Závislost si člověk může vytvořit prakticky na čemkoli. Nejen na návykových látkách. Podle Michaely Štáfkové, vedoucí psychologické a adiktologické dorostové ambulance v Kladně, je velkým nebezpečím je zejména pro mladou generaci, pro kterou představuje snadný únik z reality. Jakoukoli závislost vnímá jako vážnou nemoc, kterou je potřeba léčit. I když to většinou nebývá vůbec snadné.

Talent se u Zdeňka Hoška projevil už v raném dětství. Do obyčejného notýsku si dokázal kreslit celé hodiny. Později zkusil tvořit i sochy. Když se pak rozhodoval, co bude studovat, bylo to velké dilema. Nakonec vyhrála sochařina. Po skončení studií potřeboval pro svou práci ateliér, a tak v Květnici u Prahy koupil starý zchátralý mlýn. A po letech neúnavné práce z něj vytvořil nejen své umělecké zázemí, ale i bydlení, které si svým půvabem nezadá s obrázky Josefa Lady.

Karolína Suková pochází z Vestce u Prahy. Už od dětství ji obklopovala spousta zvířat, včetně toho nejvěrnějšího. Možná i proto se později rozhodla studovat etologii. Tedy nauku o chování zvířat. To ji pak zavedlo jako ošetřovatelku do pražské zoologické zahrady, potom coby sestru do veterinární ordinace. Celý život se ale věnuje své velké vášni, trénování psů. Poslední dobou je učí především správné komunikaci a socializaci.

Jiří Jiroušek žije v Kotenčicích u Příbrami. Mimo jiné i proto, že má spoustu nejrůznějších koníčků. Jedním z nich je létání na motorovém paraglidu. A pak také fotografování české krajiny. Tyhle dvě záliby dokázal spojit dohromady a díky tomu vznikají dechberoucí snímky celé České republiky. Ty představuje nejen na příležitostných výstavách, ale i v tematických obrazových publikacích.

S lidmi trpícími demencí se poprvé setkala, když jí bylo 19 let. Jako pečovatelka nastoupila do organizace, při které časem vzniklo i denní centrum pro lidi s demencí. Už tehdy začala přemýšlet o tom, jak dlouho se může člověk s touto nemocí potýkat a co všechno s sebou takové onemocnění nese. A jak moc mohou kvalitu života nemocného ovlivnit lidé okolo něj. Proto založila organizaci Dementia, podporující jak nemocné, tak i jejich blízké, kteří o ně pečují.

Historie zajímala Miroslava Horáčka od dětství. První knížkou, která ho oslovila, byly Obrázky z českých dějin a pověstí, psané komiksovou formou. A když pak viděl historický fantasy film Poslední propadne peklu, ve kterém se to hemžilo bojovými scénami ponořenými do mlhy a světel pochodní, byl fascinovaný. Později začal jezdit na archeologické brigády, sbírat staré mince a studovat nauku o erbech. Když dospěl, založil skupinu historického šermu Páni z Kolína.

Johana Spáčilová seděla na koni poprvé v pěti letech. Jako u většiny dětí to bylo na poníkovi v zoologické zahradě. S opravdovým ježděním začala o pět let později v jezdeckém oddíle. A když se pak dostala do westernového městečka ve Vestci u Prahy, naučila se i spoustu dalších věcí. Lehnout si s koněm na zem, vzepnout ho na zadní, střílet za jízdy z luku. Dnes se svým stádem koní žije na ranči v Pozově, části Postupic na Benešovsku. A připravuje koně pro filmová natáčení.

Zdeněk Jirásek má turistiku v genech. Prarodiče z tatínkovy strany byli trampové, ti od maminky chodili hodně po výletech. A i když ho chození v dětském věku nijak zvlášť nebavilo, nakonec se z něj stala celoživotní láska. Dnes se toulá po celém Středočeském kraji a řada míst patří mezi tak zvané srdcovky. A navíc je velice aktivním členem středočeského Klubu českých turistů, který nejenom chodí po turistických trasách, ale zároveň i bádá a píše průvodce.

Rodina Matěje Lipského byla plná umělců. Dědeček známý herec, prastrýc neméně známý filmový režisér, otec režisér a muzikant, maminka malířka. A i když se Matěj nevydal přímo v jejich stopách, k umění se svým způsobem stále vrací. Od mládí se věnuje muzice, založil dokonce několik kapel. A coby psycholog a speciální pedagog a zároveň ředitel Centra sociálních služeb v Tloskově se věnuje muzikoterapii.

Zuzana Pavlíková Šimonková měla běžné dětství. Když pak nastoupila na gymnázium, ani v nejmenším netušila, že se z ní za pár let stane zámecká a hradní paní. Její prapradědeček totiž koupil dva zámky – Stránov a Lobeč. A navrch ještě hrad Housku. Když o ně rodina za socialismu přišla, tak v jejich navrácení sice doufala, ale nikdo tomu příliš nevěřil. Proto se doma o někdejším rodinném majetku vlastně skoro nemluvilo. Až do roku 1989, který všechno změnil.