Hudba německého skladatele Michaela Praetoria se nachází stylovém přelomu mezi renesancí a barokem. Dnešní hudební nahrávky jsou ve skutečnosti jenom polovinou projektu nazvaného „Praetorius tančí“, v němž spojili síly tanečníci a členové souboru Capella de la Torre s uměleckou vedoucí Katharinou Bäuml. Cílem jejich snažení byla rekonstrukce některých tanců, hledání správné hudební interpretace a stanovení co nejpřesnějšího tempa skladeb, které by vhodně odpovídalo tanečním krokům. Plodem jejich objevné práce byla jednak společná hudebně-taneční představení a jednak CD s názvem „Praetorius tančí“, na kterém kromě Capelly de la Torre hostuje ještě sopranistka Margaret Hunter. 

Hudba Charlese Ivese je plná experimentů v technice, polytonalitě, polyrytmice, tónových clustrech a aleatorice či čtvrttónové hudbě. Stále hledal nové cesty, ale v roce 1927 – dle slov své manželky – sešel jednoho dne doma ze schodů se slzami v očích a řekl: „Nic nezní správně.“ A od té chvíle už nikdy nic nového nenapsal. Věnoval se pouze revizím svých dřívějších děl a přípravě jejich koncertních provedení. 

Další díl pořadu Švédský stůl nás zavede do hluboké české historie, až do 14. století. Každý národ se konstituuje a ve své svébytnosti utvrzuje různými rituály, znaky a symboly. K těmto identifikačním prvkům patří také úcta k významným předkům a osobnostem, kterými v duchovních dějinách národa jsou národní světci. 

CD Couperinovy Apoteózy nahrál v roce 1986 soubor Hespèrion XX pod vedením gambisty Jordiho Savalla. Jeho spoluhráči jsou tehdejší jedni z nejlepších instrumentalistů: houslistky Monica Huggett a Chiara Banchini, cembalista Ton Koopman a loutnista Hopkinson Smith. Jednotlivé části obou apoteóz jsou uváděny francouzskými texty, které na nahrávce recituje Bernard Hervé.

CD Tribute to a Lost Generation – „Pocta ztracené generaci“ v roce 2014 natočili hobojista Vilém Veverka a klavírista Daniel Wiesner. Najdeme na něm hudbu českých skladatelů, jejichž uplatnění bylo během komunistické diktatury v Československu z různých důvodů omezováno. Těmito důvody mohlo být např. náboženské přesvědčení, nesouhlas s komunistickou ideologií, příklon ke stylu, jenž nebyl v souladu se socialistickou estetikou, atp. Komunisté se s těmito umělci vypořádávali buď přímým pronásledováním, nebo prostě vymazáním z kulturního dění. Dostát svému přesvědčení a pravdivosti uměleckých ideálů tehdy vyžadovalo morální pevnost a osobní integritu. Teprve po roce 1989 se pak kulturní veřejnost postupně seznamovala s jejich dílem, přičemž mnozí se svobodné doby již nedožili.

V roce 1999 natočili cellista Mario Brunello a klavírista Andrea Lucchesini kompletní nahrávku Brahmsových sonát pro violoncello: Sonátu č. 1 e moll, op. 38, a Sonátu č. 2 F dur, op. 99. Obě díla dělí 21 let, ale přesto se v obou případech jedná o skladby suverénní s bohatou melodikou a tematicky vytříbeně propracované.

Album koncertů pro dechové nástroje od Georga Philippa Telemanna natočil v roce 1986 renomovaný německý soubor Musica Antiqua Köln. Najdeme jich zde celkem šest pro různá obsazení: pro příčnou flétnu, pro tři hoboje, pro dva chalumeau, pro trubku, pro zobcovou a příčnou flétnu a pro trubku a housle.

Gioacchino Rossini se narodil roku 1792 v italském městě Pesaro. Jeho rodiče byli aktivními hudebníky: otec hrál na trubku, matka byla zpěvačkou. Tato okolnost samozřejmě mladému Gioachinovi usnadnila start v hudebním oboru. Komponovat začal zhruba ve 12 letech a pak pokračoval ve studiích hudby v Bologni. Přestože Rossini komponoval písně, duchovní skladby a komorní i klavírní hudbu, jeho doménou byly a zůstávají opery, kterých během svého života napsal čtyři desítky, a to ve velmi rychlém sledu.

V létě roku 2001 v nizozemském Delftu natočil soubor Nachtmusique s uměleckým vedoucím, klarinetistou Ericem Hoeprichem CD věnované hudbě Wolfganga Amadea Mozartova. Švédský stůl z něj nabídne Serenádu č. 10 B dur, KV 361, známou pod názvem „Gran Partita“. 

udebně-duchovní podobenství podle Lukášova evangelia.