Životní partnerka a spolupracovnice světoznámého umělce Zdeňka Sýkory byla ženou v domácnosti, aby mohla se svým mužem naplno pracovat a tvořit. „Byla jsem součástí jeho úspěchu,“ konstatuje ve Vizitce. „Řešili jsme malířské věci, co se třeba stane s liniemi, když budou jenom z černých tónů nebo budou jen tlusté nebo tenké.“

O výrazné české skladatelce a dirigentce 20. století Vítězslavě Kaprálové natočil dokumentární snímek, který právě přichází do kin. Třebaže pro něj byla velmi důležitá korespondence tvůrkyně, objevil se z ní v dokumentu pouhý zlomek. „Na jejím příběhu mě zaujalo prolínání velkých a malých, osobních dějin, chtěli jsme se zaměřit primárně na díla, která napsala ve Francii.“ Na to, co se dá všechno vyčíst z dopisů Vítězslavy Kaprálové i na její hudbu, se ptal Ondřej Cihlář.

V prostoru Kavárny Dejvického divadla nejnověji režíroval inscenaci Vrahova Hygiena, ve které hraje spolu s Klárou Melíškovou. S psychoterapeutem Lubošem Smékalem založili v Olomouci neprofesionální divadelní spolek S-23. „Značná část členů nechce divadlo vůbec dělat,“ popisuje ve Vizitce, kde mluví i o tom, co se mu líbí na hercích a že má rád mystifikaci. „Vždycky srážela hřebínek lidské pýše.“

Ve světových zvukových knihovnách jsou statisíce, možná miliony nejrůznějších zvuků. On sám má svoji vlastní audiotéku, do které zvuky neustále nahrává. Je držitelem prestižních českých i zahraničních ocenění a letos má další nominaci na Českého lva za zvuk ve filmu Sbormistr. „Sbor jsem považoval za další postavu ve filmu. Divák Sbormistra by měl mít pocit, že je na zkoušce a je součástí sboru,“ vysvětluje ve Vizitce.

Má Českého lva za hudbu k filmu Arvéd a letos je na cenu nominovaný za muziku hned ke dvěma snímkům – Sbormistr a Karavan. „Ve filmech mám rád velké hudební momenty, kdy hudba přitakává příběhu a vezme si na chvíli pozornost,“ popisuje Ondřej Mikula alias Aid Kid ve Vizitce. Sám je také zásadní postavou elektronické hudby u nás. „Když přijde nápad, je důležité, aby mu nic nestálo v cestě. Proto mám ve studiu všechny nástroje zapojené.“

Je iniciátorkou projektu Pražské pasáže, v němž zmapovala přes sto průchodů. Na sítích má projekt desetitisíce příznivců. Věří, že pasáže nejsou jen praktickou zkratkou, ale i zapomenutým světem příběhů, architektury a příjemných setkání. „Pasáže jsou doménou hlavně Praha 1, Praha 2, Praha 3. Co se týká vzdálenějšího centra, nachází se tam modernější obchodní pasáže, které ale tak mimořádným klenotem nejsou,“ říká ve Vizitce.

Moc literatury podle něj spočívá v tom, vyprávět něco o tom, co neznáme, a přinášet pohledy, které běžně nevnímáme. Je autorem v našem prostředí velmi rezonujícího románu Medúzy a jeho debut Srpny se stal velmi brzy bestsellerem. „Hledal jsem podobu přátelství, které je predátorské a nenávistné, v kterém ale vidím i světlé momenty, i když je obrovsky komplikované,“ říká ve Vizitce.

Dům na pražských Vinohradech byl zkraje dvacátého století odvážným spojením industriální budovy a rodinného sídla. Nakladatel Jan Laichter si ho nechal navrhnout Janem Kotěrou podle vzoru antverpského domu Plantin-Moretus. Dnes o místo pečuje jeho prapravnuk, který se snaží dům oživovat především skrze čtení a setkávání se s literaturou. Iniciativa 1949 zase připomíná stovky nakladatelství zrušených komunistickým režimem a symbolizuje ji plaketa hořící knihy.

Připomínáme si sto let od ustanovení češtiny státním jazykem. Názvosloví bylo ještě v řadě oblastí neseno německými slovy a trvalo několik let, než se ustálilo. Sama se zajímá o nová slova a vývoj jazyka zkoumá v Ústavu pro jazyk český Akademie věd. „Všechny změny systému nebo režimu jazyk ovlivňují a odráží se hlavně ve slovní zásobě,“ vysvětluje ve Vizitce.