Mim a klaun. To není povolání ani role, ale stav mysli. Takové bylo motto mima, klauna, mluvícího herce a bluesmana Borise Hybnera. „Poprvé jsme se setkali u přijímaček na katedru nonverbálního divadla na pražské HAMU,“ vzpomíná v dokumentu Radim Vizváry. „Už tam se ukázala jeho hravá povaha.“ Hybner měl za sebou spoustu vzletů i pádů. A právě díky nim mohl být svým studentům oporou. Pomohl jim uvědomit si, že vlastní traumata a neúspěchy mohou přetavit v umělecký tvar.

V roce probíhajícího Expa vydaly knihu, která představuje japonskou společnost širší veřejnosti. Publikace Japonský rok je jak pro laiky, tak i pro ty, kteří už o Japonsku něco vědí nebo tam třeba byli a chtějí si své zážitky urovnat. „Japonci jsou schopni chopit se nápadu a dovést ho do dokonalosti,“ popisují Denisa Vostrá a Alice Kraemerová. Jaké japonské umění inspirovalo impresionisty nebo třeba Alfonse Muchu? A mají Japonci čas chodit na výlety? Ptá se Karolína Koubová.

Její hudba se pohybuje mezi klasikou, elektronikou a art popem a její vizuální styl je stejně osobitý jako její hudební projev. Co Terezii Kovalovou přimělo opustit týmové projekty a vydat se na sólovou dráhu? „Vždycky jsem se bála udělat něco sama za sebe. Jenže taky mám v povaze jít do všeho po hlavě...,“ popisuje v Blízkých setkáních rozhodnutí natočit vlastní desku. Jak se dostala k violoncellu? Proč by se nebránila divadlu? A jak dlouhá byla cesta k psychické rovnováze?

Jaroslav Schön svou profesi vykonává už 40 let, klade přitom důraz na blízké vztahy se svými zákazníky i na celoživotní vzdělávání. Jako prezident Společenstva kominíků se ale musí potýkat také s tzv. falešnými kominíky. „Ty kontroly vypadají třeba tak, že přijedou dva, postaví se před barák, podívají se a napíšou vám papír, že je to v pořádku,“ upozorňuje Schön. Jak probíhá mezinárodní kominický kongres? A co má na své práci nejradši? Poslechněte si rozhovor.

Císař Hirohito strávil na japonském trůně 62 let svého života. Zažil proměnu Japonska v asijskou supervelmoc, druhou světovou válku a její tragické zakončení v podobě svržení atomových bomb na japonská města, obnovu země a především proměnu vlastního postavení ve společnosti. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2019.)

Zatímco mnozí herci hledají bydlení co nejblíž k centru Prahy, Lucie Polišenská šla opačným směrem. Pořídila si statek daleko od ruchu metropole. „Vyrostla jsem na vesnici, a jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš. To ve mně zůstalo. Když jsem řešila bytovou otázku, řekla jsem si: Raději opravím statek, než abych celý život vydělávala na drahý byt v Praze.“ Kolik kilo okurek letos zavařila? Rozumí humoru dnešní doby? Proč hraje raději vedlejší role než ty hlavní?

Bydlí na Malé Straně, protože je mu líto nechat centrum Prahy na pospas. Ve veřejném prostoru by rád potkával různý typ lidí, kteří v něm rádi tráví čas, nevyužívají ho jen jako tranzitní území, a také spolu komunikují. Proč zve na piknik do Jeleního příkopu pod Pražským hradem? A proč ho neopouští víra v jednotlivce? Zeptal se ho na to v naší druhé Vizitce s rozhlasové kavárny Radiocafé Ondřej Cihlář. Repríza z 24. června 2025.

V roce 1959 přišel poprvé do studií na Barrandově režisér Karel Smyczek. Začínal jako dětský herec, později natočil pro film i televizi desítky titulů a stal se klasikem oboru. Nyní dostává Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii. „Při natáčení máte kolem sebe nejlepší spolupracovníky, lidi, kteří vám fandí. Je zajímavé, kolik typů profesí se soustředí na to, aby dopadl jeden záběr. Ale rozhodnutí je stejně na vás. V tom je režisér sám,“ přemítá Karel Smyczek.

Působila s Lékaři bez hranic v Afghánistánu, Jemenu nebo na Ukrajině. Sloužila v Alpách jako letecká záchranářka. Založila institut Mehana zaměřený na neinvazivní léčbu a napsala tři knihy. Kdy se Kristina Höschlová rozhodla pro povolání lékařky urgentní medicíny? Proč ve své práci nikdy necítí strach? A co ji naučil tatínek Cyril Höschl?