Špičkové operní domy současné Evropy, například Vídeňskou státní operou počínaje a milánskou La Scalou konče, vykazují - navzdory celé řadě rozdílů a specifik - dvě, případně tři podobnosti. Vyskytují se v rovině nejvyšších funkcí, na pomyslných kapitánských můstcích. A řeč přitom není jen o Rakousku nebo Itálii, ale například také o francouzské metropoli s její Pařížskou operou, do které spadá jak historický Palais Garnier, tak nepoměrně novější Opéra Bastille. V čem tyto podobnosti spočívají? Tou první je věk jejich šéfů, rozuměj generálních ředitelů respektive předsedů správních rad, který se pohybuje kolem sedmdesáti let. Většinou by si už mohli užívat zaslouženého důchodu. Ale jak jejich ego, tak – a to je mnohem důležitější – jejich zkušenosti jsou tím, co je z pohledu operních provozovatelů rozhodující. Proto si tyto muže najímají, neboť věří i v jejich nadhled daný věkem, který už počítá s tím, že – slovy Dominiqua Meyera - „součástí cesty jsou i překážky“. Nehroutí se z nich, hledají řešení a na základě toho, co v oboru absolvovali, ho vesměs nacházejí.