„Víte, čí tvář na nás poslední roky odevšad kouká málo? Vladimíra Putina! Pojďme se na něj dívat dvě a půl hodiny v kuse, vždyť kdo by na něco takového neměl chuť!“ Těžko říct, kolik potenciálních diváků a divaček pronese tato slova, když uvidí plakát na Čaroděje z Kremlu, film sledující reálný vzestup profesního špiona optikou fiktivního mistra PR. Někdy to ale holt není o zábavě a pánbůh ví, že té se od Vladimira Vladimiroviče příliš nedočkáme. Což neznamená, že nejde o produktivní zážitek.

A.I. udělala další krok k apokalypse v Hollywoodu, F1 se vrací, Jason Statham objevuje metaúroveň vlastní existence a Stephen King dál úspěšně plní pětiletku. Do toho odchází tichý velikán Robert Duvall, česká kina na chvíli zachraňuje domácí gastro romantika a festivalové horory slibují traumata, za která si dobrovolně zaplatíme.

Hollywood si podává kliku s Prahou, Disney mění královský pár v čele studia a česká kritika rozvířila debatu, která sahá daleko za hranice jednoho filmu. K tomu za sebou máme Super Bowl jako výkladní skříň blockbusterů, nečekaný koncertní hit a jeden literární monument, který se v kinech proměnil v nečekaně sexy drama.

Hudební životopisy dnes zaplavují kina i streamy podobně neodbytně jako televizní kriminálky tuzemský éter. Každý velký umělec si koleduje o vlastní film a Hollywood už dávno nehledá zda, ale jak ho natočit jinak než minule. Tenhle týden to je vidět obzvlášť zřetelně: ambiciózní čtyřfilm o Beatles slibuje bezprecedentní experiment s perspektivou, Michael míří na masové publikum skrze velkolepou, ale uhlazenou poctu králi popu a my si klademe otázku, kde dnes leží hranice mezi autorským gestem a bezpečnou nostalgickou atrakcí. Podíváme se ale taky na chystaný prequel Ramba, tržby filmu tak budovatelského, že by se za něj nemusela stydět ani Třetí říše, a doporučíme si nenápadný malý seriál, o kterém jsme určitě doteď ani nezaslechli.

Leden nám po těžkém startu roku servíruje hlavně adrenalin a existenciální depky: injekci napětí obstarává pokračování 28 let poté v režii Niy DaCosty, kde i bez Dannyho Boylea drží Garlandův scénář laťku vysoko, zatímco comeback Sama Raimiho v hravém SOS připomíná jeho éru Evil Dead a dává Rachel McAdams prostor zazářit. Žánrově neurazí ani Greenland 2, naopak největším zklamáním měsíce je blockbuster Důkaz viny s tápajícím Chrisem Prattem. Temnější polohu ledna pak potvrzuje shakespearovsky laděný Hamnet, bolestný portrét ztráty dítěte, dále Křídla smutku s Benedictem Cumberbatchem a režijní debut Kate Winslet Sbohem, June o umírající mamince. Historické drama Norimberk boduje Russellom Crowem coby Hermannem Göringem i Rami Malekem jako psychiatrem zkoumajícím podstatu zla, byť film lehce naráží na limity režiséra. Útěchu v lidské blízkosti hledáme v podivně něžné Rodině k pronájmu s Brendanem Fraserem i v cynické festivalové senzaci Citová hodnota o rozpadlé umělecké rodině. Seriálově pak potěší návrat do světa ledu a ohně v komorně pojatém Rytíři sedmi království a okrajově se dotýkáme i fenoménu hokejové romance Heated Rivalry

Ralph Fiennes možná prokecl nového Voldemorta, DC si zadělává na další batmanovské dilema, ceny se dál točí kolem stejných favoritů a kina mezitím bojují s jedním z nejslabších lednových období za poslední roky.

Evropské ceny vysílají signály do Ameriky, čeští akademici rozjíždějí lví sezónu, Star Wars mění vedení, Tomb Raider se vrací ve velkém a Warneři sypou do kin jednu premiéru za druhou. A mezitím se řeší, kdo si letos zaslouží Zlatou malinu, proč Avatar nepropadl, proč kvalita neznamená tržby a jestli se dá ještě jednou a jinak vyprávět Frankenstein i Shakespeare.

Sezona cen je tady, a tradičně ji vykopávají problematické a kontroverzní Zlaté glóby, které se letos rozhodly hrát na jistotu a rozdat sošky přesně podle všech očekávání. Mezitím svádí lítý tržební boj Zootropolis s Avatarem, znovu se spekuluje o novém představiteli Jamese Bonda, dalším odchodu Kathleen Kennedy z Lucasfilmu a v prvním traileru se znovu vrací Mumie. Tentokrát ale jinak a o poznání syrověji a brutálněji, než fandové dobrodružných pohádek čekali.

Dvaadvacet let po znepokojivém hororu 28 dní poté se série znovu probouzí, aby připomněla, že žádný jiná zombie svět není tak nepředvídatelný, drsný a podivně živý jako ten, který kdysi nakopli režisér Danny Boyle a scenárista Alex Garland. Loňských 28 let poté ukázalo, že návrat k téhle značce neznamená nostalgii, ale divoké riskování a tonální kotrmelce. Aktuální Chrám z kostí navzdory tvůrčím změnám v tradici pokračuje. Minimálně po obsahové, když už ne i formální stránce.