Jdem na Velkú Moravu! Nervozita z cesty záhy mizí v odéru JZD a krásách dědiny moravské. Ztrácíme slovo nad autobusáky, co neumějí praviti ani bú, a pak vzpomínáme na léta mezi dvaceti a třiceti: Lukáš coby radikál mezi ovcemi na biofarmě, Martin pevně kráčející středem: auto, kariéra, dům, dítě.

Do toho otevřeme i čerstvú ránu jménem Hip Hop Kemp, dnes spíše Hip Hop Prank: festival, jejž Lukáš roku 2002 spoluzakládal.

A pak už přijdou párky, čínské polévky s půlbochníkem, paní Nováková, jistá Andrea a Lukášova krátká dráha gigola z Loun.

U lavičky se dojmeme, pochválíme a nakonec vás povoláme k společnému dílu: složiti větu ze slov, která každé zastavení odtajníme. o tom, kterak člověk mezi dvaceti a třiceti zraje. A trochu se u toho ztrácí.

Není nic krásnějšího než v čase odpoledním do bříška poslati knedlíky ovocem plněné a při tom ohlédnouti se za cestou naší druhou.

Zvědět zda naplnila očekávání naše, co podařilo se a co naopak nikoliv. A rovněž předestříti dobrodružství třetí, jež blíží se s koncem léta a za úkol sobě dává zdolati celou Velkou Moravu.

Poslechněte Šemíka, jenž definitivně tak brzy ze skály skočí, i Horymíra, který dohonil.

A dejte věděti, co o cestě naší druhé smýšlíte vy, posluchači věrní. Neb pěv náš bez uší vašich byl by toliko voláním do krajiny.

Desetiletý Vojtěch přišel za svým otcem Lukášem a pravil: „Otče, rád bych s tebou putoval na Sněžku. A cestou nechť slovo mluvené zazní jako mezi Věrozvěsty.“

A otec neodmítl. Zaplesal.

Vyšli tedy společně na horu nejvyšší. Ne jako poutníci hledající cíl, ale jako otec a syn hledající jeden druhého. Cestou vzhůru i dolů rozmlouvali o věcech malých i velkých, veselých i vážných. O tom, na co v každodenním běhu často nezbývá čas. A možná si řekli i věci, které by jinak nikdy nezazněly.

Vznikla tak stopa dlouhá bezmála tři hodiny. Rozhovor, který se nezastavil na vrcholu, ale pokračoval i při sestupu.

A nebyla to snad cesta jediná, nýbrž první z mnoha společných pout.

A na samém konci se opět ozve i hlas Cyrilův.

Na samém konci pouti rozvažovali jsme, jak těžké jest býti nejstarším sourozencem a zda opravdu není všeho nějak málo. Přemítali jsme, proč věštba v Novém Yorku stojí pět dolarů, kolik grošů by za ni žádali Jolanda s Plamínkem a zda větší užitek přinese pedikúra, manikúra či poctivá věštbička.

Poněvadž kněžna Libuše byla zaneprázdněna osudem celé země české, požádali jsme inteligenci umělou, aby prorokovala budoucnost Věro/zvěstů. A tehdy uzavřel se kruh. Neboť pouť naše započala na hřbitově… a na hřbitově také skončila. Jen poutníci byli jiní než na jejím počátku a duše jejich o něco lehčí.

Předposlední etapa započala bouří, jež šlapala nám v patách s vytrvalostí berního výběrčího. Na cestě potkali jsme Petra, jenž putoval s námi nejen českou krajinou, ale též vzpomínkami na Ugandu, Balkán, Olomouc i vše mezi tím. Okysličili jsme krev, jediným hovorem přešli z Ugandy do Družce a shledali, že každý kraj má vlastní barvu. Té pražsko-středočeské prý říká se polomáčená.

A cestou přeli jsme se, zda větším pokladem země české jsou tři sestry Libuše, Kazi a Teta anebo Tři sestry jakožto kapelníci.

Praví se, že šlápnouti do vosího hnízda jest toliko rčení. My však rozhodli jsme se pravdivost jeho ověřiti vlastním chodidlem.

Jediná cedule na stromě otevřela příběh větší než leckterá kronika a přivedla nás k rozpravě o tom, proč člověk čas od času zatouží utéci. Z města. Z práce. Ba i sám před sebou. Přemítali jsme, zda nomádství není jen jiným jménem pro odvahu opustiti pohodlí a zda krize středního věku není toliko druhou pubertou, jen s dražšími hračkami.

Nakonec jsme zjistili, že všechny odpovědi již dávno leží v e-mailové schránce. Jen nikdo neměl odvahu ji otevříti.

Hned po ránu rozvažovali jsme, zda šakšuka není toliko lečo, jež obléklo kabát snobský. Nicméně U Sýkorky řádně jsme pohodovali. Vlakem s floridskou klimatizací putovali jsme z Berouna do Nižbora a opět poznali, že ve dvou lépe táhne se batoh, cesta i celý život. Přeli jsme se, co učiniti, potká-li poutník medvěda. Utíkati? Křičeti? Či nabídnouti mu poslech Věrozvěstů? A nakonec otevřeli jsme otázku, již lidstvo řeší od nepaměti: proč muž smí choditi nahoře bez, dole však nikoli? A může žena do šenku nahoře bez vstoupiti? A kdo tato nepsaná pravidla vlastně sepsal? My to nebyli.

První večerní hostina přivedla nás do krčmy U Krobiána, kde za pípou stáli doktorandi, čímž potvrzeno bylo, že vzdělání a pivo mohou kráčeti bok po boku.

Otázky víry rozlézaly se mezi námi jako pavouk při mistrovství světa. Co bylo dříve? Vědomí, či hmota? Slepice, či vejce? A lze věřiti tomu, co žádným přístrojem změřiti nelze?

Pak padla otázka největší ze všech. Nosila snad Teta dredy? A byly opravdu zrzavé?

Večerní Berounka plynula tiše kolem nás a z marketérů činila básníky. Jen Blackdog Kantýna připomněla nám, že i proroci musejí občas povečeřeti.

Karlštejn není toliko hradem, ale místem, kde turisté, poutníci i všeliká energetická pole navzájem se potkávají. Na tržišti spatřili jsme světce z kukuřice stvořeného, popili kávy hodné holešovického standardu a nalezli šumperskou Pikolu tam, kde bychom ji hledali nejméně.

Nevydali jsme se do věží jako obyčejní návštěvníci, nýbrž do lesních hlubin po stopách Vojty Náprstka. Nalezli jsme vodopád bez vody, školku mloků i ticho, jehož v turistických brožurách nenajdete.

Rozvažovali jsme nad bucket listy lidskými, přemítali, kdo skočiti umí do rozjetého vlaku, a proč obyčejné havajské trenky stojí někdy více než kabelka z pařížské. Pak Šemík pravil: "V nich doputuji až do skonání dnů svých!"

V Mořince potkali jsme muže, jenž podobal se Bradu Pittovi, staré vozy Volkswagen vlastníma rukama křísil a bez jediného slova ukázal nám, kterak sluší se stárnouti.

Rozvažovali jsme, proč Kofola celé království české spojuje, kdežto instantní káva přátelství rozděluje. A připomněli jsme si, že dobrý marketér nejprve nalezne skutečnou lidskou touhu a teprve poté značku vystaví.

Řeč přišla na BMW, které prý jednou bude ořem žen, na peněženku z pytlíku od brambůrek, náramek z lepící pásky i na záda propíchnutá sichrhajckou v domu módním Celine. Když pak hrad Karlík zavolal na blízký Karlštejn, pochopili jsme, že muž nebývá definován podle zaměstnání svého, nýbrž podle koníčků, do nichž ukládá více peněz, než jest zdrávo.