V pekárně Mokropec poznali jsme pravdu velikou: těsto není vždy tím, čím se býti zdá. A stejně tak ani lidé. Rozvažovali jsme, proč po čtyřicátém roce každý sobě několik let ubírá, kam ukryti se, přijde-li apokalypsa, a proč renesanční dvoukřídlý palác na kraji Vonoklas působí bezpečněji než všeliký moderní úkryt.

Pak otevřeli jsme truhlici vzpomínek. První televizní vzrušení, první chloupky, italská ňadra, pravda dávná, že jedna ruka netleská, i spor největší: dovolí nám cenzoři hledět na bradavku, či na useknutou hlavu?

Vzpomněli jsme také smažených sýrů, vranovských kempů, jízd bez přileb, plaveb bez vest a dětství, kdy přežít bývalo sportem národním. A pod památným dubem, jenž vydává se za pamětníka Karla IV., dospěli jsme opět k závěru, že někdy lépe jest šlehačku do úst vstříknouti než nad životem příliš mudrovati.

Jakmile přiblížili jsme se hradu Kazínu, počaly se díti věci podivuhodné. .Duchovní povznesení při ostatcích hradu Kazín uzemnila krčma Tornádo, kde i největší mystik raději smažený sýr objedná než osvícení hledá.

Na břehu Berounky potkali jsme novodobou Kazi i jejího Bivoje a rozvažovali, že nejstrašnější divočák dnešních časů nemá kly, nýbrž osm nohou a jmenuje se klíště. Praví se o něm, že za člověkem běží dvě míle a krev jeho saje s větší vytrvalostí než berní úředník.

Přeli jsme se, kdo z nás jest větší hypochondr a kdo toliko hysterik. Po krmi v hostinci Soul_ad dospěli jsme k poznání, že někdy lépe jest vstříknouti si šlehačku do hrdla, nalézti v sobě Janinku z Mimóně a býti šťasten, než ocitnouti se v betonové džungli uprostřed Los Angeles.

I putovali jsme dále Krasem českým a rozjímali, proč jedni sbírají známky, druzí hodinky a třetí celé zchátralé domy. Neboť člověk projektový neposedí nikdy v světnici své.

Vzpomněli jsme na první velikou pouť, již jsme v devatenáctém létě podstoupili a jež z chlapců učinila poutníky. Tehdy také poprvé vkročil na scénu věrný Šemík, jenž až dosud trpělivě čekal na chvíli svou.

Řeč přišla i na Favorita barvy dětského trusu, vůz slavný mezi učedníky i rytíři silnic. Když pak pes místní vyštěkl na dva poutníky, zaznělo opět tajemné zaklínadlo „Sup!“, jehož význam zůstává skryt i nejmoudřejším kronikářům.

Po oslích můstcích došli jsme až do Černošic, kde Horymír přísahal na nejlepší pizzu široko daleko. Leč hospoda ve čtvrtek zavřena byla. A tak hlad zvítězil nad romantikou putování.

Tvrdí jako slivenecký mramor a přece dojemní jako pole ječmene kráčíme ze Slivence Radotínským údolím, kde cesta opět není jen cestou, ale poznáváním světa i sebe samých. Ptáme se po hovoru se sličnou šenkýřkou, jež kdysi v centru dukátů pobírala více než doktor v Itálii, jestli v životě našem umíme spíše kotvíme na břehu bezpečném nebo brázdíme vlny nepoznané?

Kdy přestanou děti voněti dětstvím a vstoupí do země dospívání? Proč mládenci kladívky čelisti své přetvářejí, co jest Looksmaxxing a proč manosféra láká tolik poutníků na prahu dospělosti? Uprostřed prázdnoty nalezneme workoutové hřiště i mladíka v šejpu. A do polí voláme: Magnolie nebo Euforie? A přemítáme, zda z nebe spadnou spíše žáby, či dolarová srdíčka na OnlyFans!

V tomto zastavení navracíme se do let devadesátých, kdy nejen my dva v pubertu vstupovali, ale i země česká sama sebe teprve hledala.

Rozjímáme o pokušeních mládí, o závislostech, o třech otcovských fackách, jež leckteré kázání nahradily, i o dlouhém postávání při krčmovém pultu s Doctor Pepperem, nebť na kořalku jsme ještě věku neměli.

Řeč vedeme o touze někam náležeti, o synech našich, kteří nyní stezkou dospívání sami kráčejí, i o tom, co se od těch časů proměnilo a co zůstalo věčné.

A jako se sluší na vlastivědce, pokládáme i otázku národu přenáramně důležitou: praví se rajda, či snad rajda?

Posaďte se k nám na cestu. O mládí, rodičích, partách i časech, kdy největšími hvězdami nebyli influenceři, nýbrž frajeři z diskoték.

Kdo by chtěl kráčeti po boku našem, nechť ví, že v poslední den pouti, v SOBOTU, může se k Věrozvěstům PŘIPOJITI.

I vyšli jsme podruhé. Tentokráte od Vyšehradu po stopách tří sester, Libuše, Kazi a Tety.

Prvé zastavení učinili jsme v Čekárně, kde nad oděním Lukášovým pronesen byl soud stručný, leč pamětihodný: „zajímavé“. Losována byla jména poutnická a vzpomněli jsme na cestu první.

Řeč přišla i na zub žraločí, jenž na hrdle Lukášově spočívá. Zda bude tajemství jeho někdy vyjeveno, to ukáže až cesta sama.

První krčma, již jsme na pouti potkali, nesla jméno U Kroka. Na vyšehradském hřbitově pak překvapivě živo bylo a mezi náhrobky stočila se řeč k láskám studentským, létům dospívání i času, který bychom si někdy rádi prošli ještě jednou.

Tak počíná pouť nová. A první díl Věrozvěstů s ní.

Kam povedou kroky jejich a kdy zazní první úder poutnické hole?

Budou smět posluchači kráčeti s nimi jako spolupoutníci a sdíleti oheň, déšť i hospody na konci světa?

Mají v prestižním pražském koktejlovém chrámu bluegrassovou kořalku, po níž se zpívá hlasitěji a mlčí pomaleji?

A co vlastně natáčí Metoděj za film, kvůli němuž mizí z cest do světel štábu?

Kdo ponese melancholii Petra Bezruče a kdo zvědavost Karla Čapka?

Lukáš a Martin sedí mezi sklenkami, procházejí tipy od posluchačů Věrozvěstů, nechávají se unášet barovým intermezzem a mezi koktejly plánují další putování.

Zastavení jedenácté, poslední počíná tichostí zvláštní, neb po dosažení cíle radost se mísí s prázdnotou, jak praví staré „post coitum“, a poutník náhle neví, co dále činiti. Kroky zpomalují, slova ubývají a mlčení sílí. Epizoda se krátí, zastavení končí.

Na vrcholu Řípu zříme rotundu románskou, jež jak Takešiho hrad z vyprávění cizokrajných se zdá, a čteme, že když nejde Mohamed k hoře, musí Čech k Řípu a tu poznáváme, že některé cesty nelze obejíti. Musí se projít celé.

Z vyhlídky roudnické pohlédneme zpět a vidíme, že jsme šli od obzoru k obzoru, jak by kruh se uzavřel. A když slunce nad Řípem zapadá, zdá se nám, že slyšíme hlas Jan Hus, jenž z dáli zpívá: „Už to jde!“ a my víme, že cesta skončila, ale příběh nikoli.

Zastavení desáté, předposlední, vede nás z Roudnice pod Říp, kdež cíl již na dohled jest, a kroky naše těžknou, neb žízeň i únava se hlásí. Rozmlouváme o lidech, kteří negativitu šíří a vody poutníkům nedopřejí, jak by studny jejich byly prokleté.

Čteme komiks o bratřích Čechu a Lechu (a co na to Rus?), chtíce pravdu o Řípu poznati, a tážeme se, kdež zůstal bratr Slovák, jenž z vyprávění záhadně mizí. Tu docházíme k poznání, že kronikáři bývali jak šiřitelé zvěstí nepravých, a i Dalimilovu kroniku podrobujeme pochybě.

Metoděj pak stále vrací řeč ke Gutelaxu, jako by to byl lék na vše, a cesta nás vede kolem rybníčků líbezných, až konečně skrze poslední stromořadí vzhlédneme k Řípu. A víme, že konec jest blízko, i když tématem naší cesty počátek byl. Kráčíme k Řípu, kde země Česká začala a naše první pouť brzy skončí.

Zastavení deváté vede nás z Terezína do Roudnice nad Labem, podél řeky, jež krásou svou spíše šetří než plýtvá. Cestou rozvažujeme rozdíly i podobnosti mezi Cyrilem a Metodějem, jak by šlo o dva druhy téhož zvířete, jen jinak vrčícího. Nakonec dojdeme k příměru papíru slisovaného, jež jen zasvěceným do hry kámen-nůžky-papír bude.

Řeč stočí se k maskulinitě, již hledáme i u Ondřeje Oktagonového, a hrajeme si s příměry: kdo jest úhoř, kdo štika a kdo žralok. Vzpomínáme též na rvačky a šikanu, jichž jsme se nikdy neúčastnili, a přesto o nich hovoříme s moudrostí starců. V Roudnici pak nalézáme Street bufet pod zámkem i kavárnu podivuhodnou, kdež kávu i kola prodávají, jak by svět spojil vše v jedno.