Jeden bonmot říká, že demokracie je jen diktatura většiny. O to, aby i menšiny byly vnímány a jejich příslušníci měli pocit, že jsou akceptováni, se zasloužilo množství lidí. Nemálo v této věci učinili příslušníci rodiny, kterou představí druhý díl reprízované minisérie Politické dynastie: Jaroslav Šabata, Anna Šabatová a Petr Uhl.

Panovnické rody, jejichž příslušníci vládli dlouhá desetiletí nebo staletí, se nejednou proměnily v politické dynastie. Panovníků ubývá, ale rodin, které po generace zasahují do politiky a veřejného života, je stále dost. Jaké jsou moderní politické dynastie? Představíme rodinu, kterou asi nejvíc proslavila dvě jména: Zdeněk a Vladimír Mlynářovi. Pořad vysíláme v repríze.

Jaké je to, prožít život někoho jiného? A když ne celý, tak alespoň kousek z něj. Představa, která na první pohled může znít jako sci-fi. Ale není. Pořad vysíláme v repríze.

Poslední díl speciální série Tématu Plus – Hudební rebelové – je věnován písničkářům. Rebelům vcelku nenápadným, zpravidla civilního vzezření, kteří neprovokují nápadnými účesy, oblečením prošpikovaným sichrhajckami, a hlasitou energickou hudbou, ale výhradně slovy. Zpívání a hraní v socialistickém Československu bylo pro ně podobnou kličkovanou jako pro rozervané rockery.

„Nikdy předtím (včetně legendárních šedesátek) ani nikdy poté nedošlo k takovému uskupení talentů, originality a výjimečnosti v jeden čas a na jednom místě,“ napsal hudební publicista Vojtěch Lindaur (1957–2018) o české nové vlně. Sám Lindaur se jako vedoucí pražského kulturního střediska Opatov do jejich dějin také zapsal.

Být pankáč v socialistickém Československu znamenalo víc, než nosit číro a poslouchat nebo hrát punk rock. Znamenalo to přivolat na sebe pozornost bezpečnostních složek a vysloužit si nálepku závadová mládež. Prvním českým pankáčům a jejich hledání životního prostoru v rigidní atmosféře normalizace je věnován první díl Tématu Plus ze série Hudební rebelové.

Český film mezi roky 1944 – 1948 je tak trochu zasutou kapitolou, zapadlou do skuliny mezi dvěma vyhraněnými epochami. Proč se právě v době 2. světové války čeští filmaři rozhodli, že po válce už český film nebude věcí soukromníků, ale státu?

Ženy v armádě, ženy jako válečné zpravodajky, zdravotní sestry, humanitární pracovnice nebo vojenské historičky. Je to něco, nad čím se společnost stále pozastavuje, anebo ne? Aktivně jsou ženy součástí válek už několik staletí. Zájem žen vstupovat do válečných konfliktů se během historie vyvíjel a v současné době sledujeme jeho vzrůstající tendenci.

Televizní zábava 90. let byla hlavně otevřená – jednak světu a konečně bez cenzury, a také svět vstoupil do televize. Diváci očekávali novinky – a ty jim rozhodně nikdo neupřel. Když pak do hry vstoupily soukromé komerční televize, bylo nad slunce jasné, že obrazovka je najednou i obrazem společnosti. Protože to, na co se divák nedíval, bylo předem odsouzeno k zániku.