- Podcasty
- Slavná auditoria
Poslechněte si podcast: Součástí cesty jsou překážky. Operní manažer, politik a pedagog Dominique Meyer
Špičkové operní domy současné Evropy, například Vídeňskou státní operou počínaje a milánskou La Scalou konče, vykazují - navzdory celé řadě rozdílů a specifik - dvě, případně tři podobnosti. Vyskytují se v rovině nejvyšších funkcí, na pomyslných kapitánských můstcích. A řeč přitom není jen o Rakousku nebo Itálii, ale například také o francouzské metropoli s její Pařížskou operou, do které spadá jak historický Palais Garnier, tak nepoměrně novější Opéra Bastille. V čem tyto podobnosti spočívají? Tou první je věk jejich šéfů, rozuměj generálních ředitelů respektive předsedů správních rad, který se pohybuje kolem sedmdesáti let. Většinou by si už mohli užívat zaslouženého důchodu. Ale jak jejich ego, tak – a to je mnohem důležitější – jejich zkušenosti jsou tím, co je z pohledu operních provozovatelů rozhodující. Proto si tyto muže najímají, neboť věří i v jejich nadhled daný věkem, který už počítá s tím, že – slovy Dominiqua Meyera - „součástí cesty jsou i překážky“. Nehroutí se z nich, hledají řešení a na základě toho, co v oboru absolvovali, ho vesměs nacházejí.
Slavná auditoria
S Jiřím Vejvodou na Classic Praha po světových hudebních scénách, i o prestižních domácích a světových přehlídkách, festivalech i událostech.
Dvě filharmonické kopule. Koncertní areál v Ankaře
Cílem pouti dalšího pořadu Jiřího Vejvody Slavná auditoria za koncertním sály světa je město, ve kterém bychom možná – sebestředně, mylně až pošetile – evropskou klasickou hudbu neočekávali. Přitom je pravý opak pravdou. Zní tam v prostředí, které můžeme jen závidět. Vydáváme se do turecké Ankary. Bezmála pět set kilometrů odtud západním směrem leží někdejší Cařihrad, od dvacátých let dvacátého století Istanbul. A skoro pětkrát dál je to z Ankary na sever Itálie, do města Bergamo. Proč právě tam? Důvod je prostý, pátrání něm napříč dějinami však takřka detektivní. Příběh začínající před dvěma staletími vypráví o průniku italské opery do někdejší Konstantinopole. A vrcholí nedávným vybudováním koncertního areálu pro symfonickou hudbu v Ankaře.
Umění propojit čtyři profese. Manažer, skladatel, dirigent a pedagog Peter Ruzicka
Často se mívá mylně za to, že kdo působí v tom či onom oboru tvůrčím způsobem, může časem vykonávat i řídící funkci. Vždyť přece svěřenou oblasti důvěrně zblízka a v podrobnostech zná! Jinak řečeno - dirigent, hudebník, pěvec se jistě stane dobrým ředitelem orchestru či opery; anebo redaktor, scénárista, moderátor bude bezpochyby kvalitním šéfem v rozhlase, v televizi, v novinách.
Od Jánošíka k Janáčkovi. Dům umění Fatra v Žilině
Nejen v Čechách existuje rivalita mezi městy, například Hradcem Králové a Pardubicemi. Také na Slovensku se podobné případy najdou. Například souboj o regionální moc i kulturní dominanci mezi Banskou Bystricí a Žilinou. Dělí je od sebe kolem devadesáti kilometrů, obě čítají zhruba osmdesát tisíc obyvatel, kdysi byla krajskými městy. Klín ovšem mezi ně vrazilo Slovenské národní povstání, které mělo od srpna roku 1944 své zázemí v Banské Bystrici. Ta na tom po druhé světové válce vytěžila přízeň úřadů. Stala se metropolí Středoslovenského kraje, proudily sem investice, byla tu dokonce založena stálá operní scéna.
Slavnost z lásky zrozená. Chopinův festival v Mariánských Lázních
Slavností bývá někdy nazýván Chopinův festival v Mariánských Lázních. A není to přehnané tvrzení. Každoroční hudební událost, obohacená navíc v sudých letech o mezinárodní klavírní soutěž, se totiž postupně rozrostla do bohaté přehlídky akcí. Kromě symfonických koncertů obsahuje i koncerty komorní, dále pak recitály, nokturna či matiné, ale také jazzová vystoupení. Rovněž probíhá doprovodný program včetně golfového turnaje, na kterém je příležitost k seznámení se se sponzory. A nelze vynechat ani výtvarnou rovinu tohoto festivalu, protože jmenný výčet spolupracujících umělců je úctyhodný.
Budova nad podzemní řekou. Lvovské divadlo opery a baletu
Pouť za budovou ve Lvově, v jejímž hlavním sále se o večery dělí opera s baletem, začne autor pořadu Slavná auditoria Jiří Vejvoda v nedaleké restauraci. Jmenuje se Atlas, dodnes se pyšní vnitřním vybavením ze 30. let minulého století, kdy byla otevřena, a v jejích pokynech hostům se odráží místní humor.
Jediným bohem, v něhož věřím, je pravda. Giacomo Casanova v Duchcově a na Donu Giovannim
Psal se rok 1785, když se svůdník, diplomat, špión, hazardér, literát a především dobrodruh Giacomo Casanova ocitl znovu ve Vídni. Po životě tak rušném, že by vydal za deset jiných, se cítil unaven. Táhlo mu na šedesát. Z Benátek, kam se předtím vrátil, aby se smířil s inkvizicí poskytováním informací, byl nakonec znovu – a už natrvalo – vyobcován. Jako nenapravitelný hříšník. Měl za sebou nesčetné pouti napříč Evropou. Od Anglie po Rusko. Včetně Francie, Německa nebo Švýcarska. Všude se potkával nejen s lidmi na výsluní, ale – spíš příležitostně než pravidelně – také s hudbou. Nebyla mu rozhodně cizí. Sám přece kdysi, v dětství a v mládí, hrál na housle, i když – jak se zdá – nevalně. Ale měl k muzikantům a jejich údělu vztah. Navíc jej ovlivnilo, že pocházel z města divadel na čele s ikonou jménem La Fenice; z města Antonia Vivaldiho a dalších skladatelů.
Kredit pracanta má generální ředitel Royal Covent Garden Alex Beard
Když se prochází nekonečným bludištěm, jaké připomíná zákulisí a zázemí Královské opery a baletu v Londýně, s mnoha zaměstnanci se prý Alex Beard oslovuje křestním jménem. Aneb, jak bychom my řekli, tyká si s nimi. Má mezi nimi kredit pracanta, který jezdí – údajně často na kole! - do práce po osmé ráno a nejednou opouští svou kancelář až kolem desáté večerní. Svůj úděl bere jako výzvu, jako nezbytnost. Sám o sobě říká, že „funguje na olivový olej“, bez něhož nedá denně ani ránu. Svou práci miluje, stala se mu posláním, ale ještě víc lne ke svému zázemí - dvěma dětem a manželce, která je pro něj „kotvou“. Kdyby se narodil podruhé, chtěl by být „nadhazovačem v kriketu.“
Ve stínu palem, v záři lustrů. Skleník Květné zahrady a Zámecký sál Kroměříž
Cesta na jih. Jako by se v naší době stala synonymem pro letní výpady k moři, kdysi při nejlepším do Chorvatska, dnes už kamkoli od Řecka přes Itálii po Španělsko. Ať tam či onam, vždy je nezbytné urazit přes tisíc kilometrů, často mnohem víc. To olomoučtí arcibiskupové si to před staletími zařídili jinak. Také je za parných letních dnů tížil pobyt uprostřed rozpáleného města – a ukrývat se za zdmi svých paláců je neuspokojovalo. A proto našli řešení. Proč se však trmácet daleko, když pouhých čtyřicet kilometrů jižně od Olomouce se nachází potenciál jménem Kroměříž?
Oáza snášenlivosti ve varu vášní. Festival Hortus Artis v Bratislavě
Od 1. ledna 1993, kdy se Československo rozdělilo dva státy, uplývá stále víc času. A s ním u nás přibývá těch, pro které je slovenština cizím jazykem, kterému do značné míry nerozumí. A protože jazyk je bránou do kultury, nezajímají se ani o to, jaké na Slovensku vychází knihy, co tam vzniká na divadelní či hudební scéně, jaké se natáčejí filmy. A jak je tomu v oblasti klasické hudby? Přiblíží další pořad Slavná auditoria.
Hledání ztraceného času. Tři operní domy ve Vietnamu
Tentokrát cyklus o světových auditoriích na vlnách Rádia Classic Praha zamíří opravdu daleko. Ocitneme se v Asii, ve vzdálenosti více než 8 000 kilometrů od Prahy. A přece se budeme do značné míry cítit jako doma… Jak je to možné? Než autor pořadu Jiří Vejvoda tento paradox osvětlí, nabídne pár základních – v lecčem zajímavých – faktů o Vietnamu. Při pohledu na mapu Asie země ve volné asociaci připomíná jednu evropskou zemi. Itálii. Také je to jakási protáhlá bota, ne-li kozačka či holínka, táhnoucí se ze severu k jihu podél moře. I když v případě Vietnamu jej mořské vlny omývají jen z východu.