Léta pořádá žánrově rozkročený Colour Meeting festival v Poličce. Letošní 22. ročník bude ale poslední. „Nejdojemnější okamžiky festivalu jsou, když vám někdo řekne, tuto kapelu jsem neznal a je přitom skvělá. Děkuju, že jsem ji objevil,“ říká ve Vizitce. Je také booking agentem a manažerem, který se z hudebníků snaží vytáhnout to nejlepší. Jak přesně? Nakolik ho ovlivnil hudební underground ve Valašském Meziříčí? A proč tedy končí Colour Meeting? Ptá se Ondřej Cihlář.

Na rok 1986 nezapomene. Právě tehdy jeho otce Čestmíra Huňáta zatkli za činnost v Jazzové sekci Svazu hudebníků ČSSR. „Petici na podporu Jazzové sekce tehdy podepsal dokonce Sting nebo McCartney,“ připomíná ve Vizitce mezinárodní podporu organizace. S Karolínou Koubovou mluví ale i o psaní textů pro Tata Bojs, o hraní si se slovy, zachytávání a rozvíjení nápadů nebo o tom, jestli sám ve své tvorbě pocítil nějaké zákazy. A co se to vlastně s Mardošou děje na podiu?

Ptákům se lidé věnují od nepaměti, je to nejprozkoumanější druh zvířat. Ptačí zpěv vzbuzuje v každém z nás něco jiného, ale když si ho všímáme, má nepopiratelně pozitivní vliv na naše duševní zdraví. Ukazuje se, že i ptáci mají svoji individualitu a rozdíly v hlase jako člověk. Považuje se hlas vydávaný vlaštovkami ještě za zpěv? A budou u nás létat papoušci? Ptá se Ondřej Cihlář.

Párkrát do roka přijíždí do rodné Ostravy, jinak žije v kanadském Edmontonu. Má zkušenost umělkyně i pedagožky ze tří kontinentů a nově vydala album Vertikální krajiny, pro které si vybrala jedenáct současných kanadských skladatelek. Jak se v jejím životě řetězily náhody, které ji nakonec zavedli do Kanady? A proč si v Carnegie Hall připadala jako v ostravském loutkovém divadle? Ptá se Renáta Spisarová.

Její hraný debut ocenili diváci v Cannes dlouhým potleskem ve stoje. Základ poetické road movie po Itálii o svobodě a až agresivní touze začít konečně žít je autentický. Celý dramatický oblouk pak fabulace. „V Itálii se nad člověkem s Downovým syndromem pozastavují mnohem míň než u nás,“ říká ve Vizitce. Proč je důležitý filmový sub žánr Coming of Age? A jak to, že čeští filmaři běhají v jarmilkách? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 3. 6. 2025.

Překládá zatím divadelní texty. Za překlad hry Ropa britské dramatičky Elly Hickson získala Cenu Evalda Schorma. Vedle anglofonní literatury studuje dramaturgii na DAMU a zajímají ji ženská a environmentální témata. „Feministickou dramatiku jsem si definovala jako texty, které zkoumají svět, nepříznivě nastavený vůči menšině či skupině,“ říká ve Vizitce. Jak nejlépe aktualizovat klasické dílo? A co očekává od stáže v Maxim Gorki Theater v Berlíně? Ptá se Karolína Koubová.

Deset let hrála v Národním divadle, pak se její domovskou scénou stal komorní Činoherní klub. „To, že mi Láďa Smoček hodil lano, mě zachránilo,“ říká ve Vizitce, v níž mluví také o opravdovosti a klíči k záporným postavám. „Úděl herce není představa, že postavy mají nějak vypadat.“ Jak ji baví divadelní adaptace klasiky? A co zásadního prožila v Jeruzalémě? Ptá se Karolína Koubová. Repríza ze 7. 3. 2025.

Úspěšná česká videohra se odehrává ve středověku, ale dobové hudby je v ní minimum. „Hru děláte pro současného hráče a je třeba mluvit jazykem, kterému rozumí,“ říká ve Vizitce a přiznává, že při práci funguje pod tlakem. K novému vydání složil přes deset hodin hudby. „Sbor je něco magického, dává silnější emoci.“ Jak se mu splnil sen být skladatelem herní hudby? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza 6. 3. 2025.

Jeho první sólový film Sbormistr je volně inspirovaný kauzou kolem Bambini di Praga. Rád by ale, aby měl obecnější platnost. „Do devadesátek jsem film zasadil kvůli tomu, že mně tehdy bylo jako hlavní představitelce, byla v tom lehká nostalgie. Příběh sbormistra je pro devadesátky příznačný. Doba se neohlížela na nic a neměla zpětné záklopky,“ říká ve Vizitce.