Předposlední etapa započala bouří, jež šlapala nám v patách s vytrvalostí berního výběrčího. Na cestě potkali jsme Petra, jenž putoval s námi nejen českou krajinou, ale též vzpomínkami na Ugandu, Balkán, Olomouc i vše mezi tím. Okysličili jsme krev, jediným hovorem přešli z Ugandy do Družce a shledali, že každý kraj má vlastní barvu. Té pražsko-středočeské prý říká se polomáčená.

A cestou přeli jsme se, zda větším pokladem země české jsou tři sestry Libuše, Kazi a Teta anebo Tři sestry jakožto kapelníci.

Praví se, že šlápnouti do vosího hnízda jest toliko rčení. My však rozhodli jsme se pravdivost jeho ověřiti vlastním chodidlem.

Jediná cedule na stromě otevřela příběh větší než leckterá kronika a přivedla nás k rozpravě o tom, proč člověk čas od času zatouží utéci. Z města. Z práce. Ba i sám před sebou. Přemítali jsme, zda nomádství není jen jiným jménem pro odvahu opustiti pohodlí a zda krize středního věku není toliko druhou pubertou, jen s dražšími hračkami.

Nakonec jsme zjistili, že všechny odpovědi již dávno leží v e-mailové schránce. Jen nikdo neměl odvahu ji otevříti.

Hned po ránu rozvažovali jsme, zda šakšuka není toliko lečo, jež obléklo kabát snobský. Nicméně U Sýkorky řádně jsme pohodovali. Vlakem s floridskou klimatizací putovali jsme z Berouna do Nižbora a opět poznali, že ve dvou lépe táhne se batoh, cesta i celý život. Přeli jsme se, co učiniti, potká-li poutník medvěda. Utíkati? Křičeti? Či nabídnouti mu poslech Věrozvěstů? A nakonec otevřeli jsme otázku, již lidstvo řeší od nepaměti: proč muž smí choditi nahoře bez, dole však nikoli? A může žena do šenku nahoře bez vstoupiti? A kdo tato nepsaná pravidla vlastně sepsal? My to nebyli.

První večerní hostina přivedla nás do krčmy U Krobiána, kde za pípou stáli doktorandi, čímž potvrzeno bylo, že vzdělání a pivo mohou kráčeti bok po boku.

Otázky víry rozlézaly se mezi námi jako pavouk při mistrovství světa. Co bylo dříve? Vědomí, či hmota? Slepice, či vejce? A lze věřiti tomu, co žádným přístrojem změřiti nelze?

Pak padla otázka největší ze všech. Nosila snad Teta dredy? A byly opravdu zrzavé?

Večerní Berounka plynula tiše kolem nás a z marketérů činila básníky. Jen Blackdog Kantýna připomněla nám, že i proroci musejí občas povečeřeti.

Karlštejn není toliko hradem, ale místem, kde turisté, poutníci i všeliká energetická pole navzájem se potkávají. Na tržišti spatřili jsme světce z kukuřice stvořeného, popili kávy hodné holešovického standardu a nalezli šumperskou Pikolu tam, kde bychom ji hledali nejméně.

Nevydali jsme se do věží jako obyčejní návštěvníci, nýbrž do lesních hlubin po stopách Vojty Náprstka. Nalezli jsme vodopád bez vody, školku mloků i ticho, jehož v turistických brožurách nenajdete.

Rozvažovali jsme nad bucket listy lidskými, přemítali, kdo skočiti umí do rozjetého vlaku, a proč obyčejné havajské trenky stojí někdy více než kabelka z pařížské. Pak Šemík pravil: "V nich doputuji až do skonání dnů svých!"

V Mořince potkali jsme muže, jenž podobal se Bradu Pittovi, staré vozy Volkswagen vlastníma rukama křísil a bez jediného slova ukázal nám, kterak sluší se stárnouti.

Rozvažovali jsme, proč Kofola celé království české spojuje, kdežto instantní káva přátelství rozděluje. A připomněli jsme si, že dobrý marketér nejprve nalezne skutečnou lidskou touhu a teprve poté značku vystaví.

Řeč přišla na BMW, které prý jednou bude ořem žen, na peněženku z pytlíku od brambůrek, náramek z lepící pásky i na záda propíchnutá sichrhajckou v domu módním Celine. Když pak hrad Karlík zavolal na blízký Karlštejn, pochopili jsme, že muž nebývá definován podle zaměstnání svého, nýbrž podle koníčků, do nichž ukládá více peněz, než jest zdrávo.

V pekárně Mokropec poznali jsme pravdu velikou: těsto není vždy tím, čím se býti zdá. A stejně tak ani lidé. Rozvažovali jsme, proč po čtyřicátém roce každý sobě několik let ubírá, kam ukryti se, přijde-li apokalypsa, a proč renesanční dvoukřídlý palác na kraji Vonoklas působí bezpečněji než všeliký moderní úkryt.

Pak otevřeli jsme truhlici vzpomínek. První televizní vzrušení, první chloupky, italská ňadra, pravda dávná, že jedna ruka netleská, i spor největší: dovolí nám cenzoři hledět na bradavku, či na useknutou hlavu?

Vzpomněli jsme také smažených sýrů, vranovských kempů, jízd bez přileb, plaveb bez vest a dětství, kdy přežít bývalo sportem národním. A pod památným dubem, jenž vydává se za pamětníka Karla IV., dospěli jsme opět k závěru, že někdy lépe jest šlehačku do úst vstříknouti než nad životem příliš mudrovati.

Jakmile přiblížili jsme se hradu Kazínu, počaly se díti věci podivuhodné. .Duchovní povznesení při ostatcích hradu Kazín uzemnila krčma Tornádo, kde i největší mystik raději smažený sýr objedná než osvícení hledá.

Na břehu Berounky potkali jsme novodobou Kazi i jejího Bivoje a rozvažovali, že nejstrašnější divočák dnešních časů nemá kly, nýbrž osm nohou a jmenuje se klíště. Praví se o něm, že za člověkem běží dvě míle a krev jeho saje s větší vytrvalostí než berní úředník.

Přeli jsme se, kdo z nás jest větší hypochondr a kdo toliko hysterik. Po krmi v hostinci Soul_ad dospěli jsme k poznání, že někdy lépe jest vstříknouti si šlehačku do hrdla, nalézti v sobě Janinku z Mimóně a býti šťasten, než ocitnouti se v betonové džungli uprostřed Los Angeles.

I putovali jsme dále Krasem českým a rozjímali, proč jedni sbírají známky, druzí hodinky a třetí celé zchátralé domy. Neboť člověk projektový neposedí nikdy v světnici své.

Vzpomněli jsme na první velikou pouť, již jsme v devatenáctém létě podstoupili a jež z chlapců učinila poutníky. Tehdy také poprvé vkročil na scénu věrný Šemík, jenž až dosud trpělivě čekal na chvíli svou.

Řeč přišla i na Favorita barvy dětského trusu, vůz slavný mezi učedníky i rytíři silnic. Když pak pes místní vyštěkl na dva poutníky, zaznělo opět tajemné zaklínadlo „Sup!“, jehož význam zůstává skryt i nejmoudřejším kronikářům.

Po oslích můstcích došli jsme až do Černošic, kde Horymír přísahal na nejlepší pizzu široko daleko. Leč hospoda ve čtvrtek zavřena byla. A tak hlad zvítězil nad romantikou putování.

Tvrdí jako slivenecký mramor a přece dojemní jako pole ječmene kráčíme ze Slivence Radotínským údolím, kde cesta opět není jen cestou, ale poznáváním světa i sebe samých. Ptáme se po hovoru se sličnou šenkýřkou, jež kdysi v centru dukátů pobírala více než doktor v Itálii, jestli v životě našem umíme spíše kotvíme na břehu bezpečném nebo brázdíme vlny nepoznané?

Kdy přestanou děti voněti dětstvím a vstoupí do země dospívání? Proč mládenci kladívky čelisti své přetvářejí, co jest Looksmaxxing a proč manosféra láká tolik poutníků na prahu dospělosti? Uprostřed prázdnoty nalezneme workoutové hřiště i mladíka v šejpu. A do polí voláme: Magnolie nebo Euforie? A přemítáme, zda z nebe spadnou spíše žáby, či dolarová srdíčka na OnlyFans!