Respektovaný román Krev je jenom voda o patologické atmosféře v jedné rodině se dočkal českého překladu. Jedna z postav má narcistickou, histriónskou a bipolární poruchu a deptá svoje nejbližší. „Postava herečky je vygradovaná do extrému, scenáristika mě vycvičila bez zbytečných omáček táhnout děj dopředu,“ říká ve Vizitce. Co může Čechům přinést četba knihy ve slovenštině? A v čem je kniha Krev je jen voda podle ní očisťující? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 2. 10. 2025.

Před obrazy v galeriích se dostáváme do blahodárného přítomného okamžiku. Vnímání umění je opak sledování sociálních sítí. Můžeme recepcí uměleckých děl přeprogramovat naši mysl poznamenanou algoritmy sociálních sítí? Proč je repertoár možností, které jsme schopni myslet, omezený? Jak ho ovlivňuje defaultní nastavení našeho mozku? A proč psychedelika umožňují myslet nemyslitelné? Ptá se Karolína Koubová. Repríza z 26. 5. 2025.

Téma pomsty a hněvu zpracovává ve své třetí knize Co já? Co ty? Román o tom, co se dá a co už nejde odpustit, má i rozhlasovou podobu. „Nořím se do vnitřních dialogických proudů a hrabalovské flow pak pouštím do počítače,“ vysvětluje ve Vizitce.

Bydlí na Malé Straně, protože je mu líto nechat centrum Prahy na pospas. Ve veřejném prostoru by rád potkával různý typ lidí, kteří v něm rádi tráví čas, nevyužívají ho jen jako tranzitní území, a také spolu komunikují. Proč zve na piknik do Jeleního příkopu pod Pražským hradem? A proč ho neopouští víra v jednotlivce? Zeptal se ho na to v naší druhé Vizitce s rozhlasové kavárny Radiocafé Ondřej Cihlář. Repríza z 24. června 2025.

Na debutovém albu Vyznání zpívá texty matky Lenky Procházkové z normalizačních sedmdesátých let. Jde o experiment vzniklý ve spolupráci se slovy psanými na psacím stroji a umělou inteligencí. Autobiografickým románem Otec Bůh a matka láska zpracovává své trauma z paralelní rodiny Ludvíka Vaculíka a divokých devadesátek. „Největší přínos hudby je v živém hraní, tam dostávám největší dávku štěstí. Psaní je zas jiný druh tvorby,“ vysvětluje ve Vizitce.

Advent znamená příchod. Nabádá nás k zastavení. „Adventní otázkou je, kdo je ten, který přichází, koho vítáme a ke komu se vztahujeme, a jestli dokážeme očekávat moc a slávu, ale úplně jiného druhu,“ vysvětluje ve Vizitce. Zásadní je podle něj, abychom k sobě byli vzájemně otevření a dokázali si naslouchat. Sám se snaží o to, aby jeho kázání vzbuzovala otázky.

Jeho tvorba je charakteristická originální výpravou a osobitými výjevy. Jako režisér, scénograf, výtvarník má celou řadu projektů nejen se svým bratrem Petrem. Nová publikace Imaginárium Divadla bratří Formanů a jejich přátel přibližuje vizuální stránku letitého výstavního projektu Imaginária, ale i příběhy lidí, kteří jej tvoří.

I díky dokumentu Ještě nejsem, kým chci být, který Česko reprezentuje na Oscarech, má už měsíce nabitý diář. Jako dítě toužila být spisovatelkou, teď píše své paměti a taky detektivku. Stále se ale snaží být aktivní fotografkou a i pedagožkou. „Fotografický obraz se velmi uvolnil, to je také důvod, proč se moje fotky víc líbí, doba mě dohnala,“ říká ve Vizitce.

Švandovo divadlo mělo výjimečný rok. Původní českou inscenaci Dívenka na trampolíně, inspirovanou životem Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého, vyvezlo do USA a samozřejmě taky do Kanady. „U Američanů rezonovala nejen ženská otázka, ale taky otázka cenzury,” podotýká ve Vizitce. Jak vypadá tamní spolupráce s českou komunitou? Jaké žánrové rozpětí se snaží smíchovská scéna v Praze obsáhnout? A zkoušeli získat práva na hudbu k inscenaci Pravidla Nirvány? Ptá se Ondřej Cihlář.