Co je to dobrý život? Tuhle otázku si kladou i ty nejstarší příběhy světa. V tomto díle se ptáme, co vlastně znamená žít dobře, a odpověď hledáme nejen v biblických textech, které ale nejsou doslovným návodem. Ale… Ukazují cestu. Starý zákon kreslí mapu s rozcestími, nevyhýbá se slepým uličkám a pravidelně nás vede k místům, kde si máme odpočinout. A Nový zákon přinese něco, co nemá v dějinách náboženství obdobu: cesta dostane tvář. Dotýkáme se Ježíšova života, cesty. Nakonec se zastavíme tam, kde se dobrý život testoval po staletí na vlastní kůži: v klášterech. Mnich, který před patnácti sty lety sepsal pravidla, která dnes předávání svým klientům koučové. Abatyše, která léčila špaldou a hudbou a mluvila o zelené síle života. Biskup, který napsal první návod na svatost pro lidi s dětmi, prací a hypotékou. Dobrý život se nedá koupit ani vyrobit. Dá se jen žít, den po dni.

Tuto větu slyšíme neustále ze všech stran, ale co se tím ve skutečnosti myslí? Vymezit se doslova znamená definovat sebe: rozpoznat nejen obrysy svých limitů a možností, ale poznat i svůj vnitřní život, co ke mně patří a co nikoliv. Bible ostatně začíná úplně stejně, stvoření světa je jedno velké oddělování. A později se v příbězích Nového zákona setkáváme s Ježíšem, který zná vlastní hranice a dokáže odejít, i když ho všichni hledají. Evangelium hranice a mezníky překračuje a dotýká se lidí, kterých se nikdo dotknout nesměl. Jak to jde dohromady? A proč se zrovna po ženách odjakživa chtělo, aby byly obětavé a neustále k dispozici? Zamyslíme se nad tím, proč zdravá hranice připomíná spíš biologickou membránu než hradbu z kamení. Proč si volný den člověk nemusí zasloužit? A čím se liší zeď, která chrání, od zdi, která vězní?

Většina z nás nese někde uvnitř něco nesmířeného. Nejsme smíření se sebou samými, s druhými lidmi, se situací, se kterou jsme nemohli nic udělat, nejsme smířeni s Bohem. Křesťanská tradice to ví a nabízí víc než výzvu: pojmenovává místa, kde se rozpor odehrává, mnohdy ukazuje kudy vede cesta zpátky. Ke smíření a souladu se sebou, s druhými, s událostmi života, s Bohem. Každá z těchto rovin potřebuje svůj prostor, hovoří svým jazykem a žádá si různou mírou naší pozornosti.

V rubrice Mám tě přečtenou doporučujeme knihu:

• Záhada čínského zlata

...změnilo se místo, kam ji lidí přicházejí hledat

Česko bývá označováno za nejateističtější zemi světa. Co to vlastně znamená? K církvím se dnes hlásí menšina lidí, přesto mnozí říkají: věřím – jen nepatřím (a nechci patřit) k žádné církvi. V nové epizodě se ptáme, co se to stalo mezi člověkem a institucí víry. Proč lidé opouštějí kostely, ale zaplňují meditační kurzy a retreaty v tichu? Je soudobá spiritualita něčím novým, nebo je to jen znovuobjevování starých cest – od pouštních otců po mystiky? A může víra bez společenství a tradice zůstat živá?

Světec epizody:

Charles de Foucauld – narodil se do šlechtické rodiny a proslavil se životem v naprosté chudobě, ve které ale nikdy nestrádala jeho duše

Znáte ten pocit, když se v noci zadíváte na hvězdy a najednou si člověk připadá úplně maličký? Přesně v tomto okamžiku se podle religionistů rodí náboženství. Nebe umí něco, co nic jiného na světě: zároveň nás děsí i přitahuje.

A to je jen začátek. Ptáme se, kam se vlastně díváme, když se modlíme – proč zvedáme oči vzhůru, i když víme, že Bůh nesedí na oblaku. Co se stalo s vírou, když věda nebe rozebrala na atomy. A proč je největší twist celé Bible schovaný až na poslední stránce: do nebe se nakonec nestoupá. Nebe sestupuje sem k nám, na zem.

Po tomhle dílu se nahoru budete dívat jinak. V čase padajících perseidů a částečného zatmění slunce se ptáme, proč je nebe tak mocné?

Tentokrát jsme scénář nepsaly my – napsali jste ho vy. Už nějakou dobu sbíráme Vaše otázky a v tomhle dílu jsme si sedly a odpovídáme na ně. Tentokrát Vás nečeká jedno téma, ale klademe si dotazy, které vás doopravdy zajímají a přinášíme naše nejupřímnější odpovědi.

Tento díl jsme natočily spolu s Vámi. Děkujeme za to. A pokud Vaše otázka nenazněla - pište nám dál, rády se k tomuhle formátu vrátíme.

A příště už zase klasický díl. Krásné léto přejeme, tým Teoložky.

Jsem tam, kde mám být? Máme ve zvyku ptát se na práci, na vztah, na cíle a přání - ale Bible nás vezme úplně jinam. Bůh se totiž jmenuje JSEM (kniha Exodus 3,14). A potkat se s ním můžeme jen tam, kde umíme říct „i já tu teď jsem“. Tedy v přítomnosti.

Tenhle díl je o tom, proč odpovědí na otázku „kde mám být?“ není zeměpis ani životní plánování, ale kvalita naší přítomnosti. Provedeme vás biblickými příběhy od Adama schovaného v křoví až po prázdný hrob, do kterého byl uložen Ježíš. Zkusíme se zaměřit na to, že s Bohem (a nakonec i sami se sebou) se nemíjíme kvůli špatné adrese, ale proto, že jsme hlavou často jinde než tělem. A že „být na svém místě“ není něčím, čeho se jednou provždy dosáhne, ale opakovanou cestou, sám k sobě…

Vyhoření není jen moderní diagnóza přetížené společnosti – je to stav, který filozofové, teologové i proroci popisují tisíce let. V tomto dílu se vydáváme napříč dějinami lidské psychiky: od Plútarchovy „dysópie" přes středověkou akédii Jana Klimaka až po klasifikaci Světové zdravotnické organizace z roku 2019. Dotkneme se biblického obrazu proroka Eliáše pod jalovcem, který po životním výkonu chce zemřít únavou, a jehož záchrana začíná nikoliv modlitbou, ale spánkem a jídlem. Podíváme se blíže na duchovní vyhoření v církevním prostředí, zmíníme verše, které se zneužívají jako bič na „hodné holky", a zamyslíme se nad tím, proč uzdravení nekončí návratem k původnímu tempu, ale proměnou životního rytmu.

Samota a osamocení. Dva pojmy, dva významy, které se někdy možná zaměňují – ale tělo je rozlišuje okamžitě. Jedno regeneruje, druhé rozkládá. Filosofka Hannah Arendt je od sebe odděluje s chirurgickou přesností. Lékař Vivek Murthy z nich dělá rovnou diagnózu. A Bible zná obě – od vyhnané Hagar na poušti přes Ježíšovu osamělou úzkost v Getsemane až po Marii Magdalskou u hrobu.

V tomto dílu hledáme hranici mezi nimi: v životě Ježíše, biblických žen i v našem vlastním. Mluvíme o osamocení rodiček a rodičů na mateřské, o osamocení ve dvou, o tichu po ztrátě. A o otázce, která nás možná bude pronásledovat ještě dlouho: který rozměr mého propojení s lidmi potřebuje více ošetřit? Chybí mi blahodárná samota, anebo zápasím s tíhou osamocení?

Protože „být sám/sama“ ještě neznamená „být osamocen/á“ – a „být obklopen/á“ lidmi nemusí znamenat „necítit se osaměle“.

Celé epizody na týden zdarma k vyzkoušení 👉 https://herohero.co/teolozky

Když se lidí zeptáte, čeho se jim ve světě nejvíce nedostává, jejich odpověď zní často: soucit. A přitom je to slovo, jehož významu není snadné porozumět. Evangelium v biblické řečtině pro něj používá výraz, který doslova znamená „cítit se vnitřně pohnut“ - jako by člověka zasáhla hluboká lítost až v břiše. A tak soucit nesouvisí jen s rozhodnutím, s myšlením, ale s prožíváním.

V tomhle díle se také ptáme, proč soucit tak často chybí – a jaká cesta k němu vede. Z biblických příběhů vybíráme podobenstvím o milosrdném Samařanovi a připomeneme Ježíšovo varování před dobročinností, které se staví druhým na odiv. Dotkneme se neurovědy i soucitu spojeného s únavou osob v pomáhajících profesích.