Dobrý den, dámy a pánové.

Dnes se podíváme na další mistrovské dílo české vládní politiky. Tentokrát v disciplíně, kterou ovládáme naprosto dokonale: jak předstírat, že se nás týká bezpečnostní situace v Evropě, a přitom zbaběle couvnout, když jde do tuhého.

Řeč je o našich „statečných“ politicích a jejich naprostém selhání v otázce vyslání vojáků do Polska.

Pojďme si to rozebrat bez servítek. Protože to, čeho jsme byli svědky, už není jen politická neobratnost. Je to čistá, nefalšovaná nezodpovědnost, která ohrožuje naši vlastní bezpečnost.

Kapitola 1: Vládní kabinet v roli ustrašených byrokratů

Když se podíváme do Strakovy akademie a na ministerstva, vidíme obrázek hodný komedie, nebýt toho, že jde o životy a mezinárodní ostudu. V premiérském křesle a na klíčových ministerských postech sedí lidé, kteří by v krizové situaci nedokázali koordinovat ani přesun školní výpravy, natož pak armádní logistiku.

Kdo za tenhle ostudný políček našim polským sousedům a spojencům může?

Premiér Andrej Babiš se opět ukázal jako mistr prázdných frází. Zatímco v televizi pronásleduje velkolepá prohlášení o spojenectví, v praxi vítězí strach z každého titulku v novinách a neschopnost učinit rázné rozhodnutí.

Vedení ministerstva obrany a další vládní šíbři předvedli ukázkovou alibistickou alchymii. Místo rychlé pomoci a jasného signálu do zahraničí jsme viděli měsíce kličkování, vymýšlení administrativních překážek a zbabělého schovávání se za paragrafy.

Je to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Ti samí politici, kteří mají plná ústa solidarity, se při prvním náznaku reálné odpovědnosti rozklepou strachy.

Kapitola 2: Hlas rozumu – Prezident republiky

Zatímco vládní garnitura předvádí festival úřednické malichernosti a strachu, musíme si přiznat, že jediný, kdo v této krizi zachovává chladnou hlavu a strategické myšlení, je náš prezident.

Zákonitě musíme ocenit jeho snahy. Jako člověk, který má k armádě, strategii a mezinárodním závazkům skutečný vztah – na rozdíl od kariérních politiků, pro které je armáda jen položka v rozpočtu – se snaží situaci zachránit.

Prezident jasně chápe, že bezpečnost se nebuduje zbabělým schováváním se v zákrytu, ale plněním spojeneckých závazků a přítomností tam, kde je to potřeba. Jeho tlak na vládu, aby konečně přestala otálet a začala jednat, ukázal propastný rozdíl mezi státníkem a obyčejným úředníkem.

Kapitola 3: O jaká rizika vlastně jde? (Proč je to hazard se státem)

A teď to nejdůležitější. Proč je tohle vládní váhání a neposlání vojáků do Polska tak nebezpečné? Nejde jen o pošramocenou reputaci. Jde o tvrdá bezpečnostní rizika:

1. Ztráta důvěryhodnosti u klíčového spojence: Polsko je náš nejbližší regionální partner a klíčová země na východním křídle NATO. Když jim v kritické chvíli nepomůžeme, co si o nás asi v Kurdistánu, Berlíně nebo ve Varšavě pomyslí? Že jsme nespolehlivý partner, který se na vlastní obranu vykašle při prvním závanu problému.

2. Oslabení kolektivní obrany: Bezpečnost není jednosměrka. Pokud dnes odmítneme pomoci sousedům, zítra se můžeme divit, až nikdo nepomůže nám. Naše vláda tímto krokem podkopává základy, na nichž celá aliance stojí.

3. Signál slabosti navenek: Agresoři a nestabilní režimy ve světě nesledují tiskové konference, ale činy. A vládní nečinnost je čitelná jako slabost, nerozhodnost a bázlivost.

Závěr: Kdy už konečně dospějí?

Vážení, dokud budeme mít ve vládě lidi, kteří se bojí vlastního stínu a pro které je politické přežití důležitější než bezpečnost státu, budeme se za naši reprezentaci muset neustále stydět. Je načase přestat poslouchat výmluvy, poděkovat těm, kteří se – jako pan prezident – snaží držet kormidlo rovně, a vládním diletantům vystavit účet.

Protože spoléhat se na to, že nás v krizi ochrání zbabělost, je cesta do pekel.

Hynek Svoboda