Jeho tématem je umění ve veřejném prostoru. Nejnověji se podílel na publikaci Pražské metro. To je podle něj luxusním prostředím, v němž se snoubí kvalitní umění a architektura. „Věci kvalitní a odvážné si nezískávají veřejnost hned. Musí si na ně postupně zvykat,“ říká ve Vizitce. Proč má nejradši stanici metra Vyšehrad? A proč se mu v umění jen stěží hledá naděje? Ptá se Karolína Koubová.

Je fenoménem české výtvarné scény. Na AVU založil ateliér Grafika 2, nezatížený technikou a zaměřený na okrajové a podprahové vlivy. „Když vidíte vývoj generací, chcete být u toho,“ říká ve Vizitce. Teď jako pedagog skončil a chce se věnovat vlastní tvorbě. „Možná jsem při malování opomenul oblast, kterou za mě nikdo neudělá.“ Jak si kultivovat výtvarné vidění? A proč nemá kompost zapáchat? Ptá se Karolína Koubová.

Galerii v Městské knihovně v Praze, kde má rozsáhlou retrospektivní výstavu, považuje za nejlepší prostor na světě. Kreativita je podle něj zázrak, který umělá inteligence nenahradí. „Člověk by měl být rebel. Když příliš přebíráte od druhých, deformuje vás to,“ říká ve Vizitce. Proč ho neláká dokumentární fotografie? A jak vzpomíná na návštěvu Helmuta Newtona v Praze osmdesátých let? Ptá se Ondřej Cihlář.

„Je sechs hodin.“ „Jsme s vámi, buďte v duchu s námi.“ To jsou věty známé z rádia při Pražském povstání v roce 1945. „Země byla naladěná, že už se něco bude dít. Náš rozhlas byl jediný v Evropě, který dokázal udržet vysílání po celou dobu osvobozování,“ říká Tomáš Dufka ve Vizitce. Jak v květnu 1945 dokázal rozhlas nevypnout? A jak se lišilo vysílání tehdy a v srpnu 1968? Ptá se Karolína Koubová.

Námět ke svému úspěšnému pozdnímu debutu Letnice měl v šuplíku přes třicet let. Vedle psaní pracuje ve farmacii, kterou vystudoval. „Exaktní a umělecký svět se nikterak nebije,“ říká ve Vizitce. „Magičnem pak vyplňujeme v životě místa, na které exaktnost nestačí.“ Jaký veškerý smysl má v našem životě literatura? Proč je slovo terapie? A o čem bude jeho další kniha? Ptá se Karolína Koubová. Repríza z 14. 2. 2025.

Léta napovídá v pražském Činoherním klubu. Zážitky z divadelního prostředí se otiskují i do jejích knih. Nejnovější má název Z kočky daňka neuděláš. „Ireno, to si napiš. Ireno, to si nepiš. Říkával mi Michal Pavlata,“ popisuje ve Vizitce, jak si důsledně zaznamenávala „vejšplechty“ herců. Co je zásadní při práci nápovědky? A nakolik se její povídky zakládají na pravdě? Ptá se Karolína Koubová.

Spoluzaložila kolektiv TAK i TAK, který divadlem tematizuje otázky psychických problémů i vnitřních démonů mladých. Hrají pro školy a po představení s mládeží o duševním zdraví debatují. „Toužím po vlastním prostoru, který bude spojovat umění a terapii,“ říká ve Vizitce. Na co přichází při debatách s mladými diváky? A jak se chce podílet na chodu dnešní zrychlené společnosti? Ptá se Ondřej Cihlář.

Frontman kapely The Atavists je jedním z předních kytaristů u nás. Prvním zásadním kytarovým zážitkem bylo, když viděl v televizi Petea Townshenda z The Who rozbíjet kytaru. Tím druhým byl Jimi Hendrix na Woodstocku. „Písničky skládám od refrénu. Banalita v angličtině vyzní líp než v češtině,“ říká ve Vizitce. Jaká bude nová deska The Atavists? A jak vznikal jeho styl hraní? Ptá se Karolína Koubová.

Práce v rozhlase je mu profesně nejbližší. Jako režisér se snaží vlámávat do duší lidí skrze dramatické postavy. „Když hru slyším, musím ji i vidět,“ říká ve Vizitce. „Když vizualizace nepřijde, tak vím, že je něco špatně.“ Jak to, že v něm tiká Krakatit neustálých pochyb? Jak se mu četly Letnice Miroslava Hlauča? A proč je dnes dabing počítačová hra na hubu? Ptá se Karolína Koubová.