Před 80 lety se narodil písničkář Karel Kryl. Zatímco se kritikové přou o literární a hudební úrovni Krylova uměleckého odkazu, u veřejnosti si získal nesmrtelnost v letech 1968 až 1969, kdy se jeho protestsongy staly symbolem doby.

Na konci 50. let se tehdy jednatřicetiletému architektovi Václavu Krejčímu nabídla jedinečná příležitost – navrhnout centrum nového města Most, které se teprve mělo stavět. Jak na to dnes vzpomíná? A dokážeme s odstupem času ocenit socialistickou architekturu?

Byla to velká sláva, když se v Helsinkách v srpnu 1975 podepisoval závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Média sovětského bloku včetně Československého rozhlasu o ní tehdy referovala jako o vítězství pokrokových sil, zdravého rozumu, diplomatického úsilí socialistických zemí a „rozumných“ sil buržoazního světa. Ve skutečnosti brežněvovské impérium považovalo výsledek z Helsinek především za vlastní vítězství.

Na Ukrajině zahynulo podle historika Timothyho Snydera v letech 1933 až 1945 čtrnáct miliónů lidí. A to v důsledku řízeného hladomoru, velkého teroru, okupace území nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem podle linie dohodnuté v tajné doložce paktu Molotov-Ribbentrop v roce 1939 i v důsledku války. A právě v tomto období sílí aktivity směřující k vytvoření nezávislého státu. Ukrajinskému nacionalismu se věnuje Téma Plus Pavla Hlavatého, který vysíláme v repríze.

Jednou rázná traktoristka, pak mlčenlivá puťka. Obraz ženy v populární kultuře i médiích procházel změnami. Dnes ovládá veřejný prostor trend zobrazovat ženy takové, jaké skutečně bývají. Tedy nejen ty krásné a mladé, ale i ty starší, nesouměrné nebo s nadváhou. Hrdinky filmů mívají podobně různorodý charakter. Vždycky to ale tak nebylo. Změnám zobrazovacího stereotypu v českých zemích zhruba od druhé poloviny 20. století se věnuje Téma Plus.

Diplomat, vášnivý boxer, ale hlavně zapomenutý hrdina protinacistického odboje. To je Hubert Masařík – muž, který po boku později popraveného ministerského předsedy generála Aloise Eliáše pomáhal stovkám českých vlastenců dostat se z německých věznic a lágrů. Svůj boj začal jen několik týdnů poté, co 15. března 1939 německá vojska obsadila české země.

Sýrie, Irák, Kuba, Angola, Venezuela, Indie. To jsou jen některé ze zemí, kam v dobách socialistického Československa vyjížděli našinci za prací. Mohlo jít jednak o práci v rámci projektů na pomoc spřáteleným rozvojovým zemím, nebo plnění nejrůznější komerčních stavebních zakázek.

Nejméně od konce 50. let poskytovalo Československo vysokoškolská stipendia lidem z tzv. rozvojových zemí. Z Afriky, Asie i jižní Ameriky. Československými vysokými školami jich prošly tisíce. V roce 1961 Československo po sovětském vzoru zřídilo zvláštní vzdělávací ústav určený přímo těmto studentům. Šlo o Univerzitu 17. listopadu v Praze.

Podpora tak zvaného národně osvobozeneckého boje, výstavba pivovarů, cukrovarů, elektráren. Vývoz zbraní, studentská stipendia, školení vojenských odborníků, technická i vědecká pomoc. To všechno, a ještě leccos dalšího bylo v dobách socialistického režimu součástí vztahů, které Československo udržovalo s – jak se tehdy říkalo: rozvojovými zeměmi. Tedy zeměmi třetího světa.

V těchto dnech uplynulo 65 let od jednoho pozapomenutého výročí československé kinematografie. Navzdory tomu, že šlo o filmový festival, o kulturním přínosu nelze mluvit. 1. festival Československého filmu pořádaný na konci února 1959 v Banské Bystrici se do dějin našeho filmu zapsal hlavně kvůli konferenci, která se během něj odehrála a která na několik let téměř zastavila reformní vývoj československého filmu.