Poslední díl speciální série Tématu Plus – Hudební rebelové – je věnován písničkářům. Rebelům vcelku nenápadným, zpravidla civilního vzezření, kteří neprovokují nápadnými účesy, oblečením prošpikovaným sichrhajckami, a hlasitou energickou hudbou, ale výhradně slovy. Zpívání a hraní v socialistickém Československu bylo pro ně podobnou kličkovanou jako pro rozervané rockery.

„Nikdy předtím (včetně legendárních šedesátek) ani nikdy poté nedošlo k takovému uskupení talentů, originality a výjimečnosti v jeden čas a na jednom místě,“ napsal hudební publicista Vojtěch Lindaur (1957–2018) o české nové vlně. Sám Lindaur se jako vedoucí pražského kulturního střediska Opatov do jejich dějin také zapsal.

Být pankáč v socialistickém Československu znamenalo víc, než nosit číro a poslouchat nebo hrát punk rock. Znamenalo to přivolat na sebe pozornost bezpečnostních složek a vysloužit si nálepku závadová mládež. Prvním českým pankáčům a jejich hledání životního prostoru v rigidní atmosféře normalizace je věnován první díl Tématu Plus ze série Hudební rebelové.

Český film mezi roky 1944 – 1948 je tak trochu zasutou kapitolou, zapadlou do skuliny mezi dvěma vyhraněnými epochami. Proč se právě v době 2. světové války čeští filmaři rozhodli, že po válce už český film nebude věcí soukromníků, ale státu?

Ženy v armádě, ženy jako válečné zpravodajky, zdravotní sestry, humanitární pracovnice nebo vojenské historičky. Je to něco, nad čím se společnost stále pozastavuje, anebo ne? Aktivně jsou ženy součástí válek už několik staletí. Zájem žen vstupovat do válečných konfliktů se během historie vyvíjel a v současné době sledujeme jeho vzrůstající tendenci.

Televizní zábava 90. let byla hlavně otevřená – jednak světu a konečně bez cenzury, a také svět vstoupil do televize. Diváci očekávali novinky – a ty jim rozhodně nikdo neupřel. Když pak do hry vstoupily soukromé komerční televize, bylo nad slunce jasné, že obrazovka je najednou i obrazem společnosti. Protože to, na co se divák nedíval, bylo předem odsouzeno k zániku.

„Zatmělo se mi před očima, vyskočil jsem na pódium a zařval: ,Vy jdete do p….!. A my jdeme do stávky‘!“ vzpomíná režisér Václav Marhoul na osudný 21. listopad 1989, kdy před zraky stovek zaměstnanců Filmového studia Barrandov 1989 vyprovodil do historie zkoprnělé zástupce stranické buňky KSČ. Ti se totiž pokoušeli bagatelizovat masakr studentů na Národní třídě. Sám netušil, že v ten okamžik změnil budoucnost svoji, Barrandova a snad i českého filmu.

Sametová revoluce v listopadu 1989 přinesla nejen změnu politických poměrů v zemi, ale především návrat svobody. Ta se okamžitě promítla i v regálech knihkupectví, kde se začaly objevovat knihy do té doby zakázaných spisovatelů.

Na českém venkově je znali všichni. Muže v šedozelených stejnokrojích. Hlídali klidné noci první republiky, jejich svědomí bylo zkoušeno během nacistické okupace a nakonec museli čelit změnám, které přišly s únorem 1948.