Za dlouholeté vedení spolku Kašpar získal speciální Cenu Thálie. Ve Vizitce mluví o scéně v Celetné ulici v Praze, která je mimořádná svým prostorem a pro Kašpar zásadní. „Moje práce je přemýšlet a mít dobré nápady. Musím se soustředit, takže potřebuju vypnout telefon. Je to ochrana mé hlavy, aby se mohla soustředit a měla nápady, proto nechci mít internet v kapse,“ vysvětluje ve Vizitce ke své oranžové tlačítkové Nokii.

Studoval sice hru na housle, ale odjakživa ho fascinovala viola. Nakonec jeho první angažmá v Japonsku vedlo k tomu, že housle odložil nadobro. Vyučuje na dvou zahraničních školách – v Bruselu a Drážďanech. Má rád cimbálovku a je vášnivým motorkářem. „Jakýkoliv pozitivní vjem člověka ovlivní. Studentům říkám, ať si představí, že jedou na motorce a rozhlíží se kolem sebe,“ říká ve Vizitce. Proč je jeho snem dirigování? A jak vlastně vznikl název violy? Ptá se Ondřej Cihlář.

Téma pomsty a hněvu zpracovává ve své třetí knize Co já? Co ty? Román o tom, co se dá a co už nejde odpustit, má i rozhlasovou podobu. „Nořím se do vnitřních dialogických proudů a hrabalovské flow pak pouštím do počítače,“ vysvětluje ve Vizitce. Repríza z 19. prosince 2025.

Vedoucí Oddělení rozhlasových přenosů mluví ve speciální silvestrovské Vizitce o práci přenosáka, o zážitcích z olympiád, o technickém vývoji, i o už nepoužívaných vysílačích v Liblicích, nejvyšších stavbách v Česku. Čím byly výjimečné? A jak se ve vysílání změnilo spojení s reportérem? Ptá se Ondřej Cihlář.

Osaka podruhé a Japonsko jako takové potřetí hostí světové Expo. Mezinárodní výstavu průmyslu a kultury vnímají Japonci spíše skepticky. „V současnosti mají hluboko do kapsy a negativa podle nich převažují nad pozitivy,“ říká ve Vizitce. „V Japonsku je neuctivé odcházet z práce dřív než kolegové.“ Proč jsou pro zemi zásadní devadesátá léta? A jak naznačují věty v japonštině? Ptá se Karolína Koubová. Repríza z 31. března 2025.

Patří k nejvýraznějším českým pěveckým osobnostem posledních desetiletí. Jde o umělkyni světového formátu, která se s naprostou samozřejmostí pohybuje mezi písní, operou, starou hudbou i tvorbou současných skladatelů. Magdalena Kožená se ve Vizitce vrací k prosincové spolupráci s Českou filharmonií i k tomu, jaké je to stát na pódiu po boku manžela, dirigenta Simona Rattla.

Jako mimořádně nadané dítě studoval exkluzivní hudební školy v Kyjevě a Petrohradu. Na Ukrajině dirigoval orchestry i sbory, sám zpíval, přesto se rozhodl odstěhovat do České republiky, do slovanské země, jak zdůrazňuje. Občanem Česka je už léta a také sbormistrem opery Národního divadla moravskoslezského. Starou hudbu považuje za oblouk k té soudobé, jejíž náročné partitury realizuje na vysoké úrovni se sborem Canticum Ostrava.

Symbióza mezi hledištěm a jevištěm ho baví a naplňuje. Povinností herce je podle něj se učit. „Jsou hry, které prostupují politickou a společenskou situací, která se velice rychle mění, která může být v očích divadla trestána velkou ironií a které jsem já příznivec, aby člověk na klasickém textu vytvářel svůj názor na situaci,“ popisuje ve Vizitce. Jak si vybavuje své setkávání s mikrofonem? Proč má rád rozhlas? Opravdu se od svých osmnácti let nezměnil? Ptá se Michal Bureš.

Respektovaný román Krev je jenom voda o patologické atmosféře v jedné rodině se dočkal českého překladu. Jedna z postav má narcistickou, histriónskou a bipolární poruchu a deptá svoje nejbližší. „Postava herečky je vygradovaná do extrému, scenáristika mě vycvičila bez zbytečných omáček táhnout děj dopředu,“ říká ve Vizitce. Co může Čechům přinést četba knihy ve slovenštině? A v čem je kniha Krev je jen voda podle ní očisťující? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 2. 10. 2025.