Na přelomu milénia jsem v jednom kurzu němčiny v Goethe Institutu měla takového postaršího lektora, který se, Němec ze Západu, mimořádně zajímal o východoevropské země. Jednou mi řekl, že Čechy jsou zvláštní v tom, že se tam krajina změní po každých pěti kilometrech. Vážila jsem si ho, nebylo vůbec samozřejmé, aby se v té době transformace někdo ze Západu zajímal s takovou sympatií o naše postkomunistické země.

Nedávno jsem se znovu vydal na místo, kde jsem strávil dětství, na Malvazinky, do Xaveriovy ulice. Když jsem byl malý, kvetly tam v tuto dobu červené hlohy, typické pro tu ulici, pojmenovanou po Arbesovu romanetu, které do těchto míst umístilo hledání tajemného pokladu.

Nacházím si kout v zahradě, kam svítí slunce a přitom je chráněno několika keři. Periferní pohyb jejich šťavnatých dlanitých listů v slabém větru, vůně pryskyřice z blízkých borovic, ševel větví a zpěv ptáků, to jsou ideální kulisy dopoledního bloumání nad stránkami několika knih.

Vítězství Jana Antonína Pitínského v nejprestižnější české literární ceně Magnesia Litera čekal asi málokdo. Za svůj triumf mezi prozaiky může děkovat odborné porotě a především pak tomu, že spisovatel Miroslav Hlaučo se svými Letnicemi vyhrál jak cenu pro nejlepší debut, tak také Knihu roku a stal se nejviditelnější postavou večera na Nové scéně Národního divadla.

V souvislosti se smrtí papeže Františka, velkého svědka evangelia v naší době, odvysílala Česká televize rozhovor s filosofkou Terezou Matějčkovou, věnovaný jeho osobnosti i širším náboženským otázkám. Mimo jiné v něm zaznělo, že „náboženství je o poslušnosti a disciplíně“.

Drobná stříbrovlasá žena ve sportovním rozdává na jedné z hlavních tříd amerického Bostonu úsměvy a podpisy. Je den před bostonským maratonem. Světově proslulým závodem nejen pro dobu svého trvání – příští rok se poběží už po sto třicáté – nebo pro unikátní atmosféru na trati.

Je neděle ráno, v Mikulově nad svatým Kopečkem se honí mračna. Zatímco slunce člověka vytahuje ven do světa, oblaka ho upomínají na jeho vnitřní život – nestálý, plný přeskupování, jen místy provázený nečekanými údery světla vmezeřenými mezi mraky. Konečně mám chvíli, abych se zastavil u odchodu papeže Františka.

Slavit se dá různě, i psaním. A tak dnes, osmého května, usedám k počítači, abych oslavila konec druhé světové války. Je co slavit, třebaže nastolený mír byl komplikovaný a ztráty tak ohromné. Vzpomínám na školní oslavy v době mého dětství, které – i když jsme nenáviděli Rusy a komunisty nebrali vážně – v sobě nesly něco nefalšovaně svátečního, snad to bylo i tím, že všechno kvetlo.

Před čtrnácti dny jsem napsala úvahu a pak jsem ztratila hlas. Včera jsem si ji přečetla, a když jsem se před spaním procházela se psem, zdála se mi mizerná, nejspíš ji vyhodím.