivně přemůže zimu a odkvetou sněženky, bledule, v příznivějších podmínkách i další květy, je čas, připravit se. Protože v poslední době přechází téměř plynule zima v léto, nesmí se propásnout čas, kdy je třeba uklidit vnitřky, protože potom už začne práce kolem domu venku a není možné se zdržovat uvnitř.

Lidové slavnosti Velikonoc jsou u nás vcelku pochopitelným souhrnem úkonů oslavujících jaro a nový život, přičemž křesťanská tradice tomu dodává určitý časový řád a duchovní šmrnc. Jenže ona je to popravdě jen taková vesele uhlazená verze svátků, kde ve skutečnosti šlo o jiné věci.

Taky si rádi pochutnáte na křupavém rohlíku, makové pletence, nebo loupáčku? Nabídka všemožného výborného pečiva je dnes opravdu pestrá. Doby, kdy v pekárně u nás na vesnici vyráběl pekař pan Ambrož z pečiva jen rohlíky, housky a chleba, jsou dávné. Přesto pořád cítím úžasnou vůni, která se linula z pekárny.

Je ráno a já vyndávám čisté nádobí z myčky. Jedu na autopilota, část mého mozku se ještě nestačila probudit. Dolní patro myčky už mám prázdné, jdu na to horní. Skleničky, hrníčky… a sakra! Z ruky mi vyklouzl můj milovaný anglický hrníček. Uf. Naštěstí se mi ho podařilo úspěšně chytit.

Když jsem na počátku devadesátých let přišel do redakce Hradeckých novin, začal jsem na sobotní příloze. Mezi trojicí tehdejšího magazínu byl i výtvarník Vláďa Gottvald. Prožili jsme společně pár hezkých roků v tvůrčí a přátelské atmosféře. Zažili jsme i ojedinělou a úspěšnou transformaci titulu přes Deníky Bohemia až k Deníku.

Jestli mě něco v mých aktivně pracovních časech ničilo, bylo to ranní zazvonění budíku. Ta chvíle, kdy mi hlasitý zvuk přetrhl nad ránem tvrdé spaní. Ten bezdechý úlek, bušení srdce, a snaha tu věc plácnout dřív, než vzbudí lidi okolo, kteří si třeba ještě mohli pospat.

K zimním sportům, které jsem provozoval, patřilo neodmyslitelně bruslení. Protože mé dětství probíhalo ještě v době, kdy klimatické změny nebyly zřetelné, proháněli jsme se na bruslích po ledových zrcadlech od listopadu někdy až do března. Jak na slepém ramenu, tak později i na řece samotné.

Dívám se s nevírou na svoji počasovou aplikaci - varování před extrémními povodněmi? Už zase? Vždyť je to od začátku téhle zimy nejméně počtvrté! Nemůžu si pomoct, ale připadá mi, že se naše středoevropská zima mění v období dešťů.