Švandovo divadlo mělo výjimečný rok. Původní českou inscenaci Dívenka na trampolíně, inspirovanou životem Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého, vyvezlo do USA a samozřejmě taky do Kanady. „U Američanů rezonovala nejen ženská otázka, ale taky otázka cenzury,” podotýká ve Vizitce. Jak vypadá tamní spolupráce s českou komunitou? Jaké žánrové rozpětí se snaží smíchovská scéna v Praze obsáhnout? A zkoušeli získat práva na hudbu k inscenaci Pravidla Nirvány? Ptá se Ondřej Cihlář.

Sází na tvorbu v proudu vědomí nejen při psaní scénáře, ale také na place. Ovlivnil ho styl Věry Chytilové a Marca Ferreriho. „Režie je do jisté míry intuitivní záležitost, což je ovšem v rozporu s vyplňováním žádostí o financování,“ konstatuje ve Vizitce. Jak se natáčel nízkorozpočtový, nezávislý film Švábi, kde zaujme i výkon neherců? Proč je pro něj v tvorbě důležitá tematizovaná absurdita? A v čem jepro autorský film důležité tvůrčí sobectví? Ptá se Karolína Koubová.

Jeho uskupení Illustratosphere funguje už pětadvacet let. Hudba je podle něj jeden z nejjednodušších způsobů, jak ze sebe dostat emoce. Je taky milovníkem přírody. „Chtěli jsme ukázat, že změny v krajině jsou intenzivní a viditelné pouhým okem,“ říká ve Vizitce k seriálu Krajina Dana Bárty. Kdy přesedlal z brouků na vážky? A jak vzpomíná na cestování na přelomu analogové a digitální doby? Ptá se Karolína Koubová. Repríza z 12. března 2025.

Proslul celou řadou intervencí do veřejného prostoru, kterými provokuje občany i instituce. Graffiti scéna, kde se v devadesátých letech pohyboval, ho přivedla k zájmu o veřejný prostor také v souvislosti s bezdomovectvím. „Spousta věcí dravého kapitalismu se ve východní Evropě projevila ve velmi dravé míře. Takovým příkladem jsou billboardy,“ říká ve Vizitce.

Společně tvoří tvůrčí duo Divadla Kozel ve fraku. Hrají pro dospělé, děti i mládež. „Máme touhu si vychovat diváky, kteří se budou vracet,“ vysvětlují ve Vizitce. Na pantomimě je podle nich krásné také to, že neexistuje učebnice, která by udávala, jak se má přesně dělat. „Každý má svůj vyjadřovací pantomimický prostředek.“ Kam se posunula moderní pantomima od té klasické? A jak se pracuje s jediným pantomimickým libretem Václava Havla? Ptá se Ondřej Cihlář.

Odložit šaty je název její publikace básní v próze, které ovlivnilo přes dvacet výtvarných uměleckých děl českých malířek a malířů. „Je to emoční krajina, do které jsem se pokládala. To odkládání je i mým odložením věcí,“ popisuje ve Vizitce. Sama je kurátorkou několika galerijních prostor včetně toho v Nemocnici Motol a připomíná, že umění ve veřejných prostorách nemocnic je trendem i ve světě.

Muzikoterapii se věnuje přes třicet let. Dá se využít jako léčba, ale dokáže být pro člověka i podpůrnou a rozvojovou cestou. Řádné vzdělání uměleckých terapeutů považuje za zásadní a sama se věnuje i hlasové terapii. „Hlas je jediný nástroj, který nosíme při sobě, je vyjádřením naší intimity. To, co jsme zažili, na něm nechává stopu“ říká ve Vizitce. Repríza z 19. září 2025

Moc literatury podle něj spočívá v tom, vyprávět něco o tom, co neznáme, a přinášet pohledy, které běžně nevnímáme. Je autorem v našem prostředí velmi rezonujícího románu Medúzy a jeho debut Srpny se stal velmi brzy bestsellerem. „Hledal jsem podobu přátelství, které je predátorské a nenávistné, v kterém ale vidím i světlé momenty, i když je obrovsky komplikované,“ říká ve Vizitce. Jak prožívá proces psaní? A jakým způsobem zachází se slovy? Ptá se Karolína Koubová.

Samizdat ji zajímá z pohledu grafických prostředků. Byl opravdu jen bez barev? Stojí tak i za pestrou obrazovou a grafickou podobou výpravné publikace Revolver Revue – Out of Ghetto Magazine: Jak se dělá samizdat. Sama je také držitelkou hned několika ocenění v soutěži Nejkrásnější česká kniha roku. Jak se dělaly v samizdatu reklamy na zakázané kapely nebo časopisy? A co ji nejvíc baví při práci se studenty na Hellichovce? Ptá se Ondřej Cihlář.

Od malička bydlela v Praze u Vltavy. Její magický román Druhá strana řeky je na Vltavě četbou na pokračování. „Také psaní ve mně plyne jako voda,“ říká ve Vizitce. „Nikdy nepíšu čistý žánr, ale není to záměr, asi to jinak neumím.“ Je také šperkařka samouk a i k tomuto řemeslu ji dovedla řeka. Jaké to bylo prorazit s první knihou? Proč se bude i její další román odehrávat v devatenáctém století? A co je na něm tak exotické? Ptá se Karolína Koubová.