Dramaturgie Letních slavností staré hudby veřejnost přiváží do Česka uměleckou produkci, která u nás dosud nezazněla. Letošní ročník festivalu je už dvacátý sedmý a drtivá většina z umělců se v Praze představí úplně poprvé. „Naše pozice jsou spíše konzervativní, při koncertech se chceme vracet k poučené interpretaci, k tomu, jak hudba nejpravděpodobněji mohla znít,“ vysvětluje ke koncertním programům renesanční a barokní hudby.

Napsala knihu o svém dětství a dospívání Táňa Praha 3 Žižkov. V dokumentárním vyprávění plném mrazivých vzpomínek s psychicky nemocnou, závislou matkou, v nestabilitě a chudobě s postavami pražského undergroundu ožívá Žižkov přelomu osmdesátých a devadesátých let. „Byla to spolupráce tří generací žen: máma to zažila, já jsem to zapsala a dcera knihu zpracovala graficky,“ popisuje ve Vizitce. Repríza ze 14. dubna 2026.

Po letech strávených mezi Paříží, Londýnem a Buenos Aires zavítala do Prahy. Natočila na dvacet velmi ceněných snímků a je autorkou žánru cinéma verité. I když sama říká, že ji zajímají hlavně lidi, vytvořila také portréty měst jako Mexico City, Avignon nebo Havana. „Ten trik je v tom, že většinou najdete, když moc nehledáte. Když se vám objeví něco absolutně jiného, co jste neměli v hlavě, a cítíte, že to má sílu, tak za tím jdete,“ popisuje ve Vizitce.

Do Divadla Spejbla a Hurvínka, kde je ředitelkou, chodila už jako malá. Pracovali tu totiž její rodiče Helena Štáchová a Miloš Kirschner. Letos zkraje května oslavila postavička Hurvínka sto let. I když se dnes považuje za dětskou loutku, zrodila se původně z kabaretního umění pro dospělé publikum. Taťulda Spejbl je jen o šest let starší a i když má divadlo několik desítek Spejblů a Hurvínků, stále jsou z lipového dřeva. Repríza z 26. května. 2026.

Na svoje herce nedá dopustit. Nejvíc času zabere skládat jejich kalendáře. Herectví je podle ní náročná profese plná celoživotních nejistot, a tak je ráda, že herecké školy už nabízí i vzdělání v praktických věcech. Sama hercům pomáhá například se smlouvami nebo se sebepropagací. Kde se u nás bere přebytek herců? A jak se pozná ten dobrý? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 28. ledna 2025.

Zvuk filmu je podle něj iluze, protože všechno, co v něm divák slyší, je dodané ex post. „Nahrávka nevzniká jedním stiskem tlačítka a nahráním, ale vzniká kompozitně. Snažím si nejprve vytvořit představu, jak by měl daný film znít,“ vysvětluje ve filmové Vizitce, v níž pozval Karolínu Koubovou do předního zvukového postprodukčního studia Soundsquare, které vede.

Za sebou má desítky filmů a je držitelkou dvou Českých lvů. Ondřej Cihlář spolu s Vizitkou vyrazil přímo na místo, kde Jana Vlčková právě pracuje na polohraném dokumentu režisérky Veroniky Liškové. Co všechno spolu konzultují? V čem si nechá režisér od střihače poradit? Nakolik při sledování filmů dokáže nesledovat střih? Proč sama jako divačka nemá ráda aktivistické filmy? A jak složitý pro ni byl návrat z mateřské dovolené? Ptá se Ondřej Cihlář.

U filmu pracuje přes čtyřicet let. Vyjednávací schopnosti jsou podle něj tím nejzákladnějším předpokladem k profesi lokačního. Dřív, když bývalo na natáčení víc času, si lokace většinou vybíral sám režisér, architekt a kameraman, kteří jezdili po těch tak zvaných obhlídkách.

Má za sebou celou řadu filmových projektů. Nejnověji se jako kameraman podílel na šestidílném seriálu Monyová. Tým Vizitky vyrazil za Lukášem Hyksou na natáčení detektivky. „Kdo chce dělat tuto profesi, musí být připraven na časovou nevyzpytatelnost,“ vysvětluje.

Přiznává, že písně z jejího debutového alba NON TE AUDIO vznikaly z krajní tísně a že to pro ni byl terapeutický proces. „Skladby se ze mě vydraly a potřebovaly existovat,“ popisuje ve Vizitce. Každá z nich je pro ni uceleným světem. Slova vybírá s velkou pečlivostí, mají třeba i tři významy. Je také herečka, a tak ji těší, když může hudbu a právě herectví propojovat.