- Podcasty
- Vizitka
Poslechněte si podcast: Bosenský herec a překladatel Hasan Zahirović: Trauma a smutek z války mám v sobě i po třiceti letech
Už když jako malý kluk ve městě Brčko ostatním předčítal H. Ch. Andersena, věděl, že jeho budoucnost je ve veřejném vystupování. V Mostaru vystudoval herectví, v Praze se stal členem souboru D21, neustále (se) rád učí a za pedagogickou práci dostal v Bosně cenu. Miluje Komenského a Čapka, kterého hojně překládá, kromě české linky ale Vizitku Hasana Zahiroviće podtrhla i linka spojená s někdejší Jugoslávií. Do své domoviny se totiž host Markéty Kaňkové stále vrací. Repríza
Vizitka
Seznamte se s lidmi, kteří žijí (s) kulturou.
Hana Strejčková: Téma cesty propašuji do své práce. Život na Kavkazu mi vyjevil, co je respekt
Jak souvisí pomeranč s přátelstvím? Co je to neutrální maska? Proč je nejlepší pomoc ta, která člověka vede k soběstačnosti? Hana Strejčková ve své režisérské, performerské i výzkumné práci dlouhodobě kombinuje fyzično s tématy se sociálním přesahem. Neváhá kvůli tomu zkoušet věci na vlastní kůži, cestovat a na druhé straně Evropy se pouštět do studia tak komplexních předmětů, jako je například divadelní biomechanika. Ve Vizitce s ní mluvila Markéta Kaňková.
Bronislava Janečková: Zajímají mě obyčejní lidé. Každý z nás stojí za dokument
Pomník mistra Jana Husa, Mariánský sloup, poprava pánů… Po pražském Staroměstském náměstí chodily dějiny, a právě „Staromák“ je tématem aktuálního dokumentu rozhlasové a televizní autorky Bronislavy Janečkové. V ohnisku jejího zájmu stojí už několik desítek let obyčejný člověk, jehož fungování v kontextu historie i společnosti pravidelně zaznamenává. Ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem detailně mluvila třeba o natáčení s vdovou po mafiánovi Antonínu Bělovi.
Markéta Matulová: Ta odhodlanost! Jako bys to byla ty, řekla máma, když mě viděla v roli Špinarky
Když slyší hrát housle a cimbál, cítí se jako doma. Zvažovala, že bude učit ve školce, nakonec ale převládla touha stát na pódiu; jistotu na něm však získala až před dvěma lety. Letos se po osmi sezónách u ostravských Bezručů přesunula na „Provázek“ v Brně. Jak ji ovlivnilo setkání s Tomášem Dianiškou? Jakou úlohu považuje za nejtěžší? A jak si hledala cestu k roli Věry Špinarové, která ji přinesla celou řadu cen? Ve Vizitce o tom mluvila s Markétou Kaňkovou.
Daniel Pešta: Malba je proces na dlouhou trať. Potřebujete mít čistou hlavu, což dnes nejde
„Občas se mi zdá, že svět zešílel. Na malbu potřebujete vnitřní klid a plnou koncentraci, což je v dnešních souvislostech těžká věc,“ říká výtvarník, jehož dominantním prostředkem se stala právě tato klasická technika. Na Hollarce původně vystudoval užitou grafiku, v době totality navrhoval obaly hudebních desek a věnoval se tvorbě plakátů.
Choreografka Mirka Eliášová: Chytit moment za pačesy. Taneční improvizace je cesta odvahy
Improvizace ji lákala už v době studií na Taneční fakultě pražské HAMU. Tehdy, na začátku 90. let, ale na oboru choreografie nebyla „na pořadu dne“. Lásku k ní si ale jedna z tváří současného tance udržela po celou profesní dráhu: jako techniku i princip ji vzala do hry při tvorbě řady inscenací. Třeba i ve Stále stejném příběhu, který vznikl na základě inuitské legendy, na popud orchestru Berg.
Přírodní materiály nevyhledávám cíleně, nacházejí si mě samy, říká grafik Šimon Brejcha
Větvičky, kořeny, brouci, vážky či hadi. I jimi zabydluje své rozměrné grafické práce letošní laureát ceny Vladimíra Boudníka. „Jestliže Boudník rád pracoval s nalezenými materiály průmyslového odpadu, které fyzicky otiskoval do plechových desek, mě zajímají pomíjivé, rozpadající se entity. Tu pomíjivost chci zakonzervovat“, vysvětluje. Za tímto cílem postupně ovládl všechny tradiční techniky, sám pak vynalezl několik dalších.
Na jazyku mě zajímá obraznost. Nejblíž k ní má poezie, proto ji píšu, říká básník Prahy Vít Janota
V duši Víta Janoty se mísí láska k poezii, jedničkám a nulám a hudbě. Vyvinul písmo Sekerníček, kterým vysázel dlouho chystanou autorskou knížku pro děti – v pro něj dost nezvyklé kombinaci pevné formy, jednoduchého jazyka a vtipu. Markéta Kaňková s ním ve Vizitce ale mluvila také o nástrahách haiku, které může lehce sklouznout k banalitě, o obraznosti v poezii i próze, o kouzlu periferií Prahy i o tom, proč si z cizího jazyka troufne přeložit báseň, ale román ne.
Knihovník Adolf Knoll: Jako první jsme digitalizovali románský Sedlecký antifonář
„Vyrůstal jsem v technickém prostředí, jsem letecký modelář, zároveň mě zajímaly jazyky a literatura,“ vzpomíná Adolf Knoll na dospívání. V antikvariátu v Náchodě si koupil učebnici italštiny, později v Bukurešti studoval rumunštinu a francouzštinu, zamiloval si Kafku nebo Cervantese, profesní život ale spojil s Národní knihovnou a digitalizací. O ní, ale i o inspiraci Amerikou nebo předrevolučním zasílání knih do Kanady poutavě vyprávěl Markétě Kaňkové ve Vizitce.
Některé věci bych nikdy nedokázala říct nahlas, říká herečka Irena Kristeková
Řadu let se dnes úspěšná divadelnice pokoušela s pomocí přátel a terapeutů vyrovnat s tím, co jí život připravil v dětství a dospívání. V příbramském bytě, kde se na 70 metrech čtverečních tísnilo někdy až třináct lidí, zažila domácí násilí a zneužívání všeho druhu. O tom, jak překonávala „příbramštinu“, teď otevřeně vypovídá na jevišti, v hudebním stand-upu prostě nazvaném Iris.
Architekt Petr Klíma: Plzeň trpí myšlenkovou setrvačností. Města na západ od nás se mění rychleji
Znalosti praxe i teorie umění a architektury 20. století využívá plzeňský rodák Petr Klíma k její popularizaci. Se spolkem Pěstuj prostor hledá cesty, jak život v Plzni zlepšit; poukazuje na příklady dobré praxe, pořádá přednášky, vytvořil architektonický manuál. Ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem mluvil o šrámech, které na Plzni zanechala přestavba ze 70. a 80. let, o stopách titulu Evropské hlavní město kultury 2015 i o setkání s architektem Balkrišnou Došim.