Atentáty, únosy, podstrčené dokumenty, dezinformační akce. To všechno prováděla československá rozvědka za dob komunismu. Kam až sahala její moc a na jaké akce si troufla? Do jaké míry byla v područí sovětské KGB a kde mohla jednat samostatně? A jak její fungování ovlivnila měnící se politická situace v poválečném Československu? Odpovědi nabízí pořad Téma Plus, který vysíláme v repríze.

Studená válka byla nejenom politickým a ideologickým soubojem. Šlo také o peníze, vědu, technologie. Zatímco Západ měl Marshallův plán, my jsme měli RVHP. V zemích socialismu vědci museli „pracovat pro mír“, zatímco řadový občan toužil po západním konzumu. Ale proč to ještě v 50. letech vypadalo, že třeba v dobývání vesmíru strčí Sověti Ameriku do kapsy? Co způsobil ropný šok v 70. letech a komu nakonec pomohl? A kdy se pro Sověty staly vesmírné závody finančně neúnosné?

Rozpad protihitlerovské koalice nastal poměrně brzy po roce 1945. Stalinova říše i Západ si navzájem začaly dávat signály, že jejich priority jsou zcela odlišné a budou se jimi řídit bez ohledu na to, co si o tom myslí jejich bývalý spojenec.

Když Harry Truman v rádiu ohlašoval kapitulaci Japonska, věděl, že do poválečné éry vstupuje oproti Stalinovi ve výhodné pozici. Spojené státy měly zbraň, jejíž ničivost překonala dosud představitelné meze. Jenomže k čemu je jaderná bomba, když ji nemůžete použít?

Srpen 1972. V islandském Reykjavíku se setkali dva muži, kteří spolu měli sehrát jednu z nejslavnějších bitev studené války. Sami dva. Nešlo samozřejmě o zbraně, ale o sport, o prestiž, o ideologii. Šachy byly hrou, na které si obě supervelmoci studené války dokazovaly své přednosti. A tak se Bobby Fischer a Boris Spasskij stali superhvězdami svých systémů. Jen jeden mohl vyhrát. A pro vítěze se jeho triumf paradoxně stal začátkem jeho konce.

Ve druhé polovině 20. století se vesmír stal jedním z hlavních bojišť studené války, kde Spojené státy a Sovětský svaz soupeřily o technologickou prestiž, ideologickou převahu i symbolická prvenství. Vesmírný závod měl světu ukázat, kdo dokáže posunout hranice lidských možností dál než soupeř.

Televizní zábava 90. let byla hlavně otevřená – jednak světu a konečně bez cenzury, a také svět vstoupil do televize. Diváci očekávali novinky – a ty jim rozhodně nikdo neupřel. Když pak do hry vstoupily soukromé komerční televize, bylo nad slunce jasnější, že obrazovka je najednou i obrazem společnosti. Protože to, na co se divák nedíval, bylo předem odsouzeno k zániku.

„Zatmělo se mi před očima, vyskočil jsem na pódium a zařval: ,Vy jdete do p….!. A my jdeme do stávky‘!“ vzpomíná režisér Václav Marhoul na osudný 21. listopad 1989, kdy před zraky stovek zaměstnanců Filmového studia Barrandov 1989 vyprovodil do historie zkoprnělé zástupce stranické buňky KSČ. Ti se totiž pokoušeli bagatelizovat masakr studentů na Národní třídě. Sám netušil, že v ten okamžik změnil budoucnost svoji, Barrandova a snad i českého filmu.

Pro část pamětníků byly Devadesátky divokou jízdou, kdy bylo možné cokoli, hlavně se neohlížet. Pro jiné šlo o poznání, že svoboda zdaleka nesouvisí s odpovědností. Mohlo se podnikat, cestovat, zakládat politické strany – a taky bez obalu mluvit o sexu a erotice. Právě s počátkem 90. let je spojený rychlý nástup erotických a pornografických časopisů. Něco z té doby připomene pořad Téma Plus.

Sametová revoluce v listopadu 1989 přinesla nejen změnu politických poměrů v zemi, ale především návrat svobody. Ta se okamžitě promítla i v regálech knihkupectví, kde se začaly objevovat knihy do té doby zakázaných spisovatelů.