Jako scenáristka a režisérka stojí za velmi úspěšným cyklem České televize mapujícím osudy tuzemských aristokratů. „Snahou bylo představovat obrovské kulturní dědictví, které tady zanechali,“ vysvětluje ve Vizitce. „Když mě něco zajímá, přemýšlím, jestli by to zajímalo i ostatní, a tak to bylo i s Modrou krví.“

Aktuální situaci v ostravské osadě, někdejší vyloučené lokalitě, probírají s Ondřejem Cihlářem dopodrobna. Jak nastalo, že se lidé v komunitě semkli a jak tam žijí? Jezdila také v karavanu po českém venkově a nabízela architektonické služby. „Přijížděli jsme do míst, kde jsme byli vítaní, starostové skrze místní rozhlas vyhlásili, že jsme na místě, a lidé se s námi mohli radit,“ popisuje ve Vizitce.

Připomínáme si 270 let od narození Wolfganga Amadea Mozarta. Sám pořádá komponované večery a recitály s hudbou tohoto věhlasného klasicistního skladatele. „Potřeboval jsem nejprve najít komplikovanost v té prostotě. Mozartova hudba má nejčistší formu, nepotřebuje nic řešit, na rozdíl od té Beethovenovy. I když píšou o tom samém,“ vysvětluje ve Vizitce. Je také producentem a pořadatelem renomovaného festivalu Hudební setkání.

Svůj hlas propůjčila právě roli Anne v audioverzi zásadního díla dvacátého století. „Moje soustředění na slovo a práce s hlasem je to pravé, cítím se v něm být svá a svobodná,“ popisuje ve Vizitce. Po dvaceti letech také odešla z angažmá v Národním divadle na volnou nohu. Jak se jako introvert pohybuje v hereckém prostředí? „Snažím se nebát se budoucnosti, protože si tím kazím přítomnost. Podstupuju vnitřní práci, aby mi bylo se sebou dobře.“

Spolu se svým manželem hrají v pětičlenném mladém hudebním uskupení původem z Kutné Hory. Teige, pojmenované podle kapitána české avantgardy Karla Teigeho, vydalo své první album. Květiny nonstop záhy vzbudily značnou pozornost hudební kritiky i posluchačů. Díky desce se skupina teige objevila také v nominacích v kategorii Objev roku na hudebních cenách Vinyla.

Jako předseda Asociace amatérského divadla byl v Dillí při zapsání hraní amatérského divadla v Česku na seznam nehmotného dědictví UNESCO osobně. „Byl to až katarzní zážitek,“ popisuje ve Vizitce vedoucí ochotnického spolku Žumpa. „I my bychom měli svého diváka vychovávat, alternativnější kusy jsou v pořádku.“ Která specifika českého amatérského divadla při nominaci vyzdvihli?

Kromě aktuální situace kolem Grónska je ve Vizitce řeč o historii Inutitů, dánském vlivu i kauzách, které Gróňany otřásly. „Dlouho byli obyvatelé druhé kategorie. Nitroděložními tělísky chtěli Dánové kontrolovat jejich populaci,“ popisuje ve Vizitce. „Grónská krajina ve mně vzbuzuje velké zklidnění, život na ostrově plyne pomalu, lidé nechtějí spěchat.“

Čtyřicet let uplynulo od smrti jediného českého držitele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Proti němu namířenou dehonestační kampaň v padesátých letech minulého století mapuje v literární studii Orchestrace jedné denunciace. Jeho právě vycházejícím dílem je zase reportážní esej v tradici queer S Wittgensteinem v gay sauně.

Už rok mají Divadelní noviny pod jejím vedením novou podobu. „Úplně jsme to překopali,“ popisuje šéfredaktorka ve Vizitce. Tištěná podoba se osvědčuje u rozhovorů a analýz, tedy tam, kde se dají jevy rozebrat do hloubky. „Mám ráda nové formy divadla, ráda se nechávám překvapovat mladými tvůrci.“ Jde napsat kritiku bez subjektivního pohledu? Jaké je současné české divadlo? A jak od divadla odpočívá? Ptá se Karolína Koubová.

V časosběrném dokumentu Amiřiny děti sledovala deset let rodinu, která uprchla před válkou ze Sýrie a které byl v Česku nabídnut azyl. Rozhodla se do snímku příliš nemíchat politiku, jít formou osobního příběhu a dialogu s divákem. „To, co si přečetli o České republice, na ně nedělalo dobrý dojem,“ popisuje ve Vizitce. „Není třeba prolnout se úplně, stačí se respektovat navzájem.“