Vystudoval sice divadelní režii, nakonec se ale dostal k televizní režii a díky své profesi točí hlavně filmy o umění. Vedle portrétů významných výtvarníků, dokumentů o divadlech nebo sérii o moderním a avantgardním umění mluví ve Vizitce i o Janu Schmidovi, u kterého studoval. „Jeho divadelní styl je přenosný, i když nějak modifikovaný,” říká Ondřeji Cihlářovi.

Před dvaceti lety založil barokní orchestr Collegium 1704 a vokální ansámbl Collegium Vocale 1704. Dnes jsou špičkovými soubory s obrovským renomé i v zahraničí. Ve svém repertoáru také znovu představily tvorbu Jana Dismase Zelenky a Josefa Myslivečka. Václav Luks i Collegium 1704 věří v sílu umění a hudby a jejich pozitivního působení na společnost. V čem se liší duch hudby Zelenky a Bacha, ke kterému je přirovnáván? A jak důležité je tedy umění? Ptá se Karolína Koubová.

Triumf trofejí je název kolekce, kterou úspěšně představil v Miláně v rámci design weeku a také na letošním Designbloku. Výstava reinterpretuje trofej jako artefakt, který se časem mění v předmět s nečekaným ironickým příběhem. „Jsou tam trofeje s nafouknutými bublinami, které připomínají bubble efekt, tu nafouknutou bublinu, která praskne a ten úspěch je v podstatě sezónní,“ popisuje ve Vizitce.

„Narodila jsem se v Karviné, vyrostla v Havířově a žiju v Ostravě. Dá se tedy říct, že jsem celý život strávila v regionu, jehož historii literárně zpracovávám,“ říká spisovatelka Karin Lednická. Třetí díl její oceňované trilogie Šikmý kostel, románové kroniky staré Karviné, nyní vyšel jako audiokniha ve vydavatelství Radioservis. V čem spočívá výhoda i nevýhoda takové osobní blízkosti k látce? A jaké to je svoji knihu slyšet? Ptá se Karolína Koubová.

Od nové sezony umělecky šéfuje Divadlu v Dlouhé. Scéna tak zažívá první razantní změnu za posledních třicet let. Mluví také o nutnosti vytvářet si v těžkých dobách prostor pro nové, kreativní řešení. „Krize totiž vyplývají i z toho, že stará řešení přestávají fungovat.“ K tomu ho inspiruje dramatik Ödön von Horváth, kterého také uvede v jedné z premiér. Co na pražské mapě divadel nejvíc chybí? A proč je pro něj premiéra jen verzí inscenace? Ptá se Karolína Koubová.

Respektovaný román Krev je jenom voda o patologické atmosféře v jedné rodině se dočkal českého překladu. Jedna z postav má narcistickou, histriónskou a bipolární poruchu a deptá svoje nejbližší. „Postava herečky je vygradovaná do extrému, scenáristika mě vycvičila bez zbytečných omáček táhnout děj dopředu,“ říká ve Vizitce. Co může Čechům přinést četba knihy ve slovenštině? A v čem je kniha Krev je jen voda podle ní očisťující? Ptá se Ondřej Cihlář.

Ročně mu vychází dvě až tři knihy. Jeho tvůrčím alter egem je František Kotleta, který píše brak s velkým B, u Leoše Kyši je tomu ale jinak. Přiznává, že psaní je pro něj droga. „Novinářská zkušenost mě vede k tomu, nezahlcovat veřejný prostor tím, co není pravda,“ říká ve Vizitce. Budeme při existenci AI ještě potřebovat kreativně komunikovat? Nakolik pro nás zůstane důležitý lidský aspekt, tak zvaný tým „human“? A proč je AI vtěrka? Ptá se Karolína Koubová. (repríza pořadu)

Je členem Umělecké rady divadla Ponec, která se ustavila po turbulentním období, kdy z divadla odešly výrazné osobnosti českého tance. Jak tuto situaci vnímal a jak na ni pohlíží teď? Spoluzaložil soubor NANOHACH, rozvíjel tvorbu Michala Záhory v uskupení PULSAR a nově založil spolu s choreografkou Kateřinou Stupeckou spolek 2VA. „Ke všemu se dá tanečně přistoupit a rozvíjet atmosféru daného tématu,“ doplňuje ve Vizitce.

Ona i její atelier sídlí ve Zlíně. Naposledy se svým týmem získala prestižní ocenění Grand Prix Obce Architektů v kategorii urbanismus za proměnu Tržiště pod Kaštany ve Zlíně. Přiznává, že k prosazení v oboru jí pomohlo to, že dlouho neměla rodinu. „Kvalitní město dělají hlavně lidi a architektura vytváří scénu, ve které se jejich interakce můžou dít,“ říká ve Vizitce.