Vltava slavná a splavná je rozsáhlý projekt Národního památkového ústavu, který má připomenout fenomén naší největší řeky. Ta je mimo jiné také evropskou kulturní cestou se spoustou krajinných zajímavostí, lemovaná hrady a zámky a s dalšími společenskými, dopravními i hospodářskými významy. Co všechno zajímavého se v projektu chystá? A k čemu přesně má řece Vltavě pomoct? Ptá se Ondřej Cihlář.

Je jedním ze zakladatelů Divadla Vosto5 a také moderátorem Vizitky na Vltavě. S kolegyní Karolínou Koubovou mluví u příležitosti jeho narozenin o improvizaci, o hranicích humoru i vedení rozhovorů. „Snažím se neduplikovat předešlá interview našich hostů,“ říká ve Vizitce. Kdy je vtip ještě vtipný? Co když při improvizaci nic nepřichází? A jaké to je sedět na druhé straně vizitkového stolu?

Je první ženou v historii České filharmonie s definitivou ve spodních smyčcových nástrojích. Vede jen samé violisty – muže, před kterými si získala umělecký respekt. „Zvuk violy je pro mě moc příjemný. Vytváří vlny, které člověka zpomalují,“ přiznává ve Vizitce. Co přesně obnáší pozice vedoucí skupiny viol? Co pro ni znamená komorní hraní? A co nejvíc funguje na publikum? Ptá se Karolína Koubová.

Léta pořádá žánrově rozkročený Colour Meeting festival v Poličce. Letošní 22. ročník bude ale poslední. „Nejdojemnější okamžiky festivalu jsou, když vám někdo řekne, tuto kapelu jsem neznal a je přitom skvělá. Děkuju, že jsem ji objevil,“ říká ve Vizitce. Je také booking agentem a manažerem, který se z hudebníků snaží vytáhnout to nejlepší. Jak přesně? Nakolik ho ovlivnil hudební underground ve Valašském Meziříčí? A proč tedy končí Colour Meeting? Ptá se Ondřej Cihlář.

Už druhou sezonu působí v Dejvickém divadle. „S velkou většinou souboru jsem se znala už před tím. Sedli jsme si i lidsky,“ říká ve Vizitce. Pozornost má ráda v práci, v osobním životě jí vyhovuje spíš nebýt tolik vidět. Jaký preferuje režijní přístup? A jakým způsobem si ona sama obléká roli? Ptá se Karolína Koubová.

Naposledy zaujala knihou Spojenci, která je nejen o osvobození Plzně Američany. Do textů a ilustrací zakomponovává vždy nějaký vzdělávací prvek. Baví ji, když ilustrace dorozvíjí psaný text. „Každou knihu se snažím dělat jinak, něco nového se naučit, protože technik je spoustu. Nějaký můj rukopis v nich ale je,“ říká ve Vizitce. Kde se u ní vzala touha prostřednictví svých knih vzdělávat? A o čem bude ta další s názvem Koniny? Ptá se Karolína Koubová.

Francouzština mu od začátku šla, jakoby ji už znal. Se svojí ženou Matyldou jsou laureáty Ceny tvůrčí Afriky. Získali ji za překlady frankofonních divadelní autorů. „Jejich časté metafory jsou z jiné kultury. Museli jsme se hodně dovzdělávat o kontextu,“ říká ve Vizitce. Pracoval jako rozhlasový a divadelní dramaturg a dodnes je dramatikem Divadla Golem, někdejšího Divadla na voru. V čem je specifické francouzské divadlo? Jaká je naděje pro Afriku? Ptá se Karolína Koubová.

Ptákům se lidé věnují od nepaměti, je to nejprozkoumanější druh zvířat. Ptačí zpěv vzbuzuje v každém z nás něco jiného, ale když si ho všímáme, má nepopiratelně pozitivní vliv na naše duševní zdraví. Ukazuje se, že i ptáci mají svoji individualitu a rozdíly v hlase jako člověk. Považuje se hlas vydávaný vlaštovkami ještě za zpěv? A budou u nás létat papoušci? Ptá se Ondřej Cihlář.

V dějinách umění ji zajímá nelineární čas. Myšlenky o něm zakomponovala i do výstavy Mlčící jaro v Národní galerii. Minulá díla totiž zajímavě ožívají a promlouvají i v jiném kontextu umění. „Obrazy a tvary nás pozorují a my pozorujeme je. Vytváříme něco recipročního,“ říká ve Vizitce. „Důležité je stoupnout si k dílu a dívat se.“ Co má vnímání umění společné s meditací? A jak koncipuje výstavy, které kurátoruje? Ptá se Karolína Koubová.

Její hraný debut ocenili diváci v Cannes dlouhým potleskem ve stoje. Základ poetické road movie po Itálii o svobodě a až agresivní touze začít konečně žít je autentický. Celý dramatický oblouk pak fabulace. „V Itálii se nad člověkem s Downovým syndromem pozastavují mnohem míň než u nás,“ říká ve Vizitce. Proč je důležitý filmový sub žánr Coming of Age? A jak to, že čeští filmaři běhají v jarmilkách? Ptá se Ondřej Cihlář.