Patří k nejvýraznějším českým pěveckým osobnostem posledních desetiletí. Jde o umělkyni světového formátu, která se s naprostou samozřejmostí pohybuje mezi písní, operou, starou hudbou i tvorbou současných skladatelů. Magdalena Kožená se ve Vizitce vrací k prosincové spolupráci s Českou filharmonií i k tomu, jaké je to stát na pódiu po boku manžela, dirigenta Simona Rattla.

Jako mimořádně nadané dítě studoval exkluzivní hudební školy v Kyjevě a Petrohradu. Na Ukrajině dirigoval orchestry i sbory, sám zpíval, přesto se rozhodl odstěhovat do České republiky, do slovanské země, jak zdůrazňuje. Občanem Česka je už léta a také sbormistrem opery Národního divadla moravskoslezského. Starou hudbu považuje za oblouk k té soudobé, jejíž náročné partitury realizuje na vysoké úrovni se sborem Canticum Ostrava.

Symbióza mezi hledištěm a jevištěm ho baví a naplňuje. Povinností herce je podle něj se učit. „Jsou hry, které prostupují politickou a společenskou situací, která se velice rychle mění, která může být v očích divadla trestána velkou ironií a které jsem já příznivec, aby člověk na klasickém textu vytvářel svůj názor na situaci,“ popisuje ve Vizitce. Jak si vybavuje své setkávání s mikrofonem? Proč má rád rozhlas? Opravdu se od svých osmnácti let nezměnil? Ptá se Michal Bureš.

Respektovaný román Krev je jenom voda o patologické atmosféře v jedné rodině se dočkal českého překladu. Jedna z postav má narcistickou, histriónskou a bipolární poruchu a deptá svoje nejbližší. „Postava herečky je vygradovaná do extrému, scenáristika mě vycvičila bez zbytečných omáček táhnout děj dopředu,“ říká ve Vizitce. Co může Čechům přinést četba knihy ve slovenštině? A v čem je kniha Krev je jen voda podle ní očisťující? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 2. 10. 2025.

Před obrazy v galeriích se dostáváme do blahodárného přítomného okamžiku. Vnímání umění je opak sledování sociálních sítí. Můžeme recepcí uměleckých děl přeprogramovat naši mysl poznamenanou algoritmy sociálních sítí? Proč je repertoár možností, které jsme schopni myslet, omezený? Jak ho ovlivňuje defaultní nastavení našeho mozku? A proč psychedelika umožňují myslet nemyslitelné? Ptá se Karolína Koubová. Repríza z 26. 5. 2025.

Téma pomsty a hněvu zpracovává ve své třetí knize Co já? Co ty? Román o tom, co se dá a co už nejde odpustit, má i rozhlasovou podobu. „Nořím se do vnitřních dialogických proudů a hrabalovské flow pak pouštím do počítače,“ vysvětluje ve Vizitce.

Bydlí na Malé Straně, protože je mu líto nechat centrum Prahy na pospas. Ve veřejném prostoru by rád potkával různý typ lidí, kteří v něm rádi tráví čas, nevyužívají ho jen jako tranzitní území, a také spolu komunikují. Proč zve na piknik do Jeleního příkopu pod Pražským hradem? A proč ho neopouští víra v jednotlivce? Zeptal se ho na to v naší druhé Vizitce s rozhlasové kavárny Radiocafé Ondřej Cihlář. Repríza z 24. června 2025.

Na debutovém albu Vyznání zpívá texty matky Lenky Procházkové z normalizačních sedmdesátých let. Jde o experiment vzniklý ve spolupráci se slovy psanými na psacím stroji a umělou inteligencí. Autobiografickým románem Otec Bůh a matka láska zpracovává své trauma z paralelní rodiny Ludvíka Vaculíka a divokých devadesátek. „Největší přínos hudby je v živém hraní, tam dostávám největší dávku štěstí. Psaní je zas jiný druh tvorby,“ vysvětluje ve Vizitce.

Advent znamená příchod. Nabádá nás k zastavení. „Adventní otázkou je, kdo je ten, který přichází, koho vítáme a ke komu se vztahujeme, a jestli dokážeme očekávat moc a slávu, ale úplně jiného druhu,“ vysvětluje ve Vizitce. Zásadní je podle něj, abychom k sobě byli vzájemně otevření a dokázali si naslouchat. Sám se snaží o to, aby jeho kázání vzbuzovala otázky.