Čtyřicet let uplynulo od smrti jediného českého držitele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Proti němu namířenou dehonestační kampaň v padesátých letech minulého století mapuje v literární studii Orchestrace jedné denunciace. Jeho právě vycházejícím dílem je zase reportážní esej v tradici queer S Wittgensteinem v gay sauně.

Už rok mají Divadelní noviny pod jejím vedením novou podobu. „Úplně jsme to překopali,“ popisuje šéfredaktorka ve Vizitce. Tištěná podoba se osvědčuje u rozhovorů a analýz, tedy tam, kde se dají jevy rozebrat do hloubky. „Mám ráda nové formy divadla, ráda se nechávám překvapovat mladými tvůrci.“ Jde napsat kritiku bez subjektivního pohledu? Jaké je současné české divadlo? A jak od divadla odpočívá? Ptá se Karolína Koubová.

V časosběrném dokumentu Amiřiny děti sledovala deset let rodinu, která uprchla před válkou ze Sýrie a které byl v Česku nabídnut azyl. Rozhodla se do snímku příliš nemíchat politiku, jít formou osobního příběhu a dialogu s divákem. „To, co si přečetli o České republice, na ně nedělalo dobrý dojem,“ popisuje ve Vizitce. „Není třeba prolnout se úplně, stačí se respektovat navzájem.“

V pražské Kunsthalle se věnuje uměleckému vzdělávání a programům pro veřejnost. Aktuálně galerie zavedla koncept debatování (nejen) o umění pro školáky, kde se děti učí správné argumentaci. „Je to pro ně vystoupení z komfortní zóny, které nakonec reflektují tak, že je posunulo a dodalo jim sebevědomí,“ popisuje ve Vizitce. Jak náš pohled zcitlivět tak, abychom mohli vnímat výtvarné umění? A nakolik debaty o umění kultivují naši schopnost diskutovat? Ptá se Karolína Koubová.

Výstavy v muzeích se podle něj často berou jako výstup vědeckého projektu a často se zapomíná na návštěvníka. Sám chce v Muzeu Prahy, které po několikaleté rekonstrukci otevřelo svoji hlavní budovu na Florenci, vyprávět téma expozic jinak, skrze příběh, emoci a osobní prožitek. „Přespávání v muzeu je celosvětový trend, chceme se k němu připojit. Jako rozinky vyzobávám inspiraci z programů muzeí po celém světě,“ vysvětluje ve Vizitce.

Ve své době začal dělat něco, co u šperků nebylo tolik populární. Přírodní motivy a silná inspirace rostlinami, která je pro něj typická dodnes. Nejčastěji vyrábí náušnice, prsteny, ale věnuje se i sochám. Naposledy vytvořil prostorově výrazný artefakt z mamutího klu. „Baví mě dávat dohromady věci, které k sobě nepatří, a spojit je v nový tvar. V tom je asi trochu ten surrealismus,“ říká ve Vizitce.

Na debutovém albu Vyznání zpívá texty matky Lenky Procházkové z normalizačních sedmdesátých let. Jde o experiment vzniklý ve spolupráci se slovy psanými na psacím stroji a umělou inteligencí. Autobiografickým románem Otec Bůh a matka láska zpracovává své trauma z paralelní rodiny Ludvíka Vaculíka a divokých devadesátek. „Největší přínos hudby je v živém hraní, tam dostávám největší dávku štěstí. Psaní je zas jiný druh tvorby,“ vysvětluje. Repríza z 15. prosince 2025.

Za dlouholeté vedení spolku Kašpar získal speciální Cenu Thálie. Ve Vizitce mluví o scéně v Celetné ulici v Praze, která je mimořádná svým prostorem a pro Kašpar zásadní. „Moje práce je přemýšlet a mít dobré nápady. Musím se soustředit, takže potřebuju vypnout telefon. Je to ochrana mé hlavy, aby se mohla soustředit a měla nápady, proto nechci mít internet v kapse,“ vysvětluje ve Vizitce ke své oranžové tlačítkové Nokii.

První ucelenou přehlídkou její tvorby v Česku je výstava v Galerii Villa Pellé s názvem PRODIGY. Ten odkazuje k divu nebo zázraku, který se propojuje s každodenností. Její tvorba má blízko k magickému realismu a zásadním motivem je pro ni voda v různých skupenstvích. „Hladina je zrcadlo, které odráží realitu a zároveň odděluje dva světy,“ popisuje ve Vizitce.

Studoval sice hru na housle, ale odjakživa ho fascinovala viola. Nakonec jeho první angažmá v Japonsku vedlo k tomu, že housle odložil nadobro. Vyučuje na dvou zahraničních školách – v Bruselu a Drážďanech. Má rád cimbálovku a je vášnivým motorkářem. „Jakýkoliv pozitivní vjem člověka ovlivní. Studentům říkám, ať si představí, že jedou na motorce a rozhlíží se kolem sebe,“ říká ve Vizitce. Proč je jeho snem dirigování? A jak vlastně vznikl název violy? Ptá se Ondřej Cihlář.