XX. sjezd sovětských komunistů počátkem roku 1956 spustil nákazu, kterou se SSSR už nikdy tak zcela nezdařilo vymýtit: touhu satelitních zemí střední Evropy vymanit se z dosavadní sovětské politiky a začít „budovat socialismus“ po svém. Důsledkem byla masivní invaze do Maďarska a sotva odvrácená invaze do Polska.

Dark turismus neboli temná turistika je fenomén, který přitahuje návštěvníky na místa spojená s válkami, katastrofami, lidským utrpením i smrtí. Pro někoho představuje možnost lépe pochopit historii a uctít památku obětí, jiní zde hledají silné emoce, autentické zážitky nebo fascinaci temnými stránkami lidských dějin. Kde leží hranice mezi vzděláváním, pietou a pouhou senzací? A proč nás místa tragédií vlastně tolik přitahují?

Vínové barety, odznaky s padáky a heslo Strach je smrtelný hřích – to jsou symboly, které neodmyslitelně patří k parašutistům. Historie československých výsadkářů se měla začít psát v roce 1939. K prvnímu dubnu tehdy měla vzniknout první zkušební jednotka v rámci československé armády, takzvaná letecká pěchota. Jenže přišel Mnichov a okupace, a tak se první kapitola československých parašutistů začala psát později a úplně jinde, ve Velké Británii a Sovětském svazu.

Poslední díl speciální série Tématu Plus – Hudební rebelové – je věnován písničkářům. Rebelům vcelku nenápadným, zpravidla civilního vzezření, kteří neprovokují nápadnými účesy, oblečením prošpikovaným sichrhajckami, a hlasitou energickou hudbou, ale výhradně slovy. Zpívání a hraní v socialistickém Československu bylo pro ně podobnou kličkovanou jako pro rozervané rockery. (repríza)

„Nikdy předtím (včetně legendárních šedesátek) ani nikdy poté nedošlo k takovému uskupení talentů, originality a výjimečnosti v jeden čas a na jednom místě,“ napsal hudební publicista Vojtěch Lindaur (1957–2018) o české nové vlně. Sám Lindaur se jako vedoucí pražského kulturního střediska Opatov do jejich dějin také zapsal.

Být pankáč v socialistickém Československu znamenalo víc, než nosit číro a poslouchat nebo hrát punk rock. Znamenalo to přivolat na sebe pozornost bezpečnostních složek a vysloužit si nálepku závadová mládež. Prvním českým pankáčům a jejich hledání životního prostoru v rigidní atmosféře normalizace je věnován první díl Tématu Plus ze série Hudební rebelové, kterou vysíláme v repríze.

Na českém venkově je znali všichni. Muže v šedozelených stejnokrojích. Hlídali klidné noci první republiky, jejich svědomí bylo zkoušeno během nacistické okupace a nakonec museli čelit změnám, které přišly s únorem 1948.

Novodobá historie severních Čech je propojená s těžbou hnědého uhlí. Nejinak je tomu v případě chemických závodů mezi Mostem a Litvínovem. Dnes se tady vyrábí všechno možné od benzínu přes asfalt až po bublinky do limonády. Minulost mamutího podniku pod Krušnými horami je ale temná.

Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice. Kolem těchto tří měst se v roce 1945 vinula demarkační linie skrz západní Čechy, oddělující území osvobozené americkou armádou a tou Sovětskou, resp. Rudou Armádou. Pro ustupující německé vojáky to byla hranice mezi zajetím v evropských podmínkách – a poukázkou do Gulagu. Pro vojáky Vlasovovy armády to byla zeď, u které je čekala kulka nebo provaz. A pro velmoci to bylo hranice potenciálního politického vlivu.

Dunění děl, střelba a rachot tanků – zlověstná melodie války se na jaře 1945 začala linout i českým územím. Kromě strachu a děsu v sobě ale tentokrát nesla i naději a očekávání. A Češi válečné volání – a především volání po svobodě po šesti letech německé okupace – vyslyšeli.