První ucelenou přehlídkou její tvorby v Česku je výstava v Galerii Villa Pellé s názvem PRODIGY. Ten odkazuje k divu nebo zázraku, který se propojuje s každodenností. Její tvorba má blízko k magickému realismu a zásadním motivem je pro ni voda v různých skupenstvích. „Hladina je zrcadlo, které odráží realitu a zároveň odděluje dva světy,“ popisuje ve Vizitce.

Studoval sice hru na housle, ale odjakživa ho fascinovala viola. Nakonec jeho první angažmá v Japonsku vedlo k tomu, že housle odložil nadobro. Vyučuje na dvou zahraničních školách – v Bruselu a Drážďanech. Má rád cimbálovku a je vášnivým motorkářem. „Jakýkoliv pozitivní vjem člověka ovlivní. Studentům říkám, ať si představí, že jedou na motorce a rozhlíží se kolem sebe,“ říká ve Vizitce. Proč je jeho snem dirigování? A jak vlastně vznikl název violy? Ptá se Ondřej Cihlář.

Téma pomsty a hněvu zpracovává ve své třetí knize Co já? Co ty? Román o tom, co se dá a co už nejde odpustit, má i rozhlasovou podobu. „Nořím se do vnitřních dialogických proudů a hrabalovské flow pak pouštím do počítače,“ vysvětluje ve Vizitce. Repríza z 19. prosince 2025.

Vedoucí Oddělení rozhlasových přenosů mluví ve speciální silvestrovské Vizitce o práci přenosáka, o zážitcích z olympiád, o technickém vývoji, i o už nepoužívaných vysílačích v Liblicích, nejvyšších stavbách v Česku. Čím byly výjimečné? A jak se ve vysílání změnilo spojení s reportérem? Ptá se Ondřej Cihlář.

Osaka podruhé a Japonsko jako takové potřetí hostí světové Expo. Mezinárodní výstavu průmyslu a kultury vnímají Japonci spíše skepticky. „V současnosti mají hluboko do kapsy a negativa podle nich převažují nad pozitivy,“ říká ve Vizitce. „V Japonsku je neuctivé odcházet z práce dřív než kolegové.“ Proč jsou pro zemi zásadní devadesátá léta? A jak naznačují věty v japonštině? Ptá se Karolína Koubová. Repríza z 31. března 2025.

Patří k nejvýraznějším českým pěveckým osobnostem posledních desetiletí. Jde o umělkyni světového formátu, která se s naprostou samozřejmostí pohybuje mezi písní, operou, starou hudbou i tvorbou současných skladatelů. Magdalena Kožená se ve Vizitce vrací k prosincové spolupráci s Českou filharmonií i k tomu, jaké je to stát na pódiu po boku manžela, dirigenta Simona Rattla.

Jako mimořádně nadané dítě studoval exkluzivní hudební školy v Kyjevě a Petrohradu. Na Ukrajině dirigoval orchestry i sbory, sám zpíval, přesto se rozhodl odstěhovat do České republiky, do slovanské země, jak zdůrazňuje. Občanem Česka je už léta a také sbormistrem opery Národního divadla moravskoslezského. Starou hudbu považuje za oblouk k té soudobé, jejíž náročné partitury realizuje na vysoké úrovni se sborem Canticum Ostrava.

Symbióza mezi hledištěm a jevištěm ho baví a naplňuje. Povinností herce je podle něj se učit. „Jsou hry, které prostupují politickou a společenskou situací, která se velice rychle mění, která může být v očích divadla trestána velkou ironií a které jsem já příznivec, aby člověk na klasickém textu vytvářel svůj názor na situaci,“ popisuje ve Vizitce. Jak si vybavuje své setkávání s mikrofonem? Proč má rád rozhlas? Opravdu se od svých osmnácti let nezměnil? Ptá se Michal Bureš.

Respektovaný román Krev je jenom voda o patologické atmosféře v jedné rodině se dočkal českého překladu. Jedna z postav má narcistickou, histriónskou a bipolární poruchu a deptá svoje nejbližší. „Postava herečky je vygradovaná do extrému, scenáristika mě vycvičila bez zbytečných omáček táhnout děj dopředu,“ říká ve Vizitce. Co může Čechům přinést četba knihy ve slovenštině? A v čem je kniha Krev je jen voda podle ní očisťující? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 2. 10. 2025.

Před obrazy v galeriích se dostáváme do blahodárného přítomného okamžiku. Vnímání umění je opak sledování sociálních sítí. Můžeme recepcí uměleckých děl přeprogramovat naši mysl poznamenanou algoritmy sociálních sítí? Proč je repertoár možností, které jsme schopni myslet, omezený? Jak ho ovlivňuje defaultní nastavení našeho mozku? A proč psychedelika umožňují myslet nemyslitelné? Ptá se Karolína Koubová. Repríza z 26. 5. 2025.