V Praze natáčená nová adaptace videoherní klasiky Resident Evil se konečně dostává do kin. Režisér Zach Cregger si sice stihl znepřátelit ty nejhlasitější gamery, a to ještě před tím, než jeho film viděli, ale tím se nenechte zmást. Máme tu před sebou jednu z nejlepších adaptací her, jejíž tvůrci velmi dobře chápou zdrojový materiál.

Petr Uhlík na sebe výrazně upozornil rolí Ladislava Hojera v oceňované sérii Metoda Markovič: Hojer, za kterou získal Českého lva. Od té doby ale jeho filmografie rychle roste a ukazuje, že rozhodně nechce zůstat hercem jedné výrazné role. Potkává se v ní autorské kino, komedie, televizní projekty i divadlo – a s každým z nich přichází trochu jiný způsob herecké práce. V dnešním rozhovoru proto půjdeme hlavně za samotné hraní. Budeme mluvit o tom, kolik je Petr Uhlík ochotný roli obětovat, proč herectví přirovnává k transformaci a šamanismu a co se s hercem děje, když si postavu odnese i z placu domů. Dostaneme se ale také k Vyvolenému, chystané minisérii Hec, komediím Šest gramů a Proč bychom se nezabili nebo připravovanému filmu Kameny. A řeč přijde i na hranici mezi artem a mainstreamem, herecké zlozvyky, komediální timing, režiséry, kteří přesně vědí, co chtějí, i na to, proč by Petr Uhlík jednou rád pracoval s Royem Anderssonem.

Televizní Emmy ovládla hororová komedie Widow’s Bay, která přepsala historické statistiky, Mel Gibson mezitím vysvětluje, že jeho pokračování Umučení Krista nás vezme do pekla, před stvoření světa i mimo planetu Zemi. Tom Holland se díky Spider-Manovi a Odyssee prodral na samotný vrchol hereckých tržeb, český Volklore si veze z Toronta stříbrného studentského Oscara a první reakce na nový Resident Evil naznačují, že Zach Cregger mohl konečně trefit filmovou podobu slavné herní série.

Backrooms dostanou pokračování, Hollywood dál testuje, jak AI šije i přešívá herce, a Spider-Noir končí s několika soškami na triku. K tomu se vrací debata o dalším Matrixu, Luc Besson chystá další sci-fi úlet a Dungeons & Dragons mají scénář k pokračování, jen zatím nikoho, kdo by ho zaplatil.

Po prázdninové pauze jsme zpátky s podcastovou verzí pátečních shrnutí všech filmových a televizních novinek. Netflix ukázal, že miliony lidí ochotně zaplatí i za přednostní zhlédnutí reklamy na GTA VI, zatímco Kojot po letech tahanic konečně vrátil Warnerům úder z pláten kin. Došlo také na spory kolem seriálového Harryho Pottera, návraty několika slavných značek i další vítězné tažení Spideyho a Odyssey.

Kina ještě nejsou mrtvá, Ridley Scott ale možná dělá všechno pro to, aby byla. Martin Mažári a Martin Svoboda tentokrát řeší postapokalyptické Vzhlížet ke hvězdám, dinosaury na předměstí, pochmurnou Smrt Robina Hooda, vesmírné lesby, velmi bolestivou sexuální Očistu i překvapivě povedený Insidious. A na závěr se přesunou k drakům, protože třetí řada Rodu draka podle nich možná konečně ukázala, jak má správně vypadat adaptace George R. R. Martina.

Milan Ondrík patří k hercům, u kterých máte často pocit, že mu roli nestačí jen zahrát – musí ji nejdřív fyzicky prožít. Kvůli svým postavám běhá, boxuje, kvůli Bojovníkovi rok trénuje MMA... ale pak přijde snímek, jako je Otec, ve kterém je herecky možná ještě mnohem náročnější to, co se odehrává uvnitř hrdiny. V rozhovoru si s ním proto Martin Mažári popovídal o tom, proč potřebuje umět věci, které by za něj vlastně mohla vyřešit kamera a střih, jak hledá postavu přes řeč těla, nebo co ze sebe je ještě ochoten svým postavám půjčit. Dostaneme se ale i k tomu, jaké to je hrát skutečného zločince a nesoudit ho, jak si odnesl domů dva pytle plné cen, jak se mu jako Slovákovi hraje v češtině, nebo jestli si už zvykl na to, že se z člověka, kterého kdysi zaskočily limuzíny a červené koberce v Karlových Varech, stala jedna z nejvýraznějších tváří česko-slovenského filmu.

Červenec měl být okurkovou sezonou, místo toho přinesl dva festivaly, rekordní nápor na kina, šestnáctihodinovou antickou báseň Christophera Nolana a Spider-Mana, který vydělává rychleji, než Marvel stíhá renderovat. Martin Mažári a Martin Svoboda se po Varech a Filmovce vracejí do studia, aby probrali párovou terapii s Olivií Wilde, horory o mateřství, české festivalové filmy i otázku, zda může kritika s nulovým hodnocením posloužit jako ten nejlepší marketing.

Před šesti lety jsme s Annou Geislerovou na Letní filmové škole mluvili o životních rolích i o tom, co pro ni znamená herectví. Letos se do Uherského Hradiště vrací jako držitelka Výroční ceny Asociace českých filmových klubů, a byla tak ideální příležitost na náš tehdejší rozhovor navázat. Řeč přišla nejen na to, jak se za šest let proměnil její pohled na vlastní profesi, ale také na filmy Karavan, Pramen a dokument Dvě deci tuše, u něhož se ujala i producentské role. Mluvili jsme o morálně nejednoznačných postavách, důvěře mezi hercem a režisérem, rodinných vzpomínkách, producentské odpovědnosti i o tom, zda dnes vnímá filmovou kritiku jinak než dřív.

Na Letní filmové škole jsme si s oceněným Jiřím Lábusem popovídali o jeho celoživotním vztahu k filmu, divadlu i dabingu. Prozradil, proč se před každou novou rolí stále cítí jako začátečník, proč je dobrá komedie podle něj nejtěžším hereckým žánrem i jak se stalo, že američtí tvůrci při schvalování dabingu nepoznali, že dvě různé postavy namluvil stejný herec. Zavzpomínal také na Arabelu, bezmála padesátiletou spolupráci s Oldřichem Kaiserem, působení ve Studiu Ypsilon a své nejslavnější animované postavy. Připravil Martin Mažári.