V dalším pořadu Švédský stůl zazní skladby Johannesa Brahmse ze čtyř po sobě jdoucích cyklů s opusovými čísly 116 až 119. Jedná se – už podle vysokých opusových čísel – o skladby z pozdního skladatelova období. Zkomponoval je v letech 1892 a 1893, kdy mu bylo 59, respektive 60 let. Kompletní nahrávku těchto čtyř cyklů pořídil norský klavírista Håkon Austbø. 

V dalším pořadu Švédský stůl bude znít instrumentální koncertní hudba klasicismu; CD finského fagotisty Jaakka Luomy, který se věnuje hře jak na moderní, tak i historický fagot. Na CD z roku 2019 natočil fagotové koncerty Jana Nepomuka Hummela, Wolfganga Amadea Mozarta, Petera von Wintera a Gioacchina Rossiniho, přičemž v pořadu zazní tvorba prvních tří jmenovaných. Fagotistu Luomu na tomto finském projektu doprovází Tapiola Sinfonietta a diriguje Janne Nisonen.

Další díl pořadu Švédský stůl nabízí komorní barokní hudbu skladatele Gottfrieda Fingera pro violu da gamba a zároveň je také vzpomínkou na umělce, který odešel příliš brzy. Jedná se o nahrávky gambisty Petra Wagnera z roku 2005. Petr  Wagner patřil mezi naše nejlepší hráče na violu da gamba a řada jeho nahrávek nám to dodnes připomíná. Ensemble Tourbillon na tomto CD hraje v obsazení: Natalia Sitarz – cembalo a varhanní pozitiv, Jan Krejča – theorba a barokní kytara, Přemysl Vacek – arciloutna, Robert Rawson – viola da gamba.

V roce 1994 vyšel v českém vydavatelství Ultraphon ojedinělý 12diskový komplet nahrávek Emy Destinnové. Jednalo se o splacení dluhu vůči jedné z našich největších pěveckých legend, sopranistce, jejíž umění i osobnost byly ve světě obdivovány. Už záhy po její smrti v roce 1930 byly sestavovány katalogy jejích nahrávek, které byly postupem desetiletí průběžně doplňovány dalšími objevenými položkami. V roce 1968 se nadšený anglický sběratel John Freestone obrátil na Supraphon s návrhem na vydání kompletní edice nahrávek Emy Destinnové. Trvalo ale plných 25 let, než se podařilo díky úsilí mnoha sběratelů najít a zkatalogizovat dostupné archivní desky. 

Hudba německého skladatele Michaela Praetoria se nachází stylovém přelomu mezi renesancí a barokem. Dnešní hudební nahrávky jsou ve skutečnosti jenom polovinou projektu nazvaného „Praetorius tančí“, v němž spojili síly tanečníci a členové souboru Capella de la Torre s uměleckou vedoucí Katharinou Bäuml. Cílem jejich snažení byla rekonstrukce některých tanců, hledání správné hudební interpretace a stanovení co nejpřesnějšího tempa skladeb, které by vhodně odpovídalo tanečním krokům. Plodem jejich objevné práce byla jednak společná hudebně-taneční představení a jednak CD s názvem „Praetorius tančí“, na kterém kromě Capelly de la Torre hostuje ještě sopranistka Margaret Hunter. 

Hudba Charlese Ivese je plná experimentů v technice, polytonalitě, polyrytmice, tónových clustrech a aleatorice či čtvrttónové hudbě. Stále hledal nové cesty, ale v roce 1927 – dle slov své manželky – sešel jednoho dne doma ze schodů se slzami v očích a řekl: „Nic nezní správně.“ A od té chvíle už nikdy nic nového nenapsal. Věnoval se pouze revizím svých dřívějších děl a přípravě jejich koncertních provedení. 

Další díl pořadu Švédský stůl nás zavede do hluboké české historie, až do 14. století. Každý národ se konstituuje a ve své svébytnosti utvrzuje různými rituály, znaky a symboly. K těmto identifikačním prvkům patří také úcta k významným předkům a osobnostem, kterými v duchovních dějinách národa jsou národní světci. 

CD Couperinovy Apoteózy nahrál v roce 1986 soubor Hespèrion XX pod vedením gambisty Jordiho Savalla. Jeho spoluhráči jsou tehdejší jedni z nejlepších instrumentalistů: houslistky Monica Huggett a Chiara Banchini, cembalista Ton Koopman a loutnista Hopkinson Smith. Jednotlivé části obou apoteóz jsou uváděny francouzskými texty, které na nahrávce recituje Bernard Hervé.

CD Tribute to a Lost Generation – „Pocta ztracené generaci“ v roce 2014 natočili hobojista Vilém Veverka a klavírista Daniel Wiesner. Najdeme na něm hudbu českých skladatelů, jejichž uplatnění bylo během komunistické diktatury v Československu z různých důvodů omezováno. Těmito důvody mohlo být např. náboženské přesvědčení, nesouhlas s komunistickou ideologií, příklon ke stylu, jenž nebyl v souladu se socialistickou estetikou, atp. Komunisté se s těmito umělci vypořádávali buď přímým pronásledováním, nebo prostě vymazáním z kulturního dění. Dostát svému přesvědčení a pravdivosti uměleckých ideálů tehdy vyžadovalo morální pevnost a osobní integritu. Teprve po roce 1989 se pak kulturní veřejnost postupně seznamovala s jejich dílem, přičemž mnozí se svobodné doby již nedožili.

V roce 1999 natočili cellista Mario Brunello a klavírista Andrea Lucchesini kompletní nahrávku Brahmsových sonát pro violoncello: Sonátu č. 1 e moll, op. 38, a Sonátu č. 2 F dur, op. 99. Obě díla dělí 21 let, ale přesto se v obou případech jedná o skladby suverénní s bohatou melodikou a tematicky vytříbeně propracované.