Zatímco sestavování celého našeho žebříčku provázely celkem velké diskuze, na prvním místě jsme se shodli docela snadno. Album Straka v hrsti má totiž všechno, co má dokonalé album mít a ještě něco navíc. Historie téhle desky je poměrně komplikovaná – album bylo nahráno už v roce 1982, ale protože skupina byla následně na několik let zakázána komunistickým režimem, oficiálně vyšlo až v roce 1988. Album se mezitím ale šířilo mezi lidmi na nelegálních kopiích a stalo se tak naprostým kultem mnohem dřív, než regulérně vyšlo. I když Pražský výběr byl původně čistě jazz-rockový projekt Michaela Kocába, na začátku osmdesátých let vznikla jeho nová legendární sestava, kdy Kocába doplnili kytarista Michal Pavlíček, basista Vilém Čok a bubeník Jiří Hrubeš. Všichni byli fantastičtí muzikanti a to jim umožňovalo se naprosto neotřele a invenčně „zmocnit“ tehdy moderních žánrů,  jako byla nová vlna nebo punk rock a vytvořit svůj vlastní originální styl.  Výsledkem bylo album Straka v hrsti, které je doslova napěchováno silnými muzikantskými nápady, od začátku do konce fantasticky šlape a má skvělý zvuk. A i když texty jsou často v nesmyslné „svahilštině“, případně jsou to lehce bizarní hříčky z pera Františka Ringa Čecha, deska má silnou a semknutou atmosféru, která s naprostou stejnou intenzitou funguje i dnes, víc jak čtyřicet let od jejího vzniku.  
 

Debut PSH byl ve své době v rámci tuzemské scény velkou revolucí a dnes už patří mezi klasiku, nejen v rámci hiphopového žánru. Sice nešlo o vyloženě první rapovou desku v ČR (jasně, Chaozz vydávali alba dřív), ale byla to první dospělá rapová deska, první deska, která byla naprosto autentická a kvalitativně nezpochybnitelná. Ačkoliv byli PSH aktivní už od roku 1993, první regulérní album neuspěchali a dobře udělali. Inteligentní a na svou dobu absolutně fresh produkce DJe Wiche a skvělé texty, které nemají slabší momenty, odzbrojují svou upřímností a není v nich  absolutně nic trapného. PSH se podařilo natočit generační manifest lidí, co dospívali na konci devadesátých let a podařilo se jim s ním oslovit i posluchače mimo hiphopovou scénu. Jasně, s odstupem může jejich tehdejší „mír a láska postoj“ působit trochu naivně, ale tak to tehdy v českém rapu opravdu bylo a je vlastně strašně sympatické, že na desce není ani náznak machismu, sexismu nebo násilí.  

Album, které nejen proslavilo kapelu samotnou, ale zároveň předběhlo svou dobu. Tata Bojs se na své druhé řadové desce povedlo propojit hned několik hudebních světů dohromady – alternativu s popem a taneční hudbu s rockem. Prostě namíchali všechno, co jim přišlo pod ruku, ale výsledek není vůbec zmatený, naopak působí přirozeně a stále svěže. Deska obsahuje několik opravdu hitů, na druhou stranu ale i řadu ostrých pasáží a dokonce dojde i na citaci Bedřicha Smetany. V neposlední řadě deska vyčnívá z české produkce specifickými texty se spoustou slovních hříček i druhých plánů, stejně jako precizním a přitom odvážným zvukem, díky kterému se etabloval do té doby neznámý producent Dušan Neuwerth. Tata Bojs dokázali zkombinovat perfekcionismus s nadhledem a Futuretro právem nechybí v žádném relevantním přehledu významných tuzemských nahrávek. 

Tři sestry patří k těm kapelám, které na sebe svou debutovou deskou upletly bič. I když fungují úspěšně dodnes, jejich první deska zůstane už navždy nepřekonatelná. I v tomto případě je kvalita nahrávky daná tím, že obsahuje sebraný materiál z delší doby, kdy nešlo desky vydávat, a tak všechny písničky vznikly velmi přirozeně a bez jakýchkoliv tlaků. Kouzlo Kovárny je v tom, že bez příkras a naprosto trefně vystihla tuzemskou hospodskou kulturu. Frontman a hlavní textař Fanánek pomocí příběhů o postavičkách z Braníka zachytil život po putykách tak bravurně, že těm písničkám rozuměli a milovali je jak nic neřešící učni, tak intelektuálové z vysokých škol. Album má na rozdíl od pozdější tvorby Sester velmi silnou a naprosto autentickou atmosféru s až melancholicko-existenciálním nádechem.   

Na své čtvrté desce Homo Fonkianz se J.A.R. konečně našli. První album, které natočili v dnešní desetičlenné sestavě, přináší ten fascinující mix dokonalého muzikantství a zběsile nekompromisních, byť jazykově vždy zajímavých textů Oty Klempíře a Michaela Viktoříka. Na desce dostává hodně prostoru i Dan Bárta a J.A.R. jsou díky tomu  mnohem písničkovější než v minulosti. Roman Holý jako producent a hlavní autor hudby pak drží tu svéráznou partu pohromadě svou soustředěnou produkcí a typickým skladatelským rukopisem. Celá nahrávka naprosto suverénně šlape, dodnes zní až nečekaně svěže a je základním kamenem dnešního v podstatě už legendárního statusu kapely. 

Třetí album naší největší porevoluční kapely je po právu považováno za jejich nejlepší desku. Album produkoval Ivan Král, který od tehdy poněkud rozevlátých rockerů požadoval „americký přístup“ a tedy přísnou disciplínu a možná právě proto se podařilo nahrát tak sevřené album, které nemá slabá místa. I když se Lucie stala u nás absolutním mainstreamem, je skvělé, že kvůli tomu muzikanti nemuseli dělat žádné kompromisy. Naopak - Černý kočky… jsou zvukově i textově nejtvrdší deska v diskografii kapely a to i přesto, že nejslavnější singly z alba jsou paradoxně pomalé skladby jako L’aura nebo Sen. Lucie měla vždy svůj nezaměnitelný autorský rukopis a obrovské charisma, dokázali napsat rádiové hity, které přežijí asi už navěky, ale jejich hudba v sobě měla zároveň i názor a sympatickou drzost.   

Zatímco u některých kapel bylo složité vybrat do našeho žebříčku jen jednu desku, u Mňágy a Žďorp byla volba naprosto jasná. To rozhodně neznamená, že by od svého debutu už nic dobrého nenatočili, ale jen první deska Made In Valmez má dodnes opravdu kultovní status. Tím, že materiál na album vznikal v průběhu osmdesátých let, kdy kapela těžko mohla vydávat oficiální nahrávky, bylo z čeho vybírat a na desku se dostaly samé silné skladby, u nichž nálepka „valašských The Smiths“ není vůbec mimo. Frontman a výhradní  textař Petr Fiala geniálně shrnul pocity svojí generace a je až magické, že i když dnes je úplně jiná doba, je v nich něco existenciálně univerzálního, co oslovuje pořád nové a nové ročníky. 

Hostem Expres FM byl tentokráte Tomáš Konůpka známý jako Ikon. V těchto dnech mu vychází sólové album, které pokřtí 9. listopadu. Nejen o jeho vzniku si popovídal s Vladem z Večerní show. 

IKON, vlastním jménem Tomáš Konůpka, je český zpěvák, hudebník, skladatel a hudební producent. Jako bubeník byl stálým hostem a producentem ve skupině Mydy, s níž vystupoval například na festivalech Glastonbury nebo Sziget. V minulosti s Janem Pospíšilem tvořil základ formace Android Asteroid. Vystudoval Konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze. Byl žákem profesora Miloše Veselého. Po studiích založil rap-soulovou skupinu Navigators. Její první singl Happy byl nasazen v denní rotaci MTV Europe. Z jeho právě vydaného sólového alba vyšly zatím tři singly doprovázené videoklipy – Waiting, Night a Love. 

Jediné studiové album skupiny Flamengo, které natočila ve své nejsilnější sestavě s Vladimírem Mišíkem za mikrofonem, je obecně považováno za jedno z nejlepších tuzemských rockových alb historie. Nahrávka měla na svou dobu fantastický zvuk, byla postavena na naprosto precizním muzikantství, žánrově se pohybovala někde mezi jazz rockem a psychedelií a v kontextu ponurých sedmdesátých let zněla velice svobodně. Deska držela krok s tím, co se tehdy dělo v zahraničí a Flamengo navíc dokázali, že taková hudba funguje i s českými texty. Ostatně o ty se postaral ten nejpovolanější – Josef Kainar, jeden z naprostých klasiků české poezie, který se ale bohužel vydání desky už nedožil. 

Kapela Oceán byla v kontextu domácí scény velkými inovátory a průkopníky. Legendární je samozřejmě i jejich debut Dávná zem, ale druhá deska Pyramida snů je zvukově i skladatelsky ještě o kousek dál. Vlastně člověk při jejím poslechu žasne, jak moc dobře a aktuálně zní víc jak třicet let od vydání.  Kapela byla v době vydání alba na vrcholu, a i když na rozdíl od debutu vznikalo pouhý rok, obtiskla se do něj euforie z úspěchu první desky. Oceán byl obrovským fenoménem devadesátých let, kolem kapely vznikla de facto vlastní subkultura a bylo kolem něj spoustu emocí, ale hudba to přežila a Pyramida snů patří jednoznačně mezi nejlepší desky domácí pop music.