Československý stát vznikl 28. října 1918. Mohlo by se zdát, že to byla pečlivě připravená velkolepá událost, ale skutečnost je zcela jiná. O přesném datu rozhodly náhoda a omyl. Na začátku celého nedorozumění byla nóta ministra zahraniční Gyuly Andrássyho, která reagovala na představy amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Jakou roli v tom sehrál jistý novinový článek, odhaluje pořad Jak to bylo doopravdy.

„Černý pátek“ je sousloví, které upozorňuje na mimořádné snížení cen. Ironií ale je, že původní černý pátek v historii nastartoval období, které končilo velmi tragicky. „V pondělí 21. října 1929 telegrafické pásky poprvé nezvládly příval jóbových zpráv a pak už nestačily vůbec,“ popisuje britský historik a publicista Paul Johnson ve svých Dějinách 20. století. Byla to jen ekonomická tragédie? (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2019.)

Po řadu desetiletí provázely nejen děti loutky Spejbla, Hurvínka a Máničky. Jejich popularita pramenila ze slovních hříček a úsměvných skečů. Divadlo obecně hrálo v naší historii důležitou roli. Jeho významu porozuměli jezuité stejně jako obrozenci. Ovšem málokdo si uvědomoval, že sdělovat „vyšší myšlenky“ může i divadlo loutkové. Pro nacisty bylo překvapivé, že je třeba zasáhnouti i proti zdánlivě nepolitickým loutkám, říká v Jak to bylo doopravdy historička Pavla Plachá.

Žonglování se slovy „cenzura“ nebo „svoboda médií“ je v současnosti všudypřítomné, i když žádná státní cenzura, která by nařizovala, o čem se smí psát nebo vysílat, neexistuje. Lidé žijící v komunistickém Československu ale cenzuru a sdělovací prostředky řízené KSČ zažili na vlastní kůži.

Ženský sport v období první republiky byl do jisté míry na okraji zájmu společnosti, stejně jako tomu bylo v dalších státech. Ženy se přece měly zabývat jinými činnosti. Přesto se objevil mimořádný talent. Zdena Koubková byla dokonce držitelkou světového rekordu. Ale ve sportovní historii jako by neexistovala. (Repríza, v premiéře jste pořad mohli slyšet v roce 2018.)

Kultura byla jednou z prvních oblastí, kde se objevily snahy o „zlidštění“ komunistického režimu. Začalo to proslulou kafkovskou konferencí roku 1963 a symbolickým vyjádřením postojů, stejně jako naděje se stal manifest Dva tisíce slov od Ludvíka Vaculíka z června 1968. Už po srpnové okupaci ale přišel rázný konec období bez cenzury, kdy mohla vznikat řada osobitých děl. „I když projekty v oblasti kultury ještě po nějakou dobu dojížděly,“ říká teatrolog Vladimír Just.

T. G. Masaryk (7. března 1850– 14. září 1937) byl bezpochyby mimořádnou osobností: filozof, pedagog a především politik. Zakladatel Československa a první prezident státu je dodnes inspirací. Jeho mravní integrita je obdivuhodnou, a přece se stal terčem jednoho z mýtů…

Po srpnu 1968 se Československo dostalo do područí okupačních vojsk pod vedením Sovětského svazu a společnost byla ochromená. Následovaly prověrky v podnicích, kádrování, vyhazování z práce, sociální nejistota, návrat cenzury i autocenzury, další vlna emigrace a především všudypřítomný strach.

Od starověku se lidská společnost snažila definovat lidská práva a občanské svobody jako univerzální právní ochranu všech lidí. Pomyslnou tečkou byl prosinec 1948, kdy Valné shromáždění OSN přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Ta platila na Západě: lidé mohli cestovat, kam chtěli, stejně tak studovat, demonstrovat, získávat informace bez cenzury a žít v právním státě. Jinak tomu bylo ve státech, kde vládli komunisté. Přestože i oni tvrdili, že lidská práva dodržují.

Helsinky se 1. srpna 1975 staly centrem pozornosti. Sjeli se tam představitelé 35 států, aby podepsali závěrečný dokument probíhající Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Cesta k ní trvala 20 let a souvisela s mezinárodními poměry nastolenými po skončení druhé světové války. Výsledky konference se ale nakonec staly klíčovými pro vnitrostátní poměry ve východním komunistickém bloku. „Zápaďácký blábol“ tak vstoupil do dějin Československa.