Hráli spolu v Divadle Bez zábradlí 27 let. Karel Heřmánek byl jeho ředitel a navíc ještě vynikající herec, který zazářil například ve filmech Smrt krásných srnců nebo v pohádce S čerty nejsou žerty. Josef Carda šel od JAMU v jeho stopách přes stejná divadelní angažmá. V čem byl Karel Heřmánek inspirativní, čím Josefa Cardu překvapoval a co bylo jeho typické poznávací znamení? Nejen to prozradí další Úžasné životy.

Módní kritička a publicistka Františka Čížková docházela k návrhářce Liběně Rochové pravidelně na přehlídky. Obě spojovala vášeň pro originalitu, kvalitní řemeslo a odvaha jít vlastní cestou. Liběna Rochová vzpomíná, jak se jejich společný tvůrčí zájem v sedmdesátých letech postupně vyvinul do vzájemného dlouholetého přátelství.

Na uznávaného učitele, hudebníka a propagátora lidových písní vzpomíná herečka, která se s ním seznámila díky představení Ententýky. Dojde nejen na úsměvné zážitky, ale i na jedinečnost jeho osobnosti. „Jeho průvodním rysem byla neskutečná laskavost, dobrota a smysl pro humor. A kdykoliv si zavřu oči a vyslovím jméno Pavla Jurkoviče, pokaždé se mi v duši rozhostí krásný klid a úsměv. Byl to člověk, který obohatil můj život,“ říká v Úžasných životech Taťjna Medvecká.

Mim a klaun. To není povolání ani role, ale stav mysli. Takové bylo motto mima, klauna, mluvícího herce a bluesmana Borise Hybnera. „Poprvé jsme se setkali u přijímaček na katedru nonverbálního divadla na pražské HAMU,“ vzpomíná v dokumentu Radim Vizváry. „Už tam se ukázala jeho hravá povaha.“ Hybner měl za sebou spoustu vzletů i pádů. A právě díky nim mohl být svým studentům oporou. Pomohl jim uvědomit si, že vlastní traumata a neúspěchy mohou přetavit v umělecký tvar.

„Světák i ušlápnutý člověk v jednom. To byl typ, který Oldřicha Nového provázel celým životem. Ať už v operetě Mam'zelle Nitouche nebo v jeho nejslavnější filmové roli ve snímku Kristián,“ připomíná Pavel Bár Nového nejen jako hvězdu stříbrného plátna, ale i jako průkopníka hudební komedie na divadle. Jako divadelnímu řediteli se mu s ní podařilo prosadit i v silné konkurenci blízkého divadla Vlasty Buriana a Osvobozeného divadla, dokud v roce 1948 divadlo neodevzdal státu…

„Poprvé jsem Filipa poznal v roce 1979 na Jazzových dnech. Tenkrát v Lucerně přišel mladej kluk, co mě naprosto ohromil svým nasazením. Dal do piana všechno,“ vzpomíná v dokumentu Václav Koubek. Stejně jako Topolova zapálená interpretace vlastní tvorby pojila jej s Václavem Koubkem i společná vášeň pro pití. „V tý době jsme měli všichni strach a alkohol pomáhal se ho zbavit, až se to stalo normou. Alkohol byl znak protestu,“ uvažuje Koubek o rysech undergroundové scény.

Bořek Šípek byl podle ředitelky Designbloku Jany Zielinski jednou z největších osobností světového designu. Vzpomíná na něj jako na renesančního, inteligentního ale především vřelého člověka. Scházeli se nejčastěji v jeho již neexistující restauraci Arzenal, kde při jeho pravidelném jetlagu popíjel zelený čaj.

Divadelní, filmová a televizní herečka, ale především noblesní dáma s vytříbeným smyslem pro humor. Excelovala například v představení Kočičí hra nebo Matka Kuráž. Diváci si ji zamilovali i díky seriálům Taková normální rodinka nebo Nemocnice na kraji města. Její zralé herectví ovšem zastavila srdeční příhoda, které v 62 letech podlehla. Na úžasnou ženu v cyklu Úžasné životy zavzpomíná režisér Hynek Bočan.

Spisovatel Ota Pavel se zapsal do srdcí mnoha čtenářů a také rozhlasových posluchačů. Nejen, že je autorem slavných titulů, jako třeba Zlatí úhoři, Povedený tatínek a já nebo Smrt krásných srnců, ale byl také rozhlasovým sportovním reportérem. Jak osobní setkání s Otou Pavlem ovlivnilo spisovatelku Slávku Kopeckou a jaká poučení si do své vlastní tvorby odnesla? Spojoval je Buštěhrad u Kladna. Místo, kde oba prožili dětství a mládí.