Ceny bytů v hlavním městě dál rostou. Přestože průměrná realizovaná cena přesáhla 150 000 korun za metr čtvereční, nové projekty běžně startují na 200 tisících. Důvodem nejsou jen náklady na výstavbu, ale především chronický nedostatek nové bytové výstavby. „ Doručujeme polovinu toho, co by Praha potřebovala,“ říká Michal Šiller, obchodní a marketingový ředitel společnosti Neocity, v rozhovoru pro pořad On The Ground.

Podle Šillera je situace s dostupností bydlení v Praze z pohledu developera velmi komplikovaná. „Na pražském trhu aktuálně nebo podle určitých studií chybí asi pět tisíc bytů ročně,“ konstatuje hned v úvodu rozhovoru. Kapacity trhu podle něj stačí doručit pouze 5 až 6 tisíc nových bytů ročně, což je přibližně polovina požadovaného množství. Odborné studie, například od Deloitte, hovoří o potřebě 11 až 12 tisíc bytů ročně.

Trh se nestačí nadechnou

Tato disproporce se přímo propisuje do cen a kvality nabídky. „Klient musí vybírat z mnohem menšího množství bytů, a to se také odráží na ceně. Nemusíme se jako developeři úplně podbízet,“ říká Šiller s tím, že před pandemií byla vyjednávací pozice kupujících silnější. Dnes je však poptávka vyšší než nabídka, což snižuje tlak na konkurenci.

Dostupnost se tak podle něj neustále zhoršuje. Nejde přitom jen o mladé kupující, ale také o střední třídu. Vzhledem k setrvale rostoucím nákladům a nedostatečnému počtu projektů si dnes vlastní bydlení nemohou dovolit ani lidé s nadprůměrnými příjmy.

Nabídková cena atakuje 200 000 Kč/m². A pořád roste

Cenový vývoj v Praze je dlouhodobě jednoznačný. Podle Michala Šillera je průměrná realizační cena bytů kolem 156 000 Kč/m², přičemž nabídkové ceny u nových projektů často přesahují i 200 000 Kč. „To je nabídková cena, ale nebudeme daleko od toho. Jestliže se to nabídne za 200 a zrealizuje za 190 nebo za 185, tak je to opravdu hodně peněz,“ říká.

Kapitalizace bytových jednotek přitom podle něj každý rok roste o 5 až 10 %. „Takže pro klienta, který se dívá, jestli koupit teď nebo později, ta otázka bude každý rok stejná. Vždycky se mu to bude zdát drahé,“ vysvětluje.

Jedním z hlavních důvodů růstu je nárůst nákladů. Cena stavebních prací podle něj permanentně roste. „Materiály zůstávají víceméně stejné, ale cena práce je to, co je opravdu drahé,“ říká. Další zásadní faktor je cena pozemků. „Dřív jsme kupovali pozemky za 10 000 korun za metr. Dnes to může být i 50 000,“ konstatuje.

Povolení trvá osm let. Neefektivita úřadů výstavbu dusí

Jednou z nejzásadnějších překážek, která brzdí výstavbu, je podle Šillera zdlouhavý a nefunkční povolovací proces. „Máme lokality, které jsme koupili, a které developujeme. A než získáme povolení a začneme stavět, může to trvat sedm nebo osm let,“ říká.

Zdlouhavost schvalovacích řízení je podle něj způsobena jak nedostatkem pracovníků na stavebních úřadech, tak celkovým systémovým selháním. „Na stavebních úřadech panuje extrémní podstav. Ti lidé tam mají spoustu práce, nezávidím jim to, ale já to za ně nevyřeším,“ komentuje.

Kritizuje rovněž nerealizovanou digitalizaci. „Digitalizace je absolutní propadák. Dnes už se o tom ani nemluví. Všechno se odsunulo na dobu po volbách. A nic se s tím nestalo,“ popisuje. V důsledku toho pak podle něj developer vstupuje do „nečitelných podmínek“, kde úřady nedodržují lhůty, procesy nejsou předvídatelné a jednání je často založeno na osobních vztazích.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak funguje skrytý tlak úřadů na developery při povolovacích procesech?
2. Kolik peněz reálně odvede developer na zábory a příspěvky za běžný projekt?
3. Jaké jsou konkrétní legislativní požadavky, které prodražují výstavbu?
4. Proč radnice nechtějí ukazovat, kolik peněz získaly a kam je investovaly?
5. Jak developer řeší závlahu parku a proč ji městské části nechtějí?

Ondřej Muzika stojí za značkou ESP, která vyrábí sebeobranné prostředky pro policii i civilisty. 95 % produkce exportuje do zahraničí, hlavně do Francie, Španělska a Německa. V rozhovoru pro podcast Přežít vysvětluje, proč jeho pepřové spreje fungují i po třiceti letech a jak vznikla firma z výroby dveřních kukátek za socialismu.

Ondřej Muzika reprezentuje českou firmu, která začínala před 33 lety výrobou dveřních kukátek a dnes dodává sebeobranné prostředky policii po celé Evropě. Značka ESP (za kterou stojí e-shop obrana.cz) se specializuje na produkty, které se "používají jen jednou v nejkrizovější situaci" - a v tu chvíli musí stoprocentně fungovat.

Od dveřních kukátek k policejním dodávkám

Historie firmy začala v roce 1992, kdy dva spolužáci hledali podnikatelskou příležitost: "Za socialismu byli schopní si spoustu věcí vyrobit sami a začali vyrábět dveřní kukátka. Koukneš do kukátka, vidíš 180 stupňů okolo - v té době byla revoluční technologie. Díky tomu se dostali do bezpečnostní oblasti."

Postupně se sortiment rozšířil o obušky a další sebeobranné prostředky. Dnes firma dodává 50 % své produkce přímo policii: "Když procházíme výběrovým řízením, musíme splnit spoustu požadavků. Obušek je testovaný v laboratoři v Hannoveru, kde máme certifikaci - různé úderové zkoušky, ohyby. Nesmí se stát, že by vylítnul z ruky."

Pepřový sprej s baterkou: Dva v jednom

Jedním z nejúspěšnějších produktů je pepřový sprej s integrovanou LED svítilnou: "Útočník si může myslet, že držíte baterku nebo něco silnějšího. Vidíte, kam stříkáte, a on je oslepený zároveň - dva v jednom."

Dosah spreje je dva metry a účinek trvá až dvě hodiny: "Většinou do dvou sekund začne fungovat. Vyrovnáváte tím sílu - většinou když na vás někdo napadne, útočí na někoho slabšího, menšího."

Cvičné verze pro bezpečné testování

Firma vyrábí i cvičné verze svých produktů: "Děláme cvičné spreje - je modrý, má nálepku. Člověk si může vyzkoušet, jak sprej funguje."

Pro dekontaminaci nabízí speciální neutralizační spreje: "Nejznámější je mlíko, ale máme přímo dekontaminační spreje, které kapsaicin neutralizují. Rozmačkaná rajčata taky fungují."

Teleskopické obušky s tlačítkem

Muzika představuje inovaci u teleskopických obušků: "Nový model je tlačítkový. Místo mávnutím se rozevírá zmáčknutím tlačítka." Obušek musí být testovaný na pevnost: "Nesmí se stát, že by vylítnul z ruky, když útočí agresor. Musí stoprocentně fungovat."

Varuje však před nesprávným použitím: "Člověk s tím musí umět. Musí být trénovaný, jinak si může ublížit."

Kombinované zbraně: Pepřák v obušku

Nejnovější inovací je malý obušek s integrovaným pepřovým sprejem: "Máme v DNA firmy snahu udělat něco navíc. Malý obušek má čtyři konce a jeden konec je pepřový sprej - na 2 metry. Když k vám někdo přiběhne, dostane ránu."

Taktické pero: Přes dvě letiště bez problémů

Mezi oblíbenými produkty je taktické pero: "S perem jsem projel dvěma letištěmi kontrolami při cestě na veletrh do Las Vegas." Pero je vyrobené z leteckého durálu: "Je velmi lehounké. Když dostane někdo do klíční kosti, nehne se."

Muzika upozorňuje na správné použití: "Pozor na krk - tam člověka můžete zabít. Lepší míří do žeber, svalů, stehna, klíční kosti. Cílem je odrazit útok, vyrovnat síly a pak utéct."

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video:

1. Jak probíhá testování sebeobranných prostředků v laboratořích v Hannoveru a proč musí obušek vydržet "vylítnutí z ruky"
2. Proč německá policie objednává české spreje a jaké jsou legislativní rozdíly mezi zeměmi EU
3. Jak vznikly plastová pouta s dvojnásobnou pevností a proč je chtějí hlavně vojáci
4. Jaké jsou plány na vybavení policistů "od hlavy k patě" a kolik produktů už firma vyrábí
5. Proč pepřový sprej funguje i po 30 letech a jak správně použít taktické pero, aby nikoho nezabilo

Zákazník v obchodě nepozná rozdíl mezi AI hudbou a skladbou známého interpreta. Zatímco tradiční licence stojí statisíce, umělá inteligence nabízí alternativu za pakatel. Proč jsou české poplatky trojnásobně vyšší než v sousedních zemích? Odpovídá Martin Gazda, zakladatel platformy Dirigent, v rozhovoru pro pořad Inside Tech na FocusOn.cz.

Hudba v obchodě, restauraci nebo kavárně není jen tichá kulisa. Vytváří atmosféru, zvyšuje loajalitu zákazníků, ovlivňuje jejich chování i délku pobytu v prostoru. „Zákazník jde koupit boty, ale pokud se v prostoru cítí dobře, pravděpodobně utratí víc. I pomalejší hudba zpomaluje pohyb lidí, což v některých kontextech znamená vyšší tržby,“ říká Gazda.

Z právního hlediska se však jakékoliv veřejné přehrávání hudby – tedy takové, které je slyšitelné pro zákazníky – považuje za tzv. veřejnou hudební produkci. A právě za tu se platí. OSA vybírá poplatky jménem autorů, Intergram jménem interpretů. Výše poplatků se odvíjí od velikosti prostoru, typu podniku a míry používání hudby.

„Pokud pouštíš Spotify doma, v autě nebo ve sluchátkách, je to v pořádku. Ale jakmile je hudba slyšet v provozovně a je součástí tvého byznysu, vzniká povinnost platit poplatky,“ upozorňuje Gazda. Sám se dlouhá léta pohyboval v oblasti rozhlasového vysílání a dnes provozuje licencovanou hudební platformu Dirigent.

Hranice legality: kdy už je třeba platit?

Zákon určuje hranici mezi soukromým a veřejným užitím hudby, ale v praxi bývá rozmazaná. „Předpokládám, že se podnikatelé často hádají – tohle nebylo pro byznys, tvrdí oni, zatímco OSA nebo Intergram říkají opak. Hranice není úplně pevná,“ přiznává Gazda.

V zásadě platí, že pokud hudba zní z reproduktorů a je dostupná zákazníkům, jde o veřejnou produkci. Pracovní prostor, ve kterém hudbu mohou slyšet další osoby, je už většinou považován za místo, kde je třeba licenci mít. „Například když v kuchyni vaří kuchař a pouští si rádio, ale hudba je slyšet i v restauraci, může dojít ke sporu. Vzniklo už i několik precedentů, ale každý případ je jiný,“ doplňuje Gazda.

Kontroly v terénu provádějí inspektoři kolektivních správců. Při podezření na nelegální produkci mohou navštívit podnik, identifikovat hrané skladby pomocí mobilní aplikace, a pokud zjistí, že jde o chráněnou hudbu, požádají o doložení licencí. V opačném případě následuje výzva k nápravě a v některých případech i pokuta.

Poplatky, které dosahují statisíců i milionů

Poplatky, které podnikatelé odvádějí kolektivním správcům, nejsou zanedbatelné. U menších kaváren či obchodů mohou činit stovky až tisíce korun měsíčně. U větších provozoven, nákupních center nebo řetězců se roční částky pohybují ve statisících, výjimečně i v milionech.

„Když jsme porovnali ceny licencí v celé Evropě, Česká republika vychází jako jedna z nejdražších. Ve srovnání se Slovenskem nebo Polskem jsou naše ceny zhruba trojnásobné,“ říká Gazda. A právě tady se otvírá prostor pro alternativní řešení.

Služba Dirigent nabízí podnikatelům kurátorsky připravené streamy licencované hudby od méně známých autorů, kteří nejsou členy OSA nebo Intergramu. Hudba je legálně složená, smluvně ošetřená a distribuovaná tak, aby podnikatelé nemuseli platit tradičním kolektivním správcům.

Alternativní kolektivní správa: Legální cesta, jak ušetřit

Zákon v Česku umožňuje tzv. alternativní správu práv. To znamená, že autor může svou hudbu poskytnout napřímo – buď individuálně, nebo prostřednictvím jiné organizace než OSA. Tuto cestu využívá právě Dirigent, který spolupracuje s italským partnerem a zastupuje stovky skladatelů tvořících hudbu výhradně pro komerční prostory.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně probíhá kontrola od OSA v terénu?
2. Kolik přesně stojí tradiční licence u různých typů podniků?
3. Jak se tvoří AI skladby krok za krokem?
4. Zazní ukázka reálné skladby vytvořené AI.
5. Co říkají kolektivní správci na expanzi AI hudby?

Šedesát dní aktivní obrany je mýtus, varuje Milan Šlapák, CEO Steyr Arms a šéf RSBC Defence, v rozhovoru pro pořad Big Deal na platformě FocusOn. I proto skupina buduje zbrojní kapacity napříč EU, aby byla připravená na nejhorší.

Zatímco média oslavovala nástup Michala Strnada na vrchol žebříčku nejbohatších Čechů, v prostředí zbrojařských holdingů jde o naprosto okrajovou informaci. Milan Šlapák, který vede zbrojní divizi investiční skupiny RSBC, připomíná, že v tomto byznysu jsou důležitější jiná data.

„Tohle je ukazatel, který se v našem byznysu prakticky nesleduje. Nás zajímá tržní valuace podkladových aktiv, růst výnosů, schopnost generovat cash flow. Myslím, že i sám Michal Strnad se soustředí hlavně na to,“ říká Šlapák.

O podobném sledování majetku jejich vlastníka Roberta Schönfelda údajně neuvažují vůbec. „Nevíme, na jakém místě by byl, nikdy jsme to neřešili. Sledujeme růst hodnoty skupiny a výkonnost aktiv pod správou. A Defence je jedním z klíčových pilířů,“ doplňuje.

Zbrojař nebo obránce? Morální debata a význam pojmů

Média i veřejnost v posledních měsících čím dál častěji používají místo slova „zbrojní průmysl“ výraz „obranný průmysl“. Mnozí v tom vidí rétorický úhybný manévr, jak vyčistit morální obraz podnikání se zbraněmi. Šlapák připouští, že jde o vědomou volbu.

„Je to otázka sémantiky, ale důležitá. V češtině se tyto pojmy rozlišují. V angličtině nebo němčině označujete vše jako 'military defence'. Ale v češtině slovo 'obranný' záměrně posouvá význam směrem k legitimitě. Nejde o útočné operace, ale o obranu,“ vysvětluje.

Tato jazyková nuance podle něj navíc hraje roli i v praktických záležitostech, jako je financování. „Morálně přijatelnější termín usnadňuje jednání s bankami, investory i veřejností. Obrana zní jinak než zbraně,“ konstatuje.

Francouzská akvizice: nový trh a nový sortiment

Investiční skupina RSBC nedávno oznámila akvizici společnosti Verney-Carron – tradičního francouzského výrobce zbraní. Šlapák v rozhovoru objasnil, že šlo o strategické rozhodnutí na několika úrovních.

„Francie je obrovský trh, nejen pro vojenský segment, ale také pro civilní použití – lovecké a sportovní zbraně. V tomto ohledu patří do evropské top pětky, vedle Polska, Německa, Rakouska. Potřebovali jsme tam být,“ uvádí.

Druhou motivací bylo doplnění portfolia. „Díky této akvizici jsme získali lovecké brokovnice, které jsme do té doby vůbec nevyráběli. Navíc jsme přidali produkty pro policejní složky, jako jsou tzv. flashbally – nesmrtící prostředky pro kontrolu demonstrací,“ vysvětluje.

Proč RSBC buduje výrobny napříč Evropou?

Akvizice Verney-Carron není ojedinělá. RSBC cíleně buduje síť firem působících v obranném průmyslu napříč Evropskou unií. A motivace opět souvisí s krizovými scénáři.

„Když přijde hluboká krize, státy přestávají fungovat jako jednotný trh. Začínají chránit vlastní výrobní kapacity. Izrael je aktuálním příkladem – kvůli válce výrazně omezil export zbraní,“ popisuje Šlapák.

Z tohoto důvodu skupina plánuje, aby v každé významné zemi EU měla firmu, která dokáže vyrábět i v době nouze. „Je to otázka byznysové kontinuity. Musíme být schopni obsloužit zákazníky i tehdy, když dojde na nejhorší,“ říká.

Doktrína NATO a realita zásob: Evropa má velké manko

Jedním z bodů rozhovoru byla i připravenost evropských států na obranu. Šlapák připomněl, že alianční doktrína počítá s tím, že každý člen NATO má mít zásoby na 60 dní aktivní obrany.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak Milan Šlapák reagoval, když mu děti doporučily koupit Steyr Arms?
2. Co přesně znamená „flashball“ a jak funguje při zásahu proti demonstracím?
3. Jaký vliv má branding na americkém trhu a proč „kožené kalhoty“ už nefungují?
4. Jak se plánují akvizice v jednotlivých zemích EU – a proč se zaměřují na firmy s obratem 20–25 milionů eur?
5. Jak se vyjednává v době války a proč RSBC sleduje izraelský model?

Jan Čermák, současný majitel TV Barrandov, věří, že televizi dokáže za 3-5 let sanovat a se ziskem prodat. Po odchodu Jaromíra Soukupa bojuje s toxickým dědictvím, láká mladé diváky a chystá kontroverzní novinku - návrat erotiky na obrazovky. "Chceme obnovit erotiku na televizní obrazovce, ale s humornou nadsázkou," říká v rozhovoru pro Brand Date.

Jan Čermák není z mediálního světa. Specializuje se na sanaci firem v problémech, které pak se ziskem prodává. Mezi jeho úspěchy patří například bývalá Janka Radotín, dnes prosperující Leos. TV Barrandov převzal po Jaromíru Soukupovi v době, kdy televize klesla na pouhá 2,5 % sledovanosti a bojovala o přežití. Nyní má jasný plán, jak ji dostat minimálně na 5 % a najít pro ni strategického investora.

Setrvačnost televize: Pád trval roky, obroda bude také

Čermák přiznává, že sanace televize je specifická oproti jiným projektům, kterými se zabývá: "Ta televize má obrovskou setrvačnost jak na jednu, tak na druhou stranu. V okamžiku, kdy ta televize šla dolů, tak to trvalo relativně hrozně dlouho."

Pád Barrandova podle něj začal už v roce 2019-2020, přesto televize "pořád fungovala na nějaké hraně a pořád jela". Analogicky očekává, že náběh nahoru bude také trvat déle: "Ta doba zrání je někde minimálně mezi jedním až třemi lety, možná až pět let."

"Elementární systém je pořád stejný - máte společnost v problémech, kterou je potřeba sanovat. Je to o tom projít si to, vytipovat silné a slabé stránky, na ty se zaměřit a nějakým způsobem to dotáhnout do vítězného konce," vysvětluje svůj přístup Čermák.

Toxické dědictví Jaromíra Soukupa přetrvává

Největším problémem, se kterým se Čermák potýká, není technická stránka televize, ale pošramocená pověst z éry Soukupa. "Prostě, ať už z jakýchkoliv důvodů, tak pro mnohé inzerenty to byla persona non grata. Bylo pro ně nepřijatelné - ne, tam je pan Soukup, my tam nevstoupíme nebo tu reklamu tam nezadáme," popisuje realitu, které čelí.

Důvody jsou podle něj různé: "Ať už to bylo historicky kvůli poškozenému vztahu s Medeou, kde došlo k tomu, k čemu došlo, anebo tím, že bohužel některé komentáře nebyly šťastné, když to řeknu diplomaticky."

Čermák poukazuje na základní pravidlo byznysu: "Existuje heslo - nekousej do ruky, která tě živí. V tomto okamžiku mohu se domnívat, že toto heslo úplně nebylo dodrženo."

Přesto s bývalým majitelem zůstává v kontaktu: "Jsme v kontaktu, fungujeme, troufám si říct, že vztahy máme dobré, hledáme nějaká další řešení, diskutujeme o nějakých jeho dalších projektech. Já se nezříkám jakékoliv spolupráce s kýmkoliv - jsme velmi pragmatičtí."

Co bylo dřív: kuře nebo vejce?

O příčinách pádu televize má Čermák jasno, i když přiznává složitost situace: "Mirek to zdůvodňuje tou podinvestovaností, tím nedostatkem peněz, ale ono všechno souvisí se vším. Těžko dneska soudit, co bylo dřív - nedostatek peněz, anebo ta programová náplň, která vedla k nedostatku peněz."

Podle jeho analýzy se Soukup dostal do začarovaného kruhu: "Mirek musel točit 13 pořadů, pokud si správně pamatuju, takže se přehltil na té obrazovce a došlo k tomu, k čemu došlo - k odběhu klientů a k tomu, že to spadlo na ty 2-2,5 %."

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video, kde se dozvíte:

1. Jak konkrétně Čermák plánuje návrat erotiky na TV Barrandov a proč věří v tento kontroverzní krok
2. Jaké konkrétní "kostlivce ve skříni" objevil po převzetí televize od Soukupa a jak je řešil
3. S jakými zahraničními investory jedná o dalším financování televizní skupiny a jaké jsou podmínky
4. Proč považuje konkurz za legitimní řešení a kdy ho doporučuje před reorganizací firem
5. Jak vypadá každodenní řízení televize - od ranní kontroly sledovanosti po okamžité finanční výsledky

Exportní strategie Česka není jen o číslech a statistikách. V rozhovoru pro pořad Export na platformě FocusOn vysvětluje náměstek ministra zahraničí Jiří Kozák, proč se diplomacie víc propojuje s byznysem, které trhy jsou pro české firmy nejperspektivnější a jakou roli hrají ambasády, když jde o kontrakty v zahraničí. „Naši lidé na zastupitelských úřadech nejsou v oblecích za sklem. Jsou to spojenci českých podnikatelů,“ říká.

Podle Kozáka musí český export hledat nové trhy – a to nejen v Evropě. „Indo-Pacifik je dnes nejrychleji rostoucí region světa,“ vysvětluje. Česko se proto snaží o aktivnější působení v oblastech, kde jsme se dosud angažovali jen omezeně – jako například ve Vietnamu, Indonésii nebo na Filipínách.

Další obrovskou příležitostí je Afrika. „Je to často podceňovaný kontinent, ale právě tam teď dochází k zásadním investicím. Jsou tam mladé populace, potřeba infrastruktury, zdravotnictví i vzdělání,“ říká. Využití přítomnosti českých firem je podle něj strategické – od dodávek elektřiny až po zdravotní projekty.

Nemocnice z Česka pro Afriku: Jak může vypadat export v praxi

„Není to jen o tom prodat generátor nebo lůžko,“ říká Kozák. Přidaná hodnota exportu vzniká, když firmy spolupracují a vytvoří komplexní řešení. Příkladem jsou nemocnice dodávané do afrických zemí – od stavební části až po technologie a školení místního personálu.

V jednom projektu se spojilo 18 firem, každá dodala část know-how. Výsledkem byl komplexní systém. „Tohle je způsob, jak můžeme konkurovat i větším státům. Nabídneme ucelené řešení, a ne jen jeden výrobek,“ zdůrazňuje.

Exportní balíčky a státní pomoc: Funguje to, když se sladí tempo

České firmy mohou využívat tzv. exportní balíčky – tedy koordinované nabídky, do kterých se zapojují různé instituce: CzechTrade, CzechInvest, banky i pojišťovny. „Když se to dobře nastaví, funguje to. Ale musíme být sladění v čase i v prioritách,“ vysvětluje Kozák.

Zásadní podle něj je, aby diplomaté i firmy hráli v jednom týmu. „Mnohokrát jsem viděl, že když někdo z ambasády pomůže otevřít dveře, celá věc se rozjede. Jinak by to zůstalo v šuplíku,“ říká.

Když věda potká obchod: síla vědecké diplomacie

Moderní export není jen o fyzických produktech. Česko se stále víc opírá o přidanou hodnotu – a tady vstupuje do hry vědecká diplomacie. „Spojili jsme týmy, které pomáhají nejen výzkumným institucím, ale i startupům, které mají co nabídnout,“ popisuje Kozák.

Význam má i spolupráce univerzit a firem. „Na ambasádách máme lidi, kteří dokážou napojit akademickou sféru na průmysl. Vznikají díky tomu inovační mosty, které mají obchodní potenciál,“ říká.

Zastupitelské úřady jako první spojka pro exportéra

Kozák upozorňuje, že ambasády by měly být první místo, kam se exportér obrací. „Naši lidé jsou připravení pomoct – od základní analýzy trhu až po napojení firmy na relevantní kontakty,“ říká.

Zároveň přiznává, že v minulosti to tak vždy nefungovalo. „Museli jsme změnit přístup. Nejde jen o formality – musíme přinést konkrétní výstupy,“ říká. Dnes jsou podle něj diplomaté často i krizoví manažeři – pomáhají řešit problémy s celními bariérami nebo zadrženým zbožím.

Celý rozhovor si můžete poslechnout jako video nebo podcast:

5 věcí, které se dozvíte pouze z podcastu:

1. Co konkrétně obnáší projekt nemocnic pro Afriku?
2. Jak se česká diplomacie mění směrem k aktivnímu přístupu?
3. Jak funguje vědecká diplomacie a kdo ji může využít?
4. Co by měl udělat exportér jako první, když chce do ciziny?
5. Proč je někdy jedna věta ambasadora důležitější než celý obchodní plán?

Nákup nemovitosti už dávno není samozřejmostí. Ceny bytů a domů v atraktivních lokalitách opět rostou a situace se podle Hendrika Meyera, ředitele realitní skupiny EHS - European Housing Services (do níž patří mimo jiné Bezrealitky a Maxima Reality), v příštích letech výrazně nezlepší. V rozhovoru pro pořad On The Ground na platformě FocusOn popisuje stagnující výstavbu, rostoucí investiční zájem i proměnu v přístupu Čechů k vlastnictví. Varuje, že kdo čeká na ideální moment ke koupi, ten se ho možná nikdy nedočká.

Realitní skupina EHS aktuálně expanduje na západní trhy. A zatímco se české domácnosti potýkají s obtížnou dostupností bydlení, její platformy dál rostou. Meyer popisuje, jak Češi zvládají řešit realitní transakce online, proč se z trhu vytratila střední třída a jak bude bydlení vypadat za deset let.

Ceny znovu rostou, výstavba nepomáhá

Za poslední rok vzrostly ceny nemovitostí v České republice v průměru o 10 procent. Podle Meyera se trh po několikaleté stagnaci opět probouzí. „Ceny poslední dva až tři roky stagnovaly, ale nyní začínají znovu růst. Pokud má někdo připravené finance, měl by se do toho pustit. Čekat na ideální moment často znamená, že člověk promarní šanci,“ uvedl v rozhovoru.

Situace je podle něj podobná ve všech evropských metropolích. Nejde totiž jen o ceny, ale také o obecný trend migrace do měst a nedostatečné kapacity stavebního sektoru. „Jediné, co opravdu pomůže, je výrazně víc stavět tam, kde lidé chtějí žít. Ale to se v současnosti neděje ani v Praze, ani v Mnichově, Kolíně nebo Berlíně,“ dodává.

Nedostupnost tlačí střední třídu mimo trh

Zájem o vlastní bydlení zůstává vysoký, ale možnost ho skutečně získat má čím dál méně lidí. „Je pravda, že už i střední třída má problém dosáhnout na hypotéku a odpovídající byt. Hodně lidí spoléhá na dědictví nebo již nějaký byt vlastní, třeba starší. Nové hypotéky se dnes často berou jen částečně – na doplnění financí,“ říká Meyer.

Zatímco dříve bylo běžné, že si mladý člověk po absolvování zkušební doby bral úvěr, dnes to většinou není možné. „V Německu to byla realita už před lety. Lidé tam získají vlastní bydlení většinou jen dědictvím, nebo prodejem jiné nemovitosti. Tady se ten trend začíná opakovat,“ upozorňuje.

Nájem jako nová norma?

S klesající dostupností bydlení roste tlak na změnu myšlení. Zatímco v Německu žije zhruba polovina populace v nájmu, v Česku je nájemní bydlení stále vnímáno jako selhání. To by se podle Meyera mohlo v budoucnu změnit. „Během let se možná dostaneme do podobného nastavení jako v Německu. Lidé budou bydlet v nájmu a peníze raději využijí jinak – třeba na cestování,“ popisuje.

Flexibilita, možnost snadno měnit lokalitu kvůli práci, nebo zvolit větší byt v jiné části města, může podle něj být stejně atraktivní jako vlastnictví. „Mladí lidé jsou zvyklí sdílet auta, koloběžky, spolubydlení. Nájem jim nebude připadat nenormální,“ dodává.

Investice? Nejlépe malý byt ve městě

Pokud dnes člověk přemýšlí o investici do nemovitosti, měl by podle Meyera vsadit na jistotu. „Byt o velikosti 2+kk v dobré lokalitě se vždy snadno pronajme. Dá se koupit za tržní cenu a částečně splácet hypotéku z nájmu,“ říká. Důležitá je ale cena, především ve srovnání s lokalitou.

V Praze jsou ceny za metr čtvereční běžně nad hranicí 100 tisíc korun, výjimkou nejsou ani nabídky za 150 tisíc. Podle Meyera je klíčové vědět, jaká je tržní cena_. „Na Bezrealitky máme online odhad. Pokud je cena adekvátní, má smysl o nemovitosti uvažovat. Pokud je mimo realitu, je lepší odejít_,“ dodává.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

Co se v podcastu dozvíte navíc?

1. Jaký je rozdíl mezi německým a českým klientem na trhu s nemovitostmi?
2. Jak přesně funguje služba, kdy EHS dočasně koupí byt za klienta?
3. Proč Hendrik Meyer investoval do apartmánu v Albánii a jak se mu to vyplatilo?
4. Jak se vyvíjí chování Čechů při vyjednávání o ceně nemovitosti?
5. Jakou roli hrají technologie?

Jiří Basl prošel během kariéry u policie i armády nejnebezpečnějšími situacemi. Dnes svoje zkušenosti předává učitelům, zdravotníkům a zaměstnancům firem. V rozhovoru pro podcast Přežít s Amarem Ibrahimem na platformě FocusOn popisuje, proč nestačí teoretická příprava, jak vypadá realistický výcvik a proč by měl být předmět osobní bezpečnosti součástí školní výuky.

Začínal v divoké Praze devadesátých let, kdy každá druhá šichta znamenala útoky, střelbu a bodání. Později se stal instruktorem speciálních jednotek, policejním vyjednavačem a nakonec metodikem pro speciální jednotky na policejním prezidiu. Jiří Basl má za sebou i dramatické zkušenosti z Afghánistánu, kde přežil čtyřhodinový útok Talibanu na hotel. Dnes všechny tyto poznatky využívá při školení měkkých cílů.

Když se teorie střetne s realitou

„Jeden průšvih je, že teorie vám nepomůže. Příručka vám řekne zachovejte klid, jednejte rychle. Jak se vždycky ptám - ukažte mi prosím nějaký mechanismus, jak to funguje," vysvětluje Basl zásadní problém současné přípravy na krizové situace.

Podle jeho zkušeností je klíčové překonat propast mezi vědomým jednáním a automatickou stresovou reakcí. „Musí to být velmi praktické. Druhá věc je rozbít některé mýty a představy těch lidí. Jsou to lidé, kteří mají představy hodně deformované filmovou tvorbou. Teprve když přijdeme a ukážeme reálné situace, ukážeme spoustu videí a příběhů, začneme náš výcvik, který je hlavně o praktických ukázkách a simulacích, tak teprve pochopí rozdíl mezi představou a realitou."

Když se objeví muž se sekerou na rodičovské schůzce

Basl pracuje s autentickými případy ze škol a institucí. Jedním z nich je příběh učitelky, kterou navštívil na rodičovské schůzce neočekávaný host.

„Na rodičovskou schůzku přišel jeden z rodičů - takový vousatý, statný pán, v ruce měl sekeru a přišel, sednul si do poslední lavice a neřekl ani slovo. Sedí vám tam člověk se sekerou a kouká na vás. Co dělat?" popisuje reálnou situace Basl.

Učitelka se zachovala příkladně - autenticky sdělila ostatním rodičům, že musí pro seznam, odešla, zavolala policii a nevyvolala paniku. „Policie provedla služební zákrok. Pán vytáhl z kapsy účtenku z OBI a řekl, že už by to nestihl do OBI si koupit sekeru, že asi chápe, že to neudělal úplně fajn."

Problém s pseudoodborníky

Basl kritizuje nárůst firem a „expertů" bez odpovídajících zkušeností: „Vyrojilo se spousta firem a odborníků. Všichni bojovali v Izraeli, všichni brali rukojmí a teď přijdou do školy a první, co ukážou - takhle se odzbrojuje nebezpečný pachatel."

Namísto toho se zaměřuje na běžnější situace: „Potřebuji připravit lidi na nebezpečné situace, které jsou běžnější. Verbální agrese, učit je vyhodnotit situaci, nepodcenit ji a vědět, jak reagovat. Nejenom jak reagovat sám, ale máte tam třeba děti - jak zvládnout děti? Ty jsou emocionální houby."

Afghánský peklo jako životní lekce

Nejdramatičtější zkušenost prožil Basl v Afghánistánu během útoku na hotel: „Bylo to čtyřhodinové peklo. Útok začal klasicky výbuchem několika kilo výbušnin, granáty vyřadili místní ochranku a pak klasický aktivní útok několika útočníků, kteří zabíjeli každého, koho potkali."

Tato zkušenost mu ukázala, jak může selhat i dokonalá příprava: „Můžete mít přípravu dokonalou, máte tři náhradní trasy útěku. Jedna nefungovala, protože byla zbořená, druhá se těžce bojovala, třetí zabarikádovaná řetězy. Příručka říká nikdy nepoužívejte výtah k nouzové evakuaci - jediný výtah byl možný způsob, jak odejít."

Celý rozhovor si můžeš pustit jako podcast nebo video, kde se dozvíš:

1. Jak probíhají realistické simulace útoků s využitím kaskadérů a speciálních efektů
2. Proč je lepší říkat "pravděpodobně jde o cvičení" než "teď je to doopravdy"
3. Jak funguje varovný systém ve školách a proč nestačí SMS zprávy
4. Jaké jsou nejčastější chyby při evakuaci a proč může být nebezpečné utíkat rovnou ven
5. Proč "kopnutí mezi nohy" nefunguje a jaké jsou reálné možnosti sebeobrany

Analytička Olívia Lacenová z Wonderinterest předpovídá v rozhovoru pro ElektroDrive, že přechod na elektromobilitu dramaticky změní trh práce i náš vztah k autům. Kdo si nenajde nové místo v bateriovém řetězci, skončí. A auta budeme spíš sdílet než vlastnit.

Elektromobilita má smysl i při fosilní energii

"Elektromobily budou vždy produkovat méně CO2 než automobily se spalovacími motory," začíná Lacenová svou analýzu. "Doprava tvoří asi 20 % celkových emisí CO2, z toho 75 % připadá na silniční dopravu se spalovacími motory."

Klíčové je, že "elektromobil na rozdíl od spalovacích motorů při své činnosti nevyrábí emise CO2. Za každých okolností, ať už je energie z fosilních paliv nebo z obnovitelných zdrojů, bude elektromobil během svého životního cyklu ekologičtější."

Budoucnost je čistší automaticky

"Elektromobily, které dnes jezdí na 'špinavější' fosilní energii, budou za pár let čistější bez nutnosti vozidlo měnit," vysvětluje analytička. "Na rozdíl od spalovacích motorů, které by se musely přestavovat."

Konkrétní čísla jsou optimistická: "Elektromobily vyrobené v roce 2020 jsou o 30 % 'špinavější' než ty, které už budou jezdit v roce 2030, díky čistší energii a lepším bateriím."

Ceny jako hlavní překážka

"Ceny elektromobilů jsou o 30 až 90 % vyšší než u klasických aut se spalovacím motorem," identifikuje Lacenová hlavní problém. "Nabídka je soustředěna hlavně na zákazníky ze střední a vyšší vrstvy."

Naděje přichází z Číny: "Čínská společnost BYD představila nový elektromobil, který začíná na 23 tisíc eur - je to malé kompaktní autíčko typu Smart pro městskou dopravu."

Jan Dedek z AAA Auto doplňuje pozitivní zprávy ze sekundárního trhu: "Teslu člověk koupí od 450 tisíc a nejmenší vozítka jako Citroen C-Zero či Volkswagen e-Up se dají koupit už od 250 tisíc, což je konkurenceschopné vzhledem k nižším servisním nákladům."

Tesla ztrácí politickou neutralitu

Významným tématem je změna vnímání Tesly. "Tesla se stala synonymem vyjádření politického názoru," vysvětluje Lacenová. "Kvůli angažovanosti Elona Muska v politice hodně lidí začalo Tesly prodávat i pod cenu, aby se od toho distancovalo."

Čísla jsou alarmující: "V Kalifornii za první čtvrtletí 2025 klesl prodej o 21 %, ale i tak je to kolem 38 tisíc kusů. Pro srovnání - BMW nebo Mercedes má kolem 5,5-6 tisíc kusů."

"Nejostřeji je to v Americe - prodeje klesají v demokratických státech, naopak tam, kde byl zvolen Trump, prodeje stoupaly," doplňuje expertka.

Infrastruktura: Když kuře předbíhá vejce

"Od roku 2017 do 2023 rostl počet elektromobilů 18násobně, zatímco infrastruktura jen 6násobným tempem," uvádí znepokojivé číslo Lacenová. "Počet nabíjecích bodů na jednotlivé elektromobily je nižší."

Evropská unie má podle hlavní analytičky Wonderinterest ambiciózní plány: "Do roku 2035 chce vybudovat 3,5 milionu nabíjecích stanic, což znamená 7900 stanic týdně. Momentálně se daří vybudovat 18 tisíc týdně."

"Evropské sdružení elektromobility tvrdí, že by bylo třeba 8,8 milionu nabíjecích stanic - tedy 23 tisíc denně. Jsme v deficitu o 250 tisíc a deficit stále roste," říká Lacenová.

"Největší zastoupení mají Francie, Německo a Holandsko - 61 % všech nabíjecích stanic EU, ale pokrývají jen 20 % území. Zbývající státy mají 29 % stanic na 80 % území,“ dodává analytička.

Jan Dedek poukazuje na paradox: "Utilizace nabíjecích stanic je mezi 4-8 %, takže z pohledu soukromého kapitálu nemá smysl stavět další, dokud nestoupne alespoň na 20 %."

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video: 

1. Elektromobilita je nevratná cesta - i při fosilní energii jsou elektromobily ekologičtější a automaticky se budou zlepšovat s čistší energií
2. Čínská dominance je realita - 60 % elektromobilů a 80 % baterií z Číny, evropské pokusy o nezávislost selhávají
3. Infrastruktura dramaticky zaostává - elektromobily rostou 18krát rychleji než nabíjecí síť, deficit stále narůstá
4. Sociální dopad bude obrovský - 13 milionů ztracených pracovních míst vs. 12 milionů nových, nutná masivní rekvalifikace

Martin Pecina, bývalý dvojnásobný ministr a současný podnikatel, v rozhovoru pro pořad Průmyslová zóna Pavla Janečka na platformě FocusOn.cz odhaluje, jak ideologická energetická politika vede k nevyhnutelným blackoutům, proč česká diplomacie škodí vlastním firmám a jak vidí budoucnost průmyslu i politiky.

Energetická koncepce: Od realismu k ideologii

Pecina vzpomíná na svůj příchod na ministerstvo průmyslu v roce 2003, kdy jej tehdejší ministr Jiří Rusnok pověřil vytvořením nové energetické koncepce. "Rusnokovi se nelíbila ta evropská koncepce, která říkala, že máme být efektivní, máme se mít všichni rádi a radovat se, jak jsme zelení," vysvětluje Pecina motivaci pro změnu.

Výsledná koncepce byla postavena na pragmatických základech: "Hlavně domácí zdroje elektřiny, zdroje z bezpečných teritorií - bezpečnost dodávek je důležitá. Obnovitelné zdroje jako doplněk."

Klíčovými body byly "částečné prolomení limitů těžby hnědého uhlí, intenzivní dostavba jádra - třetí blok Temelínu a výměna čtyř bloků v Dukovanech za dva velké, plus pokračování těžby do roku 2070."

Ideologický obrat s katastrofálními důsledky

Po odchodu Rusnoka a Peciny došlo k dramatickému obratu. "Po mně přišli náměstci, kteří udělali novou koncepci - že máme být efektivní, mít se rádi a být zelení, poslouchat direktivy z Bruselu," kritizuje Pecina současný stav.

"Dneska energetická koncepce žádný rozpor neřeší. Koncepce má řešit nějaký rozpor, ale když říkáš, že máme mít vysokou efektivitu, tak to je jasné."

Důsledky jsou podle Peciny alarmující: "Za 20 let se dostáváme do stavu, že je technicky nevyhnutelné, že v Evropě začnou nastávat kolizní situace, jak nastala ve Španělsku."

Moderátor Pavel Janeček doplňuje aktuální kontext: "Předseda představenstva ČEZu říkal, že pokud energetická tranzice nebude udělána dobře, už v roce 2027 nám bude chybět několik desítek hodin elektrické energie, protože nebude odkud dovézt."

Ocelářství: Ztracená šance na průmyslovou mocnost

Pecina odhaluje alarmující fakta o české ocelářské výrobě. "Když jsem přišel na ministerstvo, vyrábělo se v České republice 12 milionů tun, ale při vstupu do EU jsme se zavázali, že budeme vyrábět 6 milionů tun."

Janeček přidává ironickou poznámku: "6 milionů vyrábí Bangladéš za minulý rok - to je přesné číslo."

"Kvůli tomu se zavíraly Vysoké Pece ve Vítkovicích," vysvětluje Pecina. "Založil se podnik Vysoké Pece Ostrava, kde byly ty z Nové Huti, a do Vítkovic se to mělo převážet."

Český ocelářský podnik - zmeškané příležitosti

Koncept českého ocelářského podniku mohl podle Peciny vytvořit "obrovskou průmyslovou základnu na území České republiky," podobně jako Poláci s Orlenem. "Mittal to napodobil a v Evropě toho koupil dost - v Polsku, Německu, Lucembursku, Belgii, má Rumunsko, Kazachstán."

Problém vidí v nedostatečných investicích: "V Třinci modernizují, vyrábí nejkvalitnější plechy pro automobilový a vojenský průmysl. Bohužel v ArcelorMittalu v Nové Huti k těm investicím nedošlo."

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video: 

1. Energetická katastrofa je nevyhnutelná - 20 let ideologické politiky místo pragmatické energetické koncepce vede k technicky nevyhnutelným blackoutům a nedostatku elektřiny už v roce 2027
2. Diplomatické selhání ničí český průmysl - Cesty na Tchaj-wan korelují s propadem prodejů Škodovky v Číně, zatímco konkurenční země získávají čínské investice
3. Partnerský model podnikání funguje - WCL Group dosahuje obratu 2,3 miliardy s 500 zaměstnanci díky motivaci managementu vlastnickými podíly a expanzi do teritorií bez západní konkurence
4. Byrokratické peklo dusí firmy - Od GDPR po ESG směrnice - firmy musí najímat lidi jen na sledování, kdo jezdí na elektrickém kole, místo produktivní práce
5. Politická změna je nevyhnutelná - Propaganda je podle bývalého ministra horší než za komunistů, ale změna přijde zvenku podobně jako perestrojka, signály už jsou vidět v sousedních zemích