Staroměstští řezníci bývali cech s pověstí, na kterou se v Praze nesmí zapomínat. Třikrát zazvonil zvon na Týně a oni vzali sekery a šli. Otevřeli bránu Janu Lucemburskému. Bránili kostel svatého Jakuba. A v roce 1648 stáli tři měsíce na Karlově mostě, dokud Švédové neodtáhli.
Tohle je příběh o tom, že Praha přežila ne proto, že měla správné krále. Ale proto, že měla správné lidi, kteří drželi bránu do posledního muže.

Vyprávíme příběh Johlína Rotleva, který kvůli těžbě u Jílového prodával domy, vinice i vlastní jistoty, zadlužil se a málem přišel o všechno. A pak přišel zlom, který z něj znovu udělal jednoho z nejbohatších mužů v Praze.Tohle je příběh o tom, jak honba za zlatem stála za vznikem Karolina a kolik to jednoho člověka málem stálo. 

V Martinské ulici na Starém Městě kdysi stál dům zvaný U křížku. Právě tady byl v roce 1386 popraven purkmistr Jiřík Šverhamr, který měl na starosti městskou pečeť – nejdůležitější symbol moci a práva Starého Města. Jednoho večera se však pečeť ztratila a zákon byl tehdy neúprosný. Za její ztrátu padl rozsudek: ztráta hlavy. Na památku tragédie pak lidé před domem vztyčili kamenný kříž, podle kterého dostal dům své jméno.

Tenhle příběh připomíná, že problém není mít peníze, ale nechat se jimi vlastnit. Že šetření bez míry se snadno promění v tvrdost, podezíravost a život, ve kterém člověk nemá radost ani vztahy. A že opravdová zbožnost nebo slušnost se nepozná podle toho, co si odpíráme, ale podle toho, jak jednáme s lidmi kolem sebe: jestli umíme být féroví, štědří a vděční za to, co máme. Druhá šance je možnost začít žít rozumněji: pracovat poctivě, dělit se spravedlivě a užívat svět s mírou.

Podbaba u Vltavy není jen název zastávky. Váže se k ní pověst o jezdci, který v lese potká plačící „bábu“ a díky ní unikne přepadení loupežníků. Odměnou má být jediný polibek, který zlomí kletbu a promění stařenu v zakletou dívku Miloslavu. Legenda pak vysvětluje i původ jména Podbaba a připomíná, že existuje i druhá verze spojená s vrchem Baba.

Stavovské divadlo: místo, kde Wolfgang Amadeus Mozart uvedl Dona Giovanniho, kde poprvé zaznělo „Kde domov můj“ a kde se zrodil moderní český divadelní život. Příběh budovy, která přežila požáry, přestavby i politické zlomy a přesto zůstala živým srdcem Prahy.

Smíchov nebyl vždy místem kaváren a smíchu. Jeho dějiny byly drsné, chaotické a překvapivě staré. Od dávných pověstí o smíchu a temných lesích, přes vinice, morové rány a husitské války, až po prudký nástup průmyslu, který z venkovské vsi udělal jedno z nejvýznamnějších měst monarchie. Nová epizoda Stověžaté vypráví sleduje proměny Smíchova.  Přesněji řečeno místa, které si i přes všechny zvraty uchovalo vlastní hlas, hrdost a zvláštní energii.

Nevznikl z rozhodnutí architektů, ale z písku, vody a náhody. Žofín vznikl na ostrově, který si Vltava vytvořila sama, a Praha si ho postupně přivlastnila.
Z nenápadného Barvířského ostrova se stal jeden z nejdůležitějších společenských bodů města. Místo plesů a koncertů, politických setkání i tichých osobních okamžiků. Hráli tu Wagner i Čajkovskij, tančila Božena Němcová, Bedřich Smetana tu sledoval Mou vlast, kterou už neslyšel. Budova, která stojí na dubových trámech, dýchá s řekou a chová se skoro jako loď, je dodnes symbolem okamžiků, kdy se Praha setkávala sama se sebou.
Příběh ostrova, který vznikl náhodou a přesto se stal jedním z pilířů pražského společenského života.

Adventní čas má v Praze zvláštní ticho. Dny se krátí, řeka zpomaluje a lidé se vracejí domů dřív než jindy. U přívozu mezi Holešovicemi a Pelc-Tyrolkou tehdy žil starý vodník, pro kterého byly zimní večery čím dál těžší.Příběh o adventu, který není o světlech a trzích, ale o tom, zda dokážeme pustit druhého k ohni, když venku mrzne. O Vánocích, které nezačínají dárky, ale otevřenými dveřmi.