Český film mezi roky 1944 – 1948 je tak trochu zasutou kapitolou, zapadlou do skuliny mezi dvěma vyhraněnými epochami. Proč se právě v době 2. světové války čeští filmaři rozhodli, že po válce už český film nebude věcí soukromníků, ale státu?

Ženy v armádě, ženy jako válečné zpravodajky, zdravotní sestry, humanitární pracovnice nebo vojenské historičky. Je to něco, nad čím se společnost stále pozastavuje, anebo ne? Aktivně jsou ženy součástí válek už několik staletí. Zájem žen vstupovat do válečných konfliktů se během historie vyvíjel a v současné době sledujeme jeho vzrůstající tendenci.

Televizní zábava 90. let byla hlavně otevřená – jednak světu a konečně bez cenzury, a také svět vstoupil do televize. Diváci očekávali novinky – a ty jim rozhodně nikdo neupřel. Když pak do hry vstoupily soukromé komerční televize, bylo nad slunce jasné, že obrazovka je najednou i obrazem společnosti. Protože to, na co se divák nedíval, bylo předem odsouzeno k zániku.

„Zatmělo se mi před očima, vyskočil jsem na pódium a zařval: ,Vy jdete do p….!. A my jdeme do stávky‘!“ vzpomíná režisér Václav Marhoul na osudný 21. listopad 1989, kdy před zraky stovek zaměstnanců Filmového studia Barrandov 1989 vyprovodil do historie zkoprnělé zástupce stranické buňky KSČ. Ti se totiž pokoušeli bagatelizovat masakr studentů na Národní třídě. Sám netušil, že v ten okamžik změnil budoucnost svoji, Barrandova a snad i českého filmu.

Sametová revoluce v listopadu 1989 přinesla nejen změnu politických poměrů v zemi, ale především návrat svobody. Ta se okamžitě promítla i v regálech knihkupectví, kde se začaly objevovat knihy do té doby zakázaných spisovatelů.

Na českém venkově je znali všichni. Muže v šedozelených stejnokrojích. Hlídali klidné noci první republiky, jejich svědomí bylo zkoušeno během nacistické okupace a nakonec museli čelit změnám, které přišly s únorem 1948.

Nacisté měli za 2. světové války s českým národem své tajné plány. Jedním z nich byla i násilná germanizace. Částečně si ji vyzkoušeli na dětech. Nutno také říct, že masová germanizace z pohledu nacistů vhodných jedinců a likvidace či otrocká práce těch nevhodných byl plán, který se měl naplno realizovat až po skončení války. Pořad vysíláme v repríze.

Ačkoliv Skandinávie nebyla tou nejdůležitější zájmovou oblastí československých tajných služeb, je s ní spojen jeden velký a jeden malý příběh, které se odehrály v 80. letech. V prvním figuroval dostihový jezdec a ve druhém pracovník ministerstva zahraničí. Poslechněte si čtvrtý díl minisérie pořadu Téma Plus o akcích československé rozvědky.

Následující příběh byl tak tajný, že o něm dlouho nic nevěděly dokonce ani československé tajné služby a vlastně dodnes toho o něm víme jen málo... Praha a Havana měly v dobách studené války výjimečné vztahy. Začaly se rozvíjet záhy po vítězství kubánské revoluce v lednu 1959. Už příští rok otevřelo Československo na Kubě svou ambasádu a zahájilo intenzivní styky s novou kubánskou vládou. Spolupráci zahájily také rozvědky obou zemí. V 60. letech rozjely akci s názvem Manuel.

Ne vždy platí, že nepřítel mého nepřítele je automaticky mým přítelem. To byl i případ Československa ve vztahu k mezinárodnímu terorismu, který v 70. letech sevřel Evropu. Do jaké míry podporovalo normalizační Československo teroristy z Frakce Rudé armády nebo palestinské teroristy? A proč si v Praze v 70. a 80. letech minulého století dávali tak často schůzky teroristé jako Carlos Ramirez Sanchez zvaný Šakal?