Milan Ondrík patří k hercům, u kterých máte často pocit, že mu roli nestačí jen zahrát – musí ji nejdřív fyzicky prožít. Kvůli svým postavám běhá, boxuje, kvůli Bojovníkovi rok trénuje MMA... ale pak přijde snímek, jako je Otec, ve kterém je herecky možná ještě mnohem náročnější to, co se odehrává uvnitř hrdiny. V rozhovoru si s ním proto Martin Mažári popovídal o tom, proč potřebuje umět věci, které by za něj vlastně mohla vyřešit kamera a střih, jak hledá postavu přes řeč těla, nebo co ze sebe je ještě ochoten svým postavám půjčit. Dostaneme se ale i k tomu, jaké to je hrát skutečného zločince a nesoudit ho, jak si odnesl domů dva pytle plné cen, jak se mu jako Slovákovi hraje v češtině, nebo jestli si už zvykl na to, že se z člověka, kterého kdysi zaskočily limuzíny a červené koberce v Karlových Varech, stala jedna z nejvýraznějších tváří česko-slovenského filmu.

Červenec měl být okurkovou sezonou, místo toho přinesl dva festivaly, rekordní nápor na kina, šestnáctihodinovou antickou báseň Christophera Nolana a Spider-Mana, který vydělává rychleji, než Marvel stíhá renderovat. Martin Mažári a Martin Svoboda se po Varech a Filmovce vracejí do studia, aby probrali párovou terapii s Olivií Wilde, horory o mateřství, české festivalové filmy i otázku, zda může kritika s nulovým hodnocením posloužit jako ten nejlepší marketing.

Před šesti lety jsme s Annou Geislerovou na Letní filmové škole mluvili o životních rolích i o tom, co pro ni znamená herectví. Letos se do Uherského Hradiště vrací jako držitelka Výroční ceny Asociace českých filmových klubů, a byla tak ideální příležitost na náš tehdejší rozhovor navázat. Řeč přišla nejen na to, jak se za šest let proměnil její pohled na vlastní profesi, ale také na filmy Karavan, Pramen a dokument Dvě deci tuše, u něhož se ujala i producentské role. Mluvili jsme o morálně nejednoznačných postavách, důvěře mezi hercem a režisérem, rodinných vzpomínkách, producentské odpovědnosti i o tom, zda dnes vnímá filmovou kritiku jinak než dřív.

Na Letní filmové škole jsme si s oceněným Jiřím Lábusem popovídali o jeho celoživotním vztahu k filmu, divadlu i dabingu. Prozradil, proč se před každou novou rolí stále cítí jako začátečník, proč je dobrá komedie podle něj nejtěžším hereckým žánrem i jak se stalo, že američtí tvůrci při schvalování dabingu nepoznali, že dvě různé postavy namluvil stejný herec. Zavzpomínal také na Arabelu, bezmála padesátiletou spolupráci s Oldřichem Kaiserem, působení ve Studiu Ypsilon a své nejslavnější animované postavy. Připravil Martin Mažári.

Tak už to je tu... Odyssea Christophera Nolana, adaptace epické básně, jež je jedním ze základů takzvaného západního kánonu. Projekt natočený komplet na IMAX kamery, který si automaticky nárokuje stěžejní pozici v dějinách kinematografie. Protože pokud nejsou filmy Christophera Nolana nejdůležitější, jaké být mohou, tak nejsou vůbec ničím. Stojí výsledek za všechno to haló?

Říká se, že život dává smysl až zpětně. Jaké je dočkat se vlastního filmového portrétu, který mapuje padesát let vašeho života? Co vlastně s vámi udělá, když vás kamera sleduje roky a postupně z jednotlivých situací skládá váš filmový obraz, který nikdo dopředu neumí přesně naplánovat? Časosběr patří k nejpozoruhodnějším dokumentárním metodám, a nikdo není povolanější o něm promluvit než režisérka Helena Třeštíková. Spolu s ní a protagonistkou jejího nejnovějšího filmu, zpěvačkou Bárou Basikovou, si v našem podcastu Martin Mažári povídal o tom, jak se takový film rodí, co všechno při něm nelze kontrolovat, jak náročné je po letech vybírat z nasbíraného materiálu to podstatné a jak zvláštní může být pro samotného protagonistu sledovat vlastní minulost s odstupem času. Na příkladu nového dokumentu o Báře Basikové, který se divákům představí mj. na nadcházejícím karlovarském festivalu, tak otevírají mnohem širší debatu o autenticitě, paměti a o tom, co všechno zpětně dokáže o člověku odhalit kamera. Do distribuce výsledek vstoupí 17. září.

Nový film Šimona Holého Chica Checa vstupuje do hlavní soutěže Karlovarského festivalu a s ním i příběh, který v českém filmu otevírá svět dragu, queer identity, rodinných vztahů i maloměstského prostředí. Hostem našeho podcastu se tak stal Jan Cina, představitel Lukáše, který se ve filmu vrací domů jako drag performer a musí znovu potkat nejen svou mámu v podání Pavly Tomicové, ale i místo, kde se všichni znají a každý má pocit, že může mluvit do života druhých. Jak si herec z filmu odnesl vlastní dragové alter-ego a co mu drag vlastně přináší? Kam se podle něj posouvají queer témata a postavy v českém filmu? A čím Šimon Holý podle něj víří tuzemské filmové vody?

Šesté letošní Filmové Martini vznikalo v lehce předvarském deliriu. Než se ale definitivně přesuneme na kolonádu, bylo třeba probrat všechno, co nám poslední týdny nadělily: comeback Armieho Hammera, který by za normálních okolností nikdo rozumný jako comeback neoznačil, bojkot A24, hračkové blockbustery, jeden rozpolcený Spielbergův dinosauří exponát a také otázku, jestli je lepší Spider-Noira sledovat barevně, černobíle, nebo vůbec.

V uplynulém týdnu se nám poprvé plnohodnotně představil pátý díl Shreka ve svém novém, moderně animovaném kabátku. Internet si samozřejmě teprve zvyká, má na to ale přes rok čas. Díky úspěchu Backrooms začíná Hollywood dolovat nápady na Redditu, George Miller hodlá mermomocí dokončit svou ságu o Šíleném Maxovi a konečně padla i první klapka na chystaném pokračování Batmana.

Znova, a pravděpodobně ne naposledy, si povíme o astronomickém úspěchu hororového hitu Posedlost. O filmu jsme zatím téměř bezvýhradně jen básnili, bohužel ale vychází na povrch i spory o tom, kdo všechno má na obří balík peněz z kin vlastně nárok. Ridley Scott a Glenn Close dostanou za své letité kariéry čestné Oscary, nový Spider-Man čelí hackerskému útoku a Vládci vesmíru kina ovládnout nedokázali.