Historie Volmanovy vily zrcadlí turbulentní dvacáté století. Rodina podnikatele Josefa Volmana ji dostavěla v roce 1939 dle návrhů mladých avantgardních architektů Karla Janů a Jiřího Štursy. „Je to stavba pozdního funkcionalismu, s barvami pracuje jinak. Žlutá, písková, terakotová se proměňují, jak domem prochází světlo, a mění se i s ročním obdobím,“ říká ve Vizitce. Jak dlouho trvalo vilu zrekonstruovat? A jak uvažují o kulturních akcích ve vile? Ptá se Ondřej Cihlář.

Je vrchlabský patriot a zná celou historii vztahu tamního hraběte Václava Morziniho a Antonia Vivaldiho, který mu věnoval slavné dílo Čtvero ročních dob. Jako ředitel ZUŠ se snaží o to, aby děti z okolních kopců učili kvalitní pedagogové. „Zušky v regionu vytvářejí kulturně-umělecké podhoubí a drží ho na velmi vysoké úrovni,“ říká ve Vizitce. Je možné mít varhany doma? A musí být varhaník věřící? Ptá se Karolína Koubová.

Při své práci si dělá pečlivou přípravu. Během tvorby divadelních a filmových postav je pro ni podstatný každý detail – od zubní protézy až po specifické držení těla. „Mám ráda svobodu vymýšlení, s režiséry si určíme třeba barevnost nebo dobové zasazení, a já už se v tomto prostoru pak dál sama pohybuju,“ říká ve Vizitce. Poskytuje divadlo větší svobodu pro kostýmní práci? A co mají na sobě v pohádce čerti, když jdou vzít někoho do pekla? Ptá se Ondřej Cihlář.

V sobotu 6. září se v přírodním divadle v pražské Šárce uskuteční slavnostní představení Smetanovy Libuše k 105. výročí Prahy 6 a 20. výročí obnovení tradice šáreckého přírodního divadla. Titulní roli ztvární sopranistka Eliška Weissová: „Libuše je jedna z nejnáročnějších rolí českého repertoáru. Mám k ní velice srdečný vztah a je úžasné ji zpívat na místě s tak dalekosáhlou historií,“ říká ve Vizitce.

Je první ženou v historii České filharmonie s definitivou ve spodních smyčcových nástrojích. Vede jen samé violisty – muže, před kterými si získala umělecký respekt. „Zvuk violy je pro mě moc příjemný. Vytváří vlny, které člověka zpomalují,“ přiznává ve Vizitce. Co přesně obnáší pozice vedoucí skupiny viol? Co pro ni znamená komorní hraní? A co nejvíc funguje na publikum? Ptá se Karolína Koubová.

Jeho dlouholetým snem je vznik Muzea architektury jako jednotící instituce. Sídlo by měla mít v budově bývalého Nákladového nádraží Žižkov. „Nemůžeme ztratit dopravní stopu, ikonu, kterou je Vyšehradský most,“ říká taky ve Vizitce. V čem je důležitý etický kodex architektů? Proč je jednodušší postavit činžák na zelené louce než revitalizovat starší domy a jak se tento fenomén mění? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 15. 5. 2025.

Naposledy zaujala knihou Spojenci, která je nejen o osvobození Plzně Američany. Do textů a ilustrací zakomponovává vždy nějaký vzdělávací prvek. Baví ji, když ilustrace dorozvíjí psaný text. „Každou knihu se snažím dělat jinak, něco nového se naučit, protože technik je spoustu. Nějaký můj rukopis v nich ale je,“ říká ve Vizitce. Kde se u ní vzala touha prostřednictví svých knih vzdělávat? A o čem bude ta další s názvem Koniny? Ptá se Karolína Koubová.

Podílel se na prvním i druhém dílu veleúspěšné české hry Kingdome Come: Deliverence. Obor digitálního herectví je podle něj daleko širší než jednotlivé cutscény. „Ty se natáčí v obýváku, kde je naúhlováno přes padesát kamer,“ říká ve Vizitce. „Přirovnal bych to k imerzivnímu divadlu.“ Je hraní v kyberprostoru budoucností herectví? A jak zvládá zahrát stovky postav najednou? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 15. 4. 2025.

Její dokument Ještě nejsem, kým chci být o fotografce Libuši Jarcovjákové vybrali členové České filmové a televizní akademie do boje o americkou cenu Oscar v kategorii Nejlepší zahraniční film. „Mám citlivost na to, co už je moc intimní,“ říká ve Vizitce. Jak se natáčely Libušiny deníky jejím hlasem? A kdy ztrácí dokumentarista schopnost mířit na lidi kamerou? Ptá se Karolína Koubová.