Nedaleko od centra, ve čtvrti Veveří, se ve stínu velké vily skrývá nevelký zahradní domek, postavený na místě někdejší konírny. Řeklo by se, nic pozoruhodného. V Brně, o kterém je řeč, lze přece najít mnohem významnější ukázky pozoruhodné architektury na čele s vilou Tugendhat. To je zajisté pravda. Až na to, že se tato nenápadná stavba se stala na posledních osmnáct let života domovem jedné z nejvýznamnějších postav naší klasické hudby. Skladatele Leoše Janáčka.

Právem se Česká republika pyšní dodnes tím, že zde mezi dvěma světovými válkami působili špičkoví architekti. Ať už naši či zahraniční. A vytvořili zde skutečné skvosty soudobého stylu. Zároveň strohého, funkčního, ale přitom esteticky čistého a působivého. Řeč je přirozeně o funkcionalismu.

Že bývají Velikonoce oslavou lidových zvyků a vítáním jara, je nabíledni. Existuje však jedno město, mimochodem krásné, ležící poměrně nedaleko od nás, kde se velikonoční týden odehrává i ve znamení hudby. Co hudby, doslova hudebního hodokvasu, který tam ovšem – díky povznášejícím tónům i zaměření některých večerů - nenarušuje období, ve kterém jinak vrcholí půst. Míříme do Salcburku, jenž od Prahy dělí necelých čtyři sta kilometrů. A vítá nás Salcburský velikonoční festival, onen menší a mladší bratříček letního.

Tentokrát se v rámci cyklu Slavná auditoria vypravíme už podruhé do Londýna. Přesněji na jižní břeh řeky Temže, do oblasti souhrnně nazývané South Bank. Do jejího kulturního centra, zároveň ovšem do jeho bezprostředního okolí. Minule jsme navštívili největší z koncertních sálů této oblasti, jakým je už od 3. května 1951 Royal Festival Hall pro dva tisíce sedm set diváků. Tentokrát v jejím bezprostředním okolí poznáme – alespoň letmo – další dva. Třikrát menší Queen Elizabeth Hall a výrazně komorní Purcell Room.

V další dílu pořadu nás Jiří Vejvoda pozve do jihofrancouzského Cannes. Nekonají se tam jen proslulé filmové festivaly. Ve stejném paláci z betonu a skla, vévodícím přímořskému nábřeží, se dvakrát do roka odehrávají velké mezinárodní akce zaměřené na obrazové, rozuměj televizní či filmové, ztvárnění hudby. Včetně klasické. Jmenovitě říjnový MIPCOM a pozdně lednový či raně únorové MIDEM.

Čtyřicet kilometrů severovýchodně od Milána – a dvakrát tak daleko od jezer Garda či Maggiore – se rozkládá město, z něhož je při dobrém počasí výhled na panorama Alp. Jmenuje se Bergamo. Dnes v něm žije kolem sto dvaceti tisíc obyvatel. Kdoví, kolik jich bylo koncem osmnáctého století, když tam 29. listopadu 1797 přišel na svět zdaleka nejslavnější rodák místní historie. Vedle Gioacchina Rossiniho a Vincenza Belliniho jeden ze tří velmistrů operního bel canta. Gaetano Donizetti.

Ať už se v cyklu Slavná auditoria vydáváme na vlnách Rádia Classic Praha do dálek či do nedaleka, v drtivé většině je naším cílem koncertní sál, případně operní dům, do nichž se vměstná několik set diváků. Často i víc než tisíc a v řadě případů takřka dva tisíce. Jistěže existují, zvlášť pro komorní či experimentální hudbu, též sály s kapacitou několik desítek návštěvníků. Ale aby se jich do hlediště vešlo pouhopouhých čtrnáct?

Psala se šedesátá léta sedmnáctého století, když z Kroměříže skladatel narychlo zmizel Heinrich Ignaz Franz Bieber, který tu dva roky působil jako první houslista zámecké kapely. Zachtělo se mu prestižnějšího angažmá v Salcburku. Odjel proto ze dne na den pod záminkou nákupu hudebních nástrojů. Ovšem bez udělení souhlasu od biskupa hraběte Lichtenštejn-Kastelkorna, které k tomu bylo zapotřebí. Aby se z přečinu vykoupil, posílal mu na zámek mnoho svých skladeb v autografu. A nevědomky tím založil tradici působivého hudebního archivu.

Co se asi tak člověku, který se zajímá o klasickou hudbu či operu, vybaví v souvislosti s Londýnem? Jaká místa vytanou na mysli, pokud by se týkalo rozhodnutí, kam se za tímto druhem kultury vypravit? Velmi pravděpodobně bychom si všichni vzpomněli na tři ikonické prostory. Ohromnou kruhovou Royal Albert Hall, kdysi královnu symfonických koncertů. Jako protiklad se nám vybaví nevelká, ale proslulá Wigmore Hall coby „Mekka“ komorní hudby. A kam za operou, případě za baletem? Samozřejmě že do Royal Covent Garden.

Za dalším z muzeí, věnovaných na této planetě hudebním osobnostem, se vydáme v dalším dílu pořadu Slavná auditoria jihovýchodním směrem. V naší představivosti urazíme zhruba tři tisíce šest set kilometrů. Už tato skutečnost slibuje, že se setkáme s poněkud jiným světem, než je ten náš.