Štěpánka Zýková je nejdéle sloužící zprávařkou v naší rozhlasové budově. Připouští, že dnes je její pracovní den jiný, než v době, kdy do rozhlasu nastoupila. Je to hlavně díky větším možnostem přenosu informací.

Píše se rok 1985. Režim drží pravdu za železnou oponu. V éteru opakovaně hučí rušičky, někdy večer, jindy ráno. Svobodná Evropa, Hlas Ameriky – šum.

V Českém rozhlase Plzeň se stará o rozhlasovou IT techniku. Řeší i stav, kdy kvůli nějakému problému přestane plzeňský rozhlas vysílat. Zároveň ulehčuje ostatním zaměstnancům práci. Bezproblémový chod rádia je také díky Martinu Pytlíkovi.

Počátek 80. let. Gustav Husák je znovu zvolen prezidentem ČSSR. Stejná tvář, stejné fráze, stejná prázdná slova o úspěších socialismu. V ulicích Plzně to však zní jinak.

U příležitosti osmdesátin plzeňského rozhlasu představujeme profese a lidi, kteří se podílejí na vysílání a chodu rádia. Nejdůležitější náplní práce personalistky a zároveň asistentky ředitele Evy Bezděkovské je sekretariát.

Na pultech obchodů není co koupit. Odpověď „nemáme“ se stává normou. Nedostatek vytváří prostor pro zlaté české ručičky. Lidé se přizpůsobují a musí fungovat. Ženy šijí po nocích bundy, otcové vyrábějí palandy a někdy i sekačky na trávu.

V Českém rozhlasu Plzeň najdete na pozici editora vysílání dvě jména. Jan Čubr a Pavel Maršát. Druhý jmenovaný v plzeňské rozhlasové budově pracuje už dvacet let.

Monika Červená má na starosti chod redakcí zpravodajství Českého rozhlasu Plzeň a Českého rozhlasu Karlovy Vary.

Období normalizace je plné strachu, cenzury a pronásledování. Ale život běží dál.

Je 21. srpna 1968 a Československo se probouzí do dne, který změní jeho dějiny. Sovětská vojska překročila hranice a míří na důležitá místa v zemi, včetně studií Československého rozhlasu. Ta jsou postupně vypínána.